Mikropočítače před 40 léty: Když to Altair konkurenci usnadnil

Altair byl velkou bednou s předním panelem plným přepínačů a LED diod, nicméně v základu nic neuměl. Neměl žádnou videokartu na zobrazování. Prostě žádnou. Ani grafickou, ani textovou, ptát se na 3D akcelerátor je poněkud zbytečné. Neměl klávesnici, program jste zadávali zdlouhavým manipulováním s přepínači. Neměl žádnou záznamovou jednotku – ani čtečku papírové pásky, ani možnost nahrát data na magnetofon, o disketové jednotce nemluvě. Neměl žádné výstupní porty, nebylo tedy možné k němu připojit žádnou periférii. Ani tiskárnu, ani scanner, videokameru, digitální foťák… no dobře, nechal jsem se unést. Kromě tiskáren, tehdy nesmírně drahých a dostupných jen pro sálové počítače, v té době vlastně ani žádné periferie neexistovaly. Téměř neměl paměť – kapacita 256 bytů dnes odpovídá zhruba jedné položce v kontaktech SIM karty. Jediné, co měl a čím se prosadil, byla rozšiřující sběrnice S-100, která se záhy stala standardem. Pomoci té se dal tento počítač rozšířit do použitelné konfigurace.

i Zdroj: PCTuning.cz

Pořídit si tehdy počítač a dokázat jej rozšířit ke své spokojenosti, to tehdy nedokázal každý. Ano, bylo možné si počítače zakoupit přímo u firem, které je prodávaly, ale následně rozšiřování nebylo vůbec snadné. Proto se objevily první počítačové obchody, jako Byte Shop v Silicon Valley či Computer Mart v New Yorku, kde vám s výběrem počítače a potřebných komponent pomohli vyškolení odborníci.

V obchodech jste měli počítače vystavené v zasklených vitrínách spolu s mnoha rozšiřujícími deskami. Personál vás vyslechl, co vlastně chcete s počítačem dělat, no a podle toho vám doporučil konfiguraci – rozšíření paměti, připojení k monitoru či na televizi, k dálnopisu zajišťujícímu klávesnici a čtečku děrné pásky, či třeba k magnetofonu pomocí nějakého vhodného rozhraní. Normální uživatel se v těch mnoha různých deskách ztrácel a netušil, jak je správně zapojit, aby se vzájemně snesly a bezchybně fungovaly.

Kromě komplikovaného přístupu k hardwaru byl tehdy problém i s literaturou. V tehdejších USA situace trošku připomínala to, co jsme měli u nás o deset let později. Mnohá literatura představovala jen nadšenecké cyklostylované věstníky s detaily o programování a zapojení té či oné periférie. Šlo o psaní nadšenců pro nadšence kde obsah měl zásadní prioritu před formou. Obyčejní lidé se v tom všem nemohli orientovat. Měli to o to horší, že fandové jimi tak trošku opovrhovali, jelikož hacker bude vždy mít v opovržení všechny ostatní, pro něž počítače nejsou smyslem života. Právě ale tito obyčejní zájemci o technologii bez hlubšího vhledu do jejího nitra představovali budoucnost. Fandové sami o sobě by nikdy nezpůsobili revoluci. Právě zájem těch ostatních, ochotných ty podivné mašinky za nemalý peníz koupit, zrodil moderní mikropočítačový průmysl.