Jak na parádní zvuk nejen pro Youtube, Twitch nebo podcasty: Jaké jsou dnes možnosti a co to bude stát
Seznam kapitol
Popularita podcastů neklesá, spíše naopak. Také na Youtube se snaží prorazit každý, kdo má co říct. Už jste asi zjistili, že když u takového videa či podcastu z dílny amatérského tvůrce zvuk nestojí za nic a nejde mu rozumět, nedá se to dlouho sledovat. Zajistit zvuk v uspokojivé kvalitě je dnes přitom i díky počítačům snazší a levnější než kdy dřív. My si shrneme vše, co je potřeba vědět, abyste dosáhli lepších výsledků nehledě na váš rozpočet, ambice, nebo odborné znalosti.
Historický vývoj
První podcast vznikl někdy v roce 2000. Tedy záhy před uvedením prvního iPodu od Apple. iPod přitom hledejme i za vznikem slovního spojení „podcast“, první pořady tohoto druhu byly distribuovány skrze iTunes právě pro něj. Ale zatímco iPod je už minulostí, podcasty jsou stále „in“. Změnily se distribuční kanály a koncové poslechové zařízení, jímž je nyní převážně mobilní telefon, případně počítač, tablet, televizor, autorádio. S tím, jak se zvyšovaly rychlosti internetového připojení, zlepšovala se i kvalita podcastů; častěji také obsahují i video.
Pozitivní dopad na úroveň záznamů má nahrávací technika, která je nyní mnohem dostupnější a kvalitnější než v době před více než dekádou. Primárním limitujícím faktorem nebyl výkon počítačů, jako spíš používání velmi nekvalitních DAC (digitálně-analogový převodník) v integrovaných zvukových kartách na základních deskách. Byly tak špatné, že existoval celý segment trhu s přídavnými zvukovými kartami. Tato situace se nijak zásadně nezměnila po celá devadesátá léta století minulého a nulté roky toho současného. Stejně zásadní vliv měl prakticky neexistující trh s mikrofony do USB (o bezdrátových ani nemluvě – ty byly vyhrazeny pro profesionální použití, a tudíž velmi drahé). USB 2.0, které se shodou okolností objevilo ve stejném roce jako podcasty, sice stav věcí postupně měnilo k lepšímu, ale koupit si za pár stovek relativně kvalitní mikrofon včetně stojánku aj. příslušenství byla čirá utopie.
Když jste dřív chtěli nahrávat hlas kvalitně tak, jak to dnes zvládne podcastový USB mikrofon za řekněme 1000–1500 korun, museli jste na pořízení celého nahrávacího řetězce vynaložit řekněme 30 000 korun. Spíš mnohem víc. Nebudeme-li počítat cenu středně výkonného PC, pak to obnášelo (a jak zjistíte níže, stále obnáší) pořízení dedikované zvukové karty s podporou tzv. fantomového napájení mikrofonu, kondenzátorového mikrofonu včetně stojanu aj. příslušenství, kabelů, softwaru, mixážního pultu a provedení nějakých úprav akustiky místnosti. Kromě toho nebývalo DIY řešení snadné ani z toho důvodu, že pokud jste měli jen jedno PC, které zároveň mělo dostatek výkonu pro hraní her, bylo hlučné. I kdybyste tehdy používali pasivně chlazenou grafickou kartu, stejně neustále běžely ventilátory na procesoru – a další zpravidla na čipsetu – a ve zdroji. Snazší než řešit kompromisní výkon PC bylo (a je) celý stroj umístit do jiné místnosti.
Proč jsou ale vlastně podcasty stále oblíbené, když nejde převážně o nic jiného než rozhlasové relace s možností poslechu ze záznamu, tzv. „on demand“? Jeden z důvodů se podobá tomu, proč už jen hrstka lidí nahrává terestriální – a vlastně jakékoliv jiné – televizní vysílání. Všechno je totiž dostupné v online archivech. Ani v minulosti sice nebylo obtížné si nahrát svůj oblíbený pořad z rádia na kazetu a tu si pak pouštět cestou do školy či práce z walkmana. Jenže kdo to dělal? Z rádia jste si nahrávali spíš mixtapy s vaší oblíbenou hudbou. Nebo obecně jakoukoliv hudbou.
U podcastu je navíc důležité, že se můžete přihlásit k jeho odběru a být upozorněn hned, jakmile bude venku nový díl. Ony by totiž steží nabyly své nynější popularity nebýt jejich úzkého propojení s technologií RSS čteček. A přestože mnoho lidí konzumuje obsah raději vizuálně, tedy v podobě videostreamů, najde se i velká spousta těch, kteří mají rádi volné ruce. Je pohodlnější netřímat celou cestu ve veřejné dopravě v rukou mobil. Při řízení je to jak zakázané, tak životu nebezpečné.
Čili, máte-li svůj oblíbený pořad dostupný ve formě podcastu, zhltnout jej můžete při cestě kamkoliv spíš než poslouchat výhradně moderátory v rádiu, na jehož programovou skladbu nemáte bezprostřední vliv. Rozhlasové vysílání zůstává populární tam, kde není vhodné a ani možné ostatním diktovat svůj vkus, tzn. ve větších kolektivech, na pracovištích, ale z trochu jiných důvodů i v automobilech. Kromě toho je příjem nahrávek v podobě internetového streamu často kvalitnější než přenos DAB. O FM ani nemluvě. DAB není při pohybu v terénu natolik stabilní jako všudypřítomný mobilní internet, z nějž si v případě potřeby pořad předem stáhnete. Mobil je jakýmsi obřím bufferem. Nadto jsou DAB přijímače energeticky náročné – a často i neskladné. Zvuková komprese je u nezanedbatelné části tuzemských stanic, které v DAB vysílají, za hranou toho, co lze považovat za kvalitní zvuk. Aby si ani netrénované ucho nevšímalo ztráty kvality způsobené vysokou kompresí nahrávky, měl by být datový tok o dost více než 128 kbps. Ideálně alespoň 256 kbps, kdy už je obtížné nedostatky rozpoznat i pro řadu profesionálů.
O čem to bude?
Rozmyslete si, o čem chcete mluvit a podle toho, jak je téma široké a kolik toho o něm víte, docela snadno odhadnete, na kolik dílů si s tímto materiálem vystačíte. Třeba podcastový seriál o IT může být opravdu nekonečný. Kde si nejste jistí, dělejte rešerše. Poznámky a myšlenkové mapy mohou tvořit rámcový scénář, od kterého se odpíchnete, když v průběhu nahrávání nevíte, co říkat dál. Protože i když se dá nahrávání pozastavit, je lepší z něčeho vycházet. Třeba já si před psaním článku žádné poznámky nedělám, to, o čem budu psát, si dlouho promýšlím jen v duchu a pak to ze sebe vysypu. Jenže to je jiné. Kdybych měl nahrávat podcast, poznámky si určitě připravím.
Při mluveném projevu není možné dlouze přemýšlet, na druhou stranu mohou slova působit autentičtěji, když jen nepředčítáte předem daný text a mluvíte o něčem, co důvěrně znáte. Záleží na formátu pořadu, interview a dialog se tvoří jinak – a možná snáz – než monolog. V obou případech je vhodné se předem rozmluvit, existují různá verbální a logopedická cvičení použivaná herci a moderátory, případně si nastudujte něco o rétorice.
Téměř každý podcast by zároveň měl být zábavný, lidé tyto věci neposlouchají proto, aby se unudili k smrti. Mnoho těch nejúspěšnějších pořadů (třeba původní Top Gear, Hell’s Kitchen / Ano šéfe!, případně Čelisti Rádia Wave, abych uvedl ty, které jsem sám sledoval) nejsou zábavné kvůli tomu, že by jejich moderátoři byli nejlepší recenzenti / kuchaři, ale proto, že jsou zábavní. Ono se totiž vždycky najde spousta těch, kteří dané problematice rozumějí lépe než vy nebo já, ale to automaticky neznamená, že disponují potřebným časem a / nebo že jsou o tom zároveň schopni slušně referovat. A když už nejsou vtípky namístě, podělte se alespoň o své osobní zkušenosti. Jsou kořením každé recenze, tak proč by to nemělo platit i pro podcast? Věci, kde nezaujímáte žádný osobní postoj, jsou neautentické, nemastné, neslané, odosobněné, sterilní. Přehnaná subjektivita působí naopak neprofesionálně.
Délka podcastové relace se pohybuje mezi pár desítkami minut až po několik hodin. Není to pevně dané. Záleží na vás. Přikláněl bych se ke kratší stopáži, čím delší budou jednotlivé díly, tím delší bude i periodicita dílů následujících. A pro posluchače bude něco mezi 30 a 60 minutami stravitelnější, méně úmorné.
Střídání moderovaných vstupů a hudby je doménou rozhlasových relací. Váš pořad potom může nabýt hodinové stopáže, přestože mluvené slovo má např. „jen“ půl hodiny. Internetové archivy tyto verze většinou neobsahují – kvůli licenčním omezením použité hudby. A kvůli nadměrné rozvleklosti, která má u internetového média, kde jste vlastním programovým ředitelem, docela jiná měřítka toho, co je a není snesitelné. Není však od věci mít alespoň úvodní znělku, nějaké předělové jingly (krátké znělky). Můžete je zkusit složit, nebo si něco stáhnout. Internet je plný jak open source, tak zpoplatněného materiálu. Anebo vám znělku může zkomponovat nějaký producent na zakázku. Když to nebude známé jméno, nemusí být drahý.
A jelikož si dnešní doba potrpí na vizuální prezentaci, počítejte s tím, že pro svůj podcast budete muset také vytvořit nějakou grafiku.
Akustika a technické parametry
Zvuková kvalita jakéhokoliv reprodukčního nebo záznamového řetězce závisí na akustice místnosti. Obecně nejméně vhodné jsou místnosti čtvercové, resp. krychlové, takže pokud můžete, určitě raději zvolte tu s obdélníkovým púdorysem. Nepřítelem jsou také velké odrazivé plochy. To, o jak zásadní problém se jedná, uslyšíte nejlépe ve větší, prázdné místnosti, kde odrazy zvuku od stěn slyšíte na první dobrou. Místnost příliš stísněná s příliš mnoha věcmi je také nevhodná. Zvuk pak zní jako „ze sudu“ – nebo jako v automobilu. Nepříjemně, únavně, zatlumeně. Velké odrazivé plochy v podobě oken je lepší zakrýt těžkými závěsy, které část odrazů absorbují.
O instalaci tzv. basových pastí a různých speciálních akustických desek, sloužících k pohlcování odrazů se zde rozepisovat nebudu. Koho by přesto zajímalo, jak si akustika jeho místnosti stojí, může si ji sám otestovat. Já k tomuto účelu – a k účelu testování reprodukčních zařízení obecně – používám software Room EQ Wizard, případně RMAA a měřící mikrofon Behringer ECM 8000.
Takový mikrofon je něco jako kolorimetrická sonda u měření displejů, proto jej nelze nahradit ledajakým mikrofonem. Elektretové mikrofony této speciální kategorie jsou konstruované především s ohledem na co nejvyrovnanější frekvenční charakteristiku; čím více se výsledky měření akustiky nebo reprodukčního zařízení na křivce blíží pomyslné přímce, tím lépe. Takového výsledku však v domácích podmínkách dosáhnete jen steží. Když si s tím budete chtít hrát, nějakou představu o vaší akustice dostanete i z jiného mikrofonu, za sebe to ale moc nedoporučuji. Smysl naopak určitě dávají akustické clony, pop filtry a držáky se shockmounty.
Shockmount je způsob uchycení kondenzátorového mikrofonu do držáku. Zabraňuje přenosu nežádoucích vibrací na tělo mikrofonu a do samotného snímače, což vždy negativně ovlivňuje kvalitu záznamu – obzvlášť u snímačů kondenzátorových, které jsou velmi náchylné na rušivé vnější vlivy. Shockmount vibrace eliminuje gumovou sítí vzdáleně připomínající pavoučí síť, proto se mu slangově říká „pavouk“.
Pop filtr potlačuje nechtěné zvukové jevy, jako např. sykavky tak, že vyrovnává náhlé změny tlaku. Tyto poryvy vycházející z vašich úst tato „síťka“ účinně normalizuje a přispívá tím k celkové lepší kvalitě výsledného záznamu.
Akustické clony jsou skvělou volbou zejména v případě, že akustika vaší místnosti trpí na nechtěné odrazy. Když jinými slovy není ideální. A to není prakticky nikdy. Akusticky pohltivý materiál, z nějž je výstelka clony vyrobena, pohltí část zvuku, jenž by jinak putoval po místnosti a odrazy se dostával do mikrofonního snímače opakovaně. Což nechceme. Dejme tomu, že hovoříte do mikrofonu umístěného na stole. Sedíte nad ním, zvuk se odráží od stolu (a od displeje a všech ostatních věcí) zpátky do snímače. Není to dobré. Nevýhodou akustické clony je, že blokuje výhled na monitor. A to v době, kdy mnohým z nás na stole trůní úhlopříčky větší než 30 či 40”, není nic, co by šlo řešit snadno. I když…
Zamyslel bych se nad tím, jak moc vám záleží na kvalitě vašeho podcastu a podle toho udělal nějaké ústupky stran uživatelského komfortu v době nahrávání. Ano, softwarově odstranit různé rušivé prvky lze, můj názor je však takový, že je lepší jejich vzniku předcházet. Takže, co třeba místo velkého monitoru a herní klávesnice používat při nahrávání tablet nebo jinou, menší dotykovou obrazovku? Ostatně, takový iPad je studiový etalon, existuje pro něj bohatá nabídka zvukových aplikací. Kdybych podcasty pravidelně nahrával a neměl už konvertibilní notebook s Windows (ASUS UX371EA-OLED500T, vřele doporučuji), určitě bych o nějakém základním iPadu uvažoval. Posloužit může i smartphone, vždyť existují mikrofony do USB-C, které zároveň podporují Android / iOS.
Microsoft Bluetooth Keyboard a Logitech MX Master 3S
S klávesnicí – a potažmo myší – je potíž. Tlačítka jsou tu více, jindy méně hlučná, můžete zvolit tiché spínače jak na myši, tak na klávesnici, nebo rovnou speciální kancelářské, tiché membránové klávesnice. Nebo myši. Některé mají třeba místo tlačítek jen dotykové plošky (např. některé nové myši Dell a Microsoft Arc). Na tomto místě bych se však těch, kdo jako já bez myši nejsou schopni plnohodnotné práce na PC, zastal. Protože s myší, jejíž tlačítka vám neposkytují zpětnou vazbu, se nepracuje zrovna ideálně. Možná je to jen otázka zvyku. No, nevím…Mohu potvrdit, že např. Logitech hlučnost svých myší u novějších generací podstatně snížil. Primárně používám Logitech MX Master 3S; je skvělá a její tlačítka jsou stejně neslyšná, jako v případě mé cestovní myši Logitech M650 For Business. Diametrálně tišší je u MX Master 3S také rolovací kolečko Magspeed, protože používá zcela jinou (elektromagnetickou) technologii než předchozí modely.
Herní mechanické klávesnice nejsou pro kvalitní zvukové nahrávky zrovna dobří parťáci, ačkoli existují i spínače se sníženou hlučností. Z membránových není nijak zvlášť hlučná třeba Microsoft Bluetooth Keyboard, ale popravdě není ani nijak zvlášť úžasná. Kromě jiného se nevyrábí v české verzi. Osobně jsem ji chtěl jen proto, že mi vyhovuje její rozložení, je na baterii a ne na akumulátor a funguje přes Bluetooth. Nebýt těchto mých požadavků, vybral bych si jinou, s podsvícením se ale nic takto (relativně) kvalitního pro Bluetooth a na AA / AAA baterii nedělá. A když jako já potřebujete mít klávesnici před hudebními klávesami, musí být její hloubka co nejsubtilnější.
Charakteristiky mikrofonů
Nehledě na to, čím k PC nebo jinam mikrofon připojujete, u něj bude většinou uvedena řada parametrů, pod nimiž je pro laika těžké si něco představit. Začneme směrovou charakteristikou a těmi z jejích typů, které se nás týkají především.
- Omnidirekcionální (všesměrová) charakteristika je velmi běžná, najdeme ji v levnějších přístrojích a často i u elektretových mikrofonů v mobilních telefonech (můj odhad, výrobce tohle často ve specifikacích neuvádí). Ale také u speciálních měřicích mikrofonů.
- Bidirekcionální (osmičková) se použivá u některých způsobů stereofonického snímání. Speciální stereomikrofony bývají rovněž zdvojené.
- Kardioidní se pro naše účely hodí nejvíce. Mikrofon přijímá zvuk především ze směru mluvčího a potlačuje příjem (hlavně vyšších frekvencí) zezadu.
SNR
(Signal-to-Noise Ratio / odstup signál-šum) říká, kolik šumu se v nahrávce vyskytne. Obvykle se u neprofesionálních mikrofonů pohybuje někde mezi 70-80 dB. Jakmile je tento údaj hluboko pod 90 dB a nepohybuje se kolem 100 dB, je jisté, že šum bude zřetelně slyšitelný. To vadí víc u reprodukčních zařízení. Všechny ty integrované zvukové karty apod. dřív šuměly právě pro to, že se SNR pohybovalo kolem 90 dB. Spíš pod nimi. U mikrofonu šum nemusí být takový nepřítel, jak se může zdát. Někdy bývá slyšitelný i u těch špičkových, nicméně v pasážích, kde hlas není slyšet, jej lze snadno odstranit, a v momentech, kdy hlas slyšet je, většinou mírný šum na pozadí nevnímáme. Šum se do hudebních nahrávek leckdy přidává i uměle, činí je totiž našim „analogovým“ uším stravitelnější, saturovanější (např. Titanium od D. Guetty). Je to jeden z důvodů, proč mnozí označují zvuk vinylu a magnetické pásky za příjemnější než zvuk digitální. Vy totiž z digitálního záznamu můžete vystříhat leccos, třeba i nádechy mluvčích mezi slovy, (nejen) já to ale silně nedoporučuji. Zvukově je taková věc sterilní, vykastrovaná, zní nepřirozeně, chladně. V případě, že právě to je váš umělecký záměr, proč ne, jinak pozor na to. K SNR dodám, že stejně jako mnohé zvukové parametry nemusí ani toto číslo mnoho vypovídat o kvalitě daného mikrofonu. Důležité je, jestli výsledek zní dobře, na ničem jiném nezáleží.
Technologie mikrofonních snímačů
Odvozuje se od něj zaměření mikrofonu a jeho kvalita. Za nejkvalitnější jsou považovány mikrofony kondenzátorové (lampové), vyžadují však přídavné napájení. Jejich poddruhem jsou elektretové mikrofony, často používané v přenosných záznamových zařízeních. Široce používaná je také technologie dynamických mikrofonních snímačů, které jsou nasazovány především při pódiových vystoupeních. Jsou méně citlivé a zároveň mechanicky odolnější než kondezátorové mikrofony, proto jsou pro veřejná shromáždění a hlasitý zpěv vhodnější.
Vzorkovací frekvence a bitová hloubka
Pokud jde o bezeztrátový záznam zvuku (PCM / WAV, příp. FLAC apod.), je Red Book Standard, neboli IEC 908, který se poprvé objevil v roce 1980, stále dostačující. Jedná se o závazné technické parametry zvuku pro CDDA (Compact Disc Digital Audio System).
Zaříkávání Hi-Res Audia, aneb když CD kvalita nestačí
S rozmachem Ultra HD rozlišení displejů se začíná mluvit i o potřebě vyššího rozlišení zvuku, pro něž se vžívá mnohoslibné…
Na tomto místě bych odkázal na můj sice starší, ale stále platný článek o Hi-Res Audiu (HRA). V kostce jde spíše o marketing, prakticky neuslyšíte mezi záznamem v CD kvalitě a tím v HRA nikterak zásadní rozdíl. CD kvalita činí 44,1 kHz / 16-bit, HRA je cokoliv víc. Za mě sem patří především hodnoty, jako 96 či 192 kHz / 24 či 32 bitů, a také další, novější standardy DSD. Zajímavá je hodnota 48 kHz / 24 bit, která přišla až po CD (umí ji DVD-Audio nebo SACD). Má smysl, jelikož nabízí rozumnou – a kvůli fyzikálním limitům lidského sluchu (viz. Nyquistův-Shannonův vzorkovací teorém) i dostatečnou – šířku navýšení slyšitelných frekvencí a spolu s tím také vyšší bitovou hloubku. Navyšování bitové hloubky má dle mého názoru u audia reálnější význam než navyšování vzorkovací frekvence. Vyšší bitová hloubka se může na výsledku pozitivně slyšitelněji podepsat. A i když ji lze přirovnat k hustotě pixelů na monitoru, rozdíl není stejně zásadní jako například při srovnání VGA a 4K. Pokud bych produkoval totožnou skladbu ve dvou různých verzích, tzn. jednu v CD kvalitě a druhou ve 192 kHz / 24-bit, drtivá většina posluchačů by ve slepém poslechovém testu nepoznala rozdíl.
Stolní mikrofony – profesionální
I když takovou konfiguraci zvolí pro podcast spíše jen ti náročnější tvůrci, pominout ji nemůžeme. Je to drahé, potřebujete k tomu více vybavení a znalostí u mikrofonů od USB, jenomže všechny kondenzátorové USB mikrofony si berou toto zapojení jako předobraz a integrují celý řetězec do jediného kompaktního celku. Což se nikdy neobejde bez kompromisů stran výsledné kvality.
Kondenzátorový mikrofon vyžaduje nejčastěji 48 V, tzv. fantomové napájení. Poskytuje jej většina mixážních pultů a lepší externí zvukové karty. Jako rozumný entry-level mám vyzkoušenou Focusrite Scarlett 2i2 3rd Gen, do které můžete připojit až dva mikrofony a dva linkové vstupy. Výstupy má rovněž dva, k tomu výstup na sluchátka a simulaci předzesilovačů ISA (fn. AIR). Výhodou je její připojení a kompletní napájení přes jediný kabel USB-C. Nakonec jsem ale zůstal u MOTU UltraLite MK3 Hybrid, která má 6 linkových a 2 mikrofonní vstupy, plus 8 výstupů, ačkoliv disponuje jen starším USB 2.0, resp. rozhraním FireWire 800. Nejvyšší dosažitelná kvalita je u obou zvukovek 24-bit / 192 kHz. Pro mě byla rozhodující možnost produkce hudby i ve vyšším formátu než 5.1 a to, že má MOTU pokročilejší možnosti nastavení interního mixu a jiných věcí.
Samozřejmě, v podobné cenové relaci už dnes najdete novější a lepší karty, tohle je však moje osobní volba, kterou ani po více než 10 letech nemám potřebu měnit. Stejně tak mixpult Soundcraft Compact 4, přes který jdou připojit další dva fantomově napájené mikrofony a další nástroje. Také je podstatné, že k regulaci hlavního výstupu na studiové (stereo) monitory používá pasivní obvod (aktivní regulátory kvalitu zvuku zkreslují, obvykle trochu šumí).
Čistě pro podcasty není moje řešení ideální. K tomuto účelu bych doporučil řešení specializované, které kombinuje zvukovou kartu, mikrofonnní zesilovače, mixpult a dotykově citlivé pady. Právě fyzické ovládací prvky jsou ve zvukové produkci zásadní. Při podcastech přijdou vhod jak fadery („šavle“), tak pady, resp. dotykově citlivé plošky, tlačítka. Jimi totiž při podcastech můžete přímo spouštět různé funkce a zvukové efekty. Vše se ovládá snadněji, rychleji a tišeji než skrze myš, klávesnici, nebo dotykový displej (nejde ovládat poslepu). Další výhodou tohoto řešení je řada výstupů na sluchátka – každý host má svůj mikrofon a svá sluchátka. Pořízení mixu, čtyř mikrofonů, stojanů a sluchátek už je investice skoro za sto tisíc korun, ale kdo to potřebuje…Tak přesto za sto tisíc nedostane TOP kvalitu, protože tolik stojí i jen jediný referenční mikrofon, např. Neumann U47.
Sice jsem říkal, že můj setup není pro podcasty ideální, jelikož je určen primárně k produkci hudby, i tak se na menším z mých MIDI master keyboardů (FLKey 37) nachází 16 padů a mnoho dalších ovládacích prvků. Takže kdybych podcasty hodlal nahrávat, volil bych typ mikrofonu s ideálním poměrem cena / výkon, jenž by zároveň byl vhodný také pro nahrávání zpěvu. Třeba osvědčenou Oktavu MK-319. Ze specializovaných podcastových pultů bych sáhl např. po RODECaster, případně TASCAM Mixcast 4 a podobných. U mikrofonů důvěřuji značkám AKG, Audio-Technica, Neumann, Oktava, RODE a Shure.
Stolní mikrofony – USB
Jsou podcastovým evergreenem posledních let. Protože, jak už jsem zmínil v úvodu, jejich kvalita, dostupnost a šíře nabídky zaznamenaly v posledních pěti šesti letech zásadní zlepšení. Za rozumné peníze dostanete rozumnou kvalitu. Instalace je triviální, mikrofon v sobě obsahuje vše podstatné, stačí ho jen připojit do USB. Není úplně dobrý nápad si takový mikrofon pořizovat, pokud víte, že budete chtít přikupovat další pro nahrávání více mluvčích současně, kdy zároveň každý má mít svá sluchátka. Nějak to jde, vhodnější je ale pro tento případ konfigurace zmíněná v předchozí kapitole. Jinak jsou nedostatky mikrofonů pro USB oproti řádově nižším pořizovacím nákladům a bohatším multimediálním funkcím vcelku zanedbatelné. Některé podcastové mikrofony disponují třeba přepínáním směrovosti, což je ve studiích výsadou jen některých modelů. Reálnou využitelnost zde příliš nevidím, za sebe bych měl při podcastech patrně stále přepnuto na kardioidní směrovou charakteristiku. Aby byly co nejvíce potlačeny okolní ruchy. Proto také u těch typů, kde směrovost přepínat nelze, tato charakteristika převládá.
Mnoho USB modelů podporuje uchycení do standardizovaných studiových držáků. Pokud chcete dosáhnout vyšší kvality nahrávky, znovu doporučuji zvážení příslušenství zmíněného v předešlé kapitole. Sety, jako třeba Trust GTX 259 Rudox, kombinují vše podstatné v jednom balení za minimální peníze. Nadějně vyhlíží také Audio-Technica ATR2500x-USB, což je výrobce, který má, na rozdíl od Trust či HyperX, roky zkušeností z profesionální sféry. Nicméně na začátek vám může bohatě stačit např. HyperX SoloCast. Z pohledu hráčů a množství funkcí určitě stojí za pozornost HyperX QuadCast. Právě on disponuje přepínáním směrovosti, umí stereo, podporuje TeamSpeak, Discord a udávané SNR je (alespoň teoreticky) velmi dobré. Už za pár stovek k němu lze dokoupit rameno včetně pop filtru. Obsahuje tři snímače – jenže to by mohl být kámen úrazu, protože modely, kde je jenom jediný, mohou být ve výsledku za nižší cenu kvalitnější.
Audio-Technica ATR2500x - Dostupný jak v klasické verzi, tak pro USB
HyperX SoloCast
HyperX QuadCast
Sluchátka a herní headsety
Při nahrávání hlasu pomocí stolních mikrofonů používejte sluchátka, zvlášť nejste-li jediný mluvčí. Sluchátka pro monitoring se používají vždy, když se nahrává něčí zpěv, protože zpěvák musí slyšet, jak jeho hlas za doprovodu hudby zní. Ta se nepouští nahlas, aby ji mikrofon nesnímal. Stejné je to i u podcastů. Při poslechu na reproduktorech by při nahrávání vznikala nežádoucí zpětná vazba, neboli „vazbení“.
Co se konstrukce sluchátek týče, je při nahrávání standardem používat sluchátka plně uzavřená, zvuk z nich neuniká do okolí tolik jako u konstrukce otevřené a polootevřené. Můžete použít špunty (intraaurální) nebo mušle doléhající na uši (supraaurální), ideální jsou však ta, která kryjí celé ucho (circumaurální). Za jakýsi referenční – v rozhlasových i hudebních studiích používáný – standard lze považovat např. Beyerdynamic DT 770 Pro. Mně slouží již dlouhé roky, i když primárně používám near-field monitory (hudbu totiž nelze na sluchátkách produkovat zcela plnohodnotně, chybí tzv. přeslechy, tzn., že např. v levém uchu neslyšíte zároveň to, co zní z pravého náušníku, resp. reproduktoru / měniče, a naopak).
Velmi dobré zkušenosti mám i se sluchátky značky Audio-Technica. Omezím se tímto na doporučení sluchátek s nejčastějšími, dynamickými měniči, speciality, jako jsou sluchátka magnetoplanární, sem tentokrát plést nebudu.
Headsety pro streaming
Typicky se jedná o situaci, kdy streamujete svůj gameplay. A to znamená, že potřebujete volné ruce a dobrý výhled na monitor. Herní headsety mohou být drátové, lepší jsou bezdrátové. (Mají však vždy vyšší latenci / zpoždění, než drátové, a v případě komparace se studiovými modely také horší zvuk.)
Mikrofon mají většinou umístěný v bezprostřední blízkosti úst a snímají tak méně hluku z okolí. Proto v nich vrzání židle a drcení tlačítek v zápalu hry není tolik slyšet. Některé soupravy umějí ruchy filtrovat lépe, třeba za pomoci více než jednoho zabudovaného mikrofonu a pokročilých algoritmů, jiné hůře, obecně bude ale ruchů méně, než kdybyste použili velký podcastový, lampový mikrofon. Ten je však, jak už zaznělo, při hraní problematičtejší správně umístit. Můžete sice použít třeba svrchní zavěšení z teleskopického ramene, jenže ani to nebude pro hraní zrovna ideální.
Turtle Beach Stealth 700 GEN2 MAX
Pro streaming připadají v úvahu třeba herní headsety Turtle Beach Stealth 700 GEN2 MAX nebo Sony Inzone H7.
Sony Inzone H7 – S audiem od Sony prohloupíte málokdy
Pokusy o vměstnání více měničů do náušníků, které měly za cíl zpřesnit a zlepšit lokalizaci nepřítele v prostoru, naštěstí vyšuměly do prázdna. Většina herních headsetů přesto prostorový zvuk nabízí. Jdou na to softwarovou cestou, využívají efekt binaurálního zvuku. Třeba Sony tomu říká 360° Reality Audio. Protože uši máme pouze dvě a celý prostorový vjem vzniká v závislosti na tom, jak dlouho k tomu či onomu uchu zdroj zvuku putuje. Pomocí triangulace signálového zdroje náš organismus určí jeho přibližnou polohu.
