Kosmický program primátora Hřiba
i Zdroj: PCTuning.cz
Hry Článek Kosmický program primátora Hřiba

Kosmický program primátora Hřiba | Kapitola 5

Michal Rybka

Michal Rybka

21. 2. 2020 03:00 22

Seznam kapitol

1. Hřib Veliký 2. Český kosmický program 3. Problematické drobnosti 4. Kamenní 5. Velký útěk 6. Šemík ve Vltavě

„Šalamoun zbudoval sál pro tisíc mudrců na stříbrných stolcích, tisíc králů na zlatých stolcích, tisíc vládců duchů na stolcích z diamantů a rubínů – a nad tím zvedl klenbu z živých ptáků, kteří létali pořád dokola, aby měl stín.“

Reklama

Primátor zatím napůl seděl, napůl klečel na Vyšehradě v pleteném koši, zatímco ho obcházeli fundamentalističtí zaříkávači a předčítali svoje svaté texty.

„Musíme se dohodnout!“ křičel na ně primátor marně. „Tu pražskou družici potřebujeme všichni…!“

„A ona snad něco vyřeší?“ zeptal se ho zarostlý zjev.

„Ne, ale budeme mít data,“ vykřikl primátor. „Data! Data! Data nám usnadní rozhodování…!“

„Rozhodování je pro ty, kteří ještě nejsou rozhodnutí,“ odpověděl ten yetti a pokračoval v citování svatých textů, zapovídajících konzumaci masa a zdůrazňující herezi fosilních paliv.

Tu náhle se zpoza vyšehradské katedrály zjevil zcela tichý elektrický kabriolet Praga Šemík, který řídil… ano no, on…!

Primátor Hřib na něj pohlédl, díval se na ty ve větru romanticky vlající dredy – a oči se mu zaplnily slzami.

„Předsedo,“ zašeptal a rozplakal se. „Předsedo… ty jsi mě neopustil…!“

Elektrovůz zastavil před katedrálou, Bartoš si stáhl sluneční brýle a s úsměvem odpověděl: „Pirát piráta nenechá napospas…! Zvedni se – vždyť je to jen koš – a naskoč…!“

Primátor Hřib jediným pohybem nohou prorazil dno koše – a víceméně přepadl do Šemíka.

„Mizíme,“ řekl s kouzelným úsměvem Bartoš a šlápl na plyn.

Elektrovůz začal přiměřeně, v souladu s evropskými směrnicemi, zrychlovat.

Kamenní se před tou technoherezí v hrůze rozutíkali všemi směry.

„Předsedo,“ řekl znovu Hřib – a jeho mužná, ale přitom jemná tvář se pokryla slzami, „jsem ti zavázán…!“

„To tedy jseš, doktore,“ pousmál se Bartoš a vedl neomylně Šemíka dolů, směrem k Cihelné bráně.

Ještě kus – už jen malý kus – a budou spaseni…!

Ale tu náhle předseda Pirátů uviděl tu hrůzu, tu strašnou věc.

„Zavřeli bránu?!“ vykřikl v hrůze Hřib.

„Ne, Kamenní neuznávají technologii dveří,“ odpověděl Bartoš.

Primátor v hrůze pohlédl před sebe – a uviděl tu nejstrašnější věc, které jsou aktivisté schopni – lidský řetěz, který jim přehrazoval cestu…!

„Drž se, doktore!“ vykřikl Bartoš a strhl volant Šemíka doleva, vedl vůz zpět stoupající cestou k parku a dále ke Slavínu.

„Předsedo,“ rozplakal se Hřib, „vždycky jsem chtěl skončit na Slavíně – ale ne dnes, ne dnes…! Dnes ne, Slavíne, dnes ti říkám ne…!“

„Však je jiná cesta,“ odpověděl stroze předseda, neomylně vedoucí Šemíka mezi ekofanatiky.

„Táborskou bránu jistě také zablokovali,“ propadal malomyslnosti Hřib.

„Je ještě jedna cesta,“ odpověděl Bartoš. „Janečkova cesta…!“ A pak prudce zatočil k cestě, která vedla ke hradbám.

Ano: Cesta Karla Janečka, miliardáře, milovníka, estéta a duchovního gurua, ta bizarní, nepochopitelná a odvážná struktura. Rampa, která se zvedala z nejjižnější části hradeb a stoupala nahoru. Janeček o ní tvrdil, že mu umožňuje vystoupat k rannímu Slunci – a meditovat tam. Zlí jazykové ale tvrdili, že na ni za bezměsíčných nocí vodí svoje kněžky, aby jim pod záminkou, že jim ukáže, kde v Orionu najdou Betelgeuse, svrhával do temnot – a tím tak uvolnil místo pro své nové kněžky.

Byla to rampa, která se odvážně zvedala nad Libušinou lázní, zvedala se a zvedala –

Motory Šemíka se točily tak, jak jim to jenom evropské normy dovolovaly – a vůz se vrhl nahoru, zvedal se, skákal, přeskakoval pazourková kopí Kamenných – a také hradby, zvedal se výš a výš -

„Předsedo,“ zašeptal primátor, sevřel Bartošovu silnou ruku – a oči se mu zaplnily slzami. Díval se na tu tvrdou – a přesto tak jemnou tvář svého předsedy – a viděl, jak se na něj Bartoš usmál – a věděl, že to bude dobré.

„Předsedo…“ zopakoval Hřib – a ve svém pláči se usmál.

Šemík přeletěl Podolské nábřeží, letěl dál a dál, padal, řítil se přímo do výcvikového kurzu plachetnic, které se rozprchávaly všemi směry.

A pak dopadl, plácl svým plochým dnem na hladinu Vltavy. Vůz se zhoupl sem a tam, plaval.

„Předsedo,“ plakal primátor.

„Drž se, doktore,“ odpověděl Bartoš – a díval se pod sebe. „Ještě nemáme vyhráno…!“

Oddaní braničtí voliči Pirátů, ohromení tím skokem, viděli, jak Šemíka strhává proud, jak ho vleče za vyšehradskou skálu a táhne ho k Železničním mostu.

Vrhli se tím směrem, rozeběhli se – ale v tunelu narazili na další z blokád Auto*matu. Cyklisté blokovali tunel – bojovali za své právo ignorovat značky psané slovy, jako CYKLISTO VEĎ KOLO a podobné. Piráti se jim snažili vysvětlit, že oni projít musí – ale s Auto*matiky nebyla rozumná řeč – jako ostatně nikdy. Nakonec se Piráti museli skrz ně probít, pumpičky a galusky létaly všemi směry. Bili se jako lvi, protože oni na rozdíl od cyklistů znali to strašné nebezpečí, které jejich vůdcům hrozilo.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama