Evangelium podle EDSM – „Neodcituješ, aniž bys zaplatil.“ | Kapitola 5

Editor už měl připravenou náhradu z rubriky Společnost – elévovi viditelně v redakci věřil málokdo.

„Podělal jste to, mladíku,“ zamračil se editor první strany. „Tomu říkáte zpráva na titulku? Tohle utopíme na konci stránky místních zpráv. Vždyť to ani není zpráva!“

„Můžu citovat jenom zélóty...“

„Ne, žádné teroristy,“ zavrtěl hlavou editor.

„... a pak mám několik výpovědí lidí, kteří u toho byli. Je to nějaký Lukáš, Jan, Marek a Matouš, jeho přátelé,“ díval se do poznámek elév.

„To vás na škole nic nenaučili?“ díval se na něj nechápavě editor. „To přece nejsou zdroje! To jsou jeho kámoši, toho rebela. Dohromady představují tak jednu citaci, protože všichni popisují to samé.“

„Oni to nepopisují úplně stejně,“ ošíval se mladík.

„To není dobré,“ mávl rukou editor. „To je ještě horší, ale kde jsou oficiální zdroje?“

„Můžu citovat jenom armádní zdroje... ale ty vlastně nechtěly, abych je citoval,“ pokrčil rameny. „A ti ostatní chtějí, abych jim za citace zaplatil,“ dodal tiše.

„Židi,“ zavrtěl hlavou editor. „Pořád jsou s nimi nějaké potíže. Já to říkám pořád: Vykašlat se na ně, prostě o nich nebudeme psát. Řím je velký, provincií má spoustu, proč se s nimi pořád trápit? Celou rubriku Judea bych zavřel a byl by klid. Je to jenom malá díra na východě. Samé problémy.“

„Já jsem taky Žid, pane,“ řekl elév nejistě. „Byl jsem přijat proto, že umím latinsky i aramejsky...“

„Dobře, dobře, však jsem toho tolik neřekl,“ odpověděl editor. „Já si taky nestěžuju na vás, ale na ty jejich pitomé zákony. Kdo kdy slyšel, že máme platit za citace? My, respektovaný římský deník! Měli by být rádi, že o nich vůbec píšeme. My jsme jim přinesli pokrok a technologie, ne oni nám!“

Mladík tam stál se sklopenou hlavou. „Já to neposral, pane,“ řekl nakonec. „To jsou ty podělané zákony. Kvůli nim to nemůžu napsat tak, jak bych chtěl.“

„Vy tomu věříte?“ zeptal se editor. „Tomu zázraku, že se tam stal – tomu věříte?“

„Věřím jim, pane,“ odpověděl elév. „Telefonoval jsem s nimi včera celý večer. Jsou z toho nadšení.“

Editor pokýval hlavou. „S tou jejich pitomou legislativou nic nenaděláme. Přetiskovat z jejich novin nebudeme, ať si trhnou. Ale možná vám vyjednám cestu do Judey. Zajeďte tam, najděte zdroje, získejte kontakty a kdo ví, třeba ty čtyři přesvědčíte, ať to sepíšou a vydají jako public domain.“

Elév se pousmál a kývl.

„Za předpokladu, že to byl skutečně zázrak,“ upozornil ho editor. „Celý východ je jenom sbírka povídaček. Ale s těmi jejich pitomými zákony nikdy nezískáme pořádné informace. Pokud to nepůjde přes jejich oficiální média a nebude se na to vztahovat to jejich stupidní Jedenácté přikázání o citacích, možná se to přece jenom dostane do světa.

Je to na nich. Jestli tomu sami věří a jestli si myslí, že to je důležité, ať to vydají jako public domain. Jestli za to chtějí hrabat prachy, tak ať si trhnou. Zprávy musí téct volně. Pokud zprávy mezi provinciemi nepotečou volně, tak se jednotlivé provincie odcizí a nakonec se to tu celé rozpadne.“

„Souhlasím, pane,“ odpověděl elév.

„Souhlasíte s čím?“ zeptal se editor.

„Souhlasím s tím, že informace mají téct volně,“ odpověděl elév. „Souhlasím s tím, že platit za citace je kravina.“

„No tak vidíte,“ odpověděl editor. „A nezdržujte mě už, odchod! Noviny se samy nedodělají.“

A elév odcházel. Ohlédl se a díval se na editora, jak kontroluje titulku a bručí si sám pro sebe: „Platba za citace... meh. Chtěl bych vidět hlupáka, co tohle vymyslel...!“