Pro nahrávání reálného binaurálního zvuku se používá hlava lidské figuríny s mikrofony zabudovanými v uších, to, co je ve hrách, bývá většinou softwarová simulace.
Terénní nahrávky
Získat kvalitní audiostopu v terénu je složitější než nahrát kvalitní video. Slušné a jakž takž stabilizované video ve Full HD či 4K dnes natočíte i na mobilní telefon střední a nižší střední třídy. Třeba můj Samsung Galaxy S20 FE 5G fotí i točí hezky, se zvukem je to už horší. Přitom byste si investicí do řádově dražšího smartphonu nepomohli tak zásadně, jak by se mohlo zdát.
Rozdíly v kvalitě zvukového záznamu jednotlivých mobilních telefonů sice existují, a mohou být vcelku zásadní, jenže limitujícím faktorem jejich úrovně vždy zůstane to, kde mají umístěny mikrofony. A jak jsou kvalitní. Protože ty, které jsou integrovány přímo v těle jakéhokoliv mobilního rekordéru, z principu nedosahují kvalit mikrofonů externích. Ano, stejné věci se říkaly o fotomodulech telefonů, a já bych se rád mýlil, takže mě prosím neberte za slovo, ale u zvuku jsou ve hře i jiné vlivy, jež dosažení „singularity“ v tomto směru nenahrávají. Větší, a tedy i kvalitnější kondenzátorové snímače jsou rozměrné, jejich skrytí do těla přístroje by bylo problematické. Tím spíš, že by instalace přímo na zařízení nadělala víc škody než užitku. S vyčnívajícími fotomoduly máme zkušenosti všichni, po mobilech s permanentně připevněným mikrofonním modulem poptávka není.
Jestliže hovoříme o bezdrátových mikrofonech, pak zejména o tzv. klopových. U nich je žádoucí, aby byly bezdrátové, aby si je hosté vaší relace mohli připnout na oblečení a nemuseli s vámi být propojeni „pupeční šňůrou“. Bez drátů se ale ani klopové mikrofony úplně neobejdou, minimálně ne bez těch, které vedou od vysílače, jenž si mluvčí připne za pas. V profesionální sféře se používá nejčastěji Sennheiser MKE 40 a jen samotný mikrofon (bez vysílače) vyjde na bezmála 8 tisíc korun. Svépomocným řešením z opačného konce cenového spektra může být použítí nějaké mobilní aplikace. Host si připne alespoň nějaký drátový mikrofon připojený do mobilního telefonu. Protože i s laciným externím mikrofonem získáte mnohdy lepší nahrávky, než budete-li hovořit přímo do mobilu.
Některé typy bezdrátových klopových mikrofonů disponují výstupem pouze v podobě 3,5mm konektoru TRS / „jack“ (např. BOYA BY-WM4 Pro K2), což bych pro použití s moderními smartphony úplně nedoporučoval. Ne v případě, že pouze výstup TRS je i na přijímači bezdrátového signálu. Jiné podporují USB-C a Lightning, jejich nastavení a zapojení je daleko snazší (BOYA BY-WM4 Pro-K6). Trochu potíž může být s výběrem, trh s levnějšími modely není natolik saturovaný jako v případě stolních mikrofonů. Mimo to je vhodné popřemýšlet, jestli chcete mít možnost nahrávat více než jednoho účastníka rozhovoru, a podle toho vybrat set, jenž buďto rovnou obsahuje více mikrofonů, nebo umožňuje jejich pozdější dokoupení.
Další věcí je rozpočet. Kolem tisícovky kvalitní bezdrátový set neseženete. Ať už zvolíte jakýkoliv, nebudete z výsledné míry šumu asi úplně nadšení. A pak, čím slyšitelnější je rozdíl mezi nahrávkou z interiéru a tou z exteriéru, tím náročnější může být zvládnutí postprodukce tak, aby výsledek fungoval pohromadě. Toho, že něco bylo nahráno v ideálních, studiových podmínkách, a něco v terénu, si všimnete v každém televizním nebo rozhlasovém zpravodajském vstupu. Když si uvědomíte, že tito lidé mají k dispozici tu nejdražší techniku – a přesto je ten rozdíl snadno slyšet – dojde vám, že toto není triviální ani laciná problematika. Přesto bych svépomocné řešení úplně nezatracoval, posluchači jsou zvyklí z éteru dnes a denně slýchat záznamy extrémně nekvalitních telefonických rozhovorů a zvukových stop pořizovaných mikrofony v mobilech. Někdy je zkrátka nutné mít nahrávku alespoň nějakou…
Software, efekty, hudba
Bez softwaru, který obstarává nahrávání a následnou editaci, podcast nevytvoříte. Existují sice i aplikace mobilní, my se ale podíváme na ty desktopové. Jestli hledáte něco, co odvede svou práci a je to open-source, doporučím Audacity. Zvládne střih i všechny standardní operace jako je fade-in, fade-out, přimíchávání efektů, hudby, normalizace apod. Audio exportuje ve všech klíčových bezeztrátových formátech a podporuje pluginy VST, jejichž prostřednictvím můžete funkce programu značně rozšířit. Zadarmo si nemůžete přát víc.
Já roky používal Sony Sound Forge, které nyní spadá pod Magix. Těmto novějším verzím jsem zatím na chuť nepřišel, podobně to mám s věcmi od Magix obecně. Nechápejte mě špatně, je to špičkový software od renomovaného výrobce, jde o moje pracovní návyky a GUI, které dřív mělo docela odlišnou logiku. Je to podobné jako důvod, proč k produkci hudby od r. 1997 používám Fruity Loops, resp. FL Studio, nikoliv např. Cubase nebo ProTools (plus ten, že Fruity Loops vždy měl – a má – nepřekonatelný sequencer a piano roll). Po ukončení vývoje Sound Forge samotným Sony jsem si mnoho let vystačil s poslední, nyní již značně archaickou verzí 8.0, jíž funkčností nynější Audacity dalece překonává. Doba se změnila, většina softwaru od GUI na způsob Windows 2000 ustoupila. Zvolil jsem Audition, protože jsem zvyklý pracovat s věcmi od Adobe, nicméně jej nevyužívám moc často. Pouze k finálním úpravám již renderovaných a masterovaných tracků z FL Studio.
Jiná situace by nastala, kdybych nahrával mluvené slovo, popřípadě zpěv. Což je náš případ. Nedomnívám se ovšem, že v případě podcastů nějak zvlášť záleží na tom, jaký audio editor použijete. Placené profesionální aplikace bych volil, jen pokud využijete jejich specifické funkce nebo vyžadujete pokročilé vícestopé nahrávání. Zde je např. Cubase či ProTools lepší volbou než FL Studio.
Po zaznamenání svého vstupu budete potřebovat v editačním softwaru udělat několik věcí. Kromě normalizace a / nebo komprese nahrávky, která zajistí „adekvátní hlasitost“, se můžete pokusit snížit míru šumu. Což jde v místech, kde nehovoříte, vcelku snadno. Nemusí to však znít úplně přirozeně, v úvahu připadá ponechat to na automatických funkcích daného programu. V některých bývá redukce ruchů vestavěná (Audition), téměř vždy si ale lze pomoci buďto specializovanými pluginy VST FX nebo protažením nahrávky některou z široce dostupných, bezplatných online služeb. Ty umějí odstranit jak šum, tak nechtěné ruchy na pozadí. Mezi ně patří již zmiňované úhozy kláves, cvakání myši apod. Z kvalitních placených pluginů VST mohu vřele doporučit cokoliv od společnosti iZotope. Používám od nich Ozone, umí se postarat o velmi solidní a zároveň snadný mastering nahrávky, ať už jde o hudbu nebo cokoliv jiného. Jejich iZotope RX si poradí s odfiltrováním nechtěných ruchů z nahrávek. Nebo i hlasu z těch hudebních.
Programy tohoto druhu jsou sice úžasné, všechno ale záleží hlavně na tom, jestli je umíte ovládat a rozumíte hodnotám, s nimiž operujete. Ve spojení s podcasty bych začal u Audacity; to, že je zdarma, neznamená, že je snadné se s tím naučit pracovat opravdu dobře. Naopak. Obecně je to se zvukovou technikou a produkčními a editačními aplikacemi tak, že se jedná o jedny z nejsložitějších věcí na ovládání. Zvlášť vidíte-li je prvně. Lze to přirovnat k Photoshopu nebo animačním programům pro CGI. Pokud nejde o váš hlavní zájem / obor a nemůžete tomu věnovat libovolné množství času, nedosáhnete výsledků jako ti, již se tomu věnují profesionálně. Chce to roky trpělivosti. Jinými slovy je vám skvělý gear houby platný, když s ním neumíte zacházet. Proto může i někdo s archaičtějším vybavením, které zná a ovládá, dosáhnout řádově lepších výsledků než nováček, jenž sice má naditý rozpočet, ale pořádně neví, co dělá. Nesoustředil bych se tolik na papírové parametry daných výrobků, přímá zkušenost a to, jak dobře se vám s tím pracuje, je podstatnější než to, jestli je něco dražší, papírově vyspělejší a profesionály využívanější.
FLKey 37 můžu doporučit - nezabírá moc místa a umí toho dost
Možná byste rádi, aby součástí vaší relace byla také hudba. Legální licence na mainstreamový pop jsou nákladné, pirátstvím se zase vystavujete možnému soudnímu sporu. Komponování a produkce hudby svépomocí je disciplína řádově náročnější, než „pouhé“ nahrávání vlastních slov. Za sebe mohu z DAW aplikací doporučit již zmíněné FL Studio; na rozdíl od podobných programů nabízí výrobce doživotní upgrady na nové verze zdarma. (Opravdu to funguje. Je neuvěřitelné, jaký pokrok tento software za posledních více než 20 let své existence učinil. A ti, co si ho koupili už kdysi, dostali veškerý tento progress zdarma. To je něco, o čem si u Office nebo Photoshopu můžete leda nechat zdát.) V úvahu připadá využití hotových open source skladeb, mohou však být zdarma jen pro nekomerční použití. Alternativně lze použít díla, k nimž již vypršela autorská práva. Zřejmě o něco lepší je situace se zvukovými efekty. Hudbu a zvuky zdarma najdete třeba na soundcloud.com, freesound.org apod. serverech, Google vám jich vyplivne bezpočet.
