Nejprodávanější herní počítač: trnitá cesta k úspěchu Commodore C64
Seznam kapitol
Ohromující schopnosti a 64 kB RAM za neskutečnou cenu. Když se jeden z nejslavnějších osmibitových herních počítačů dostal v roce 1982 do prodeje, konkurentům pořádně zatopil. Díky obrovské popularitě se Commodore 64 vyráběl až do roku 1994, kdy se ještě statečně držel i vedle mnohem vyspělejších strojů.
Když viděli odborníci prezentaci Commodore C64, byli přesvědčení, že z něj bude velký hit. Ve chvíli, kdy Jack Tramiel uvěřil v úspěch C64, opadlo jeho nadšení ze všech dalších vyvíjených strojů, jakkoliv projekty jely ještě setrvačností dál. Chtěl, aby se Commodore C64 na pultech objevil co nejdříve, pokud možno do března 1982.
Nejslavnější herní počítač: Jak vznikal prototyp Commodore C64
Když na jedné z mnoha porad firmy Commodore její zakladatel Jack Tramiel apeloval, aby se firma postavila Japoncům a…
To bylo naprosto nemožné, ovšem inženýři i nadále pokračovali v hektické snaze splnit přání svého šéfa. Kromě nutných prací se ale k jejich úkolování přidal i marketing, takže bylo nutné svést bitvy i na této frontě. Marketing měl totiž svou hlavu a své představy, jak je třeba C64 ještě upravit.
Kit Spencer, šéf prodeje USA, měl v podstatě pravdu. Jeho hlavní výhradou vůči C64 bylo, že nemá k dispozici kvalitní DOS. Druhým problémem byla neexistence zpětné kompatibility k VIC-20. Co se té týče, ta prostě nebyla možná, protože C64 mělo zcela jiný čipset a Winterble Spencerovi vysvětlil, že upravit čipy, aby nabízely zpětnou kompatibilitu, by znamenalo vrátit se na začátek. I Spencer uznal, že toto je nemožné a spokojil se s minimální kompatibilitou prográmků v Basicu, pokud tedy programátor používal jen standardní příkazy a nepoužil jediný POKE pro přímý přístup do paměti. Samotný Jack Tramiel to komentoval jednoznačně: „Netrap se kompatibilitou. Prodáme jim levně nový počítač, kdo se bude starat o nějakou kompatibilitu.“
S DOSem to ale bylo horší. Spencer se zhlédl v popularitě tehdy nejrozšířenějšího multiplatformního CP/M a zdůrazňoval, že C64 je nesmírně primitivní a potřebuje mít možnost používat CP/M a mít k dispozici množství profesionálních aplikací pro tento systém. Samozřejmě, i Spencer chápal, že CP/M, napsané pro zcela jinou procesorovou platformu (i8080 a kompatibilní), nemůže fungovat na MOS6502 (dnes existuje port CP/M pro tento procesor, který skutečně na dobových strojích jede, ovšem kromě běhu operačního systému nenabízí pochopitelně možnost spouštění dobových aplikací, protože ty byly psány jen pro i8080). Spencer tedy tvrdil, že je třeba přidat do C64 modul, který by tento procesor obsahoval a použití CP/M umožnil. Byl to velký boj, protože Winterble nesouhlasil s představou, že C64 CP/M nějak potřebuje. Nakonec to dopadlo kompromisem – Spencerovi byla přislíbena cartridge s procesorem i8080, která CP/M bude umět spustit. Tím jeho námitky ustaly.
(Zcela mimochodem, tato cartridge pak nakonec skutečně vznikla. Nezaznamenala ale velký úspěch, protože disketová jednotka 1541 neuměla číst běžné CP/M diskety, takže výrobci museli vytvořit speciální verzi softwaru pro C64, což udělalo zcela minimum z nich. Uživatelé tak sice měli dobrý operační systém, ale nedostávalo se programů. Commodore nakonec vytvořil stroj C128, který procesor Z80 interně obsahoval a CP/M na něm s disketovou jednotkou 1571 fungoval celkem slušně, ovšem v této době již byl tento systém za zenitem).
Tvůrci samotní ale nebyli spokojeni s tím, že musí pro C64 použít obstarožní Basic 2.0, který nejen, že byl zastaralý, ale neobsahoval ani žádné příkazy pro ovládání grafiky a zvuku. Pokud chtěl mladý adept programovaní vyzkoušet sprity či barevnou grafiky, znamenalo to použití mnoha příkazů POKE, tedy přímého přístupu do paměti, což bylo velmi komplikované i pomalé. Jenže ROM C64 měla mít jen 20 kB, její navýšení o další čip by stálo tři dolary. Celé tři dolary! To přeci nepřichází v úvahu, počítač musí být levný! A tak Commodore odsoudil spoustu uživatelů k trápení se s primitivním Basicem, kde i pouhé zobrazení obsahu diskety znamenalo napsat:
LOAD „$“,8
LIST.
A přitom jste přišli o program, na kterém jste právě pracovali. A co horšího, ještě jste si tu nesmyslnou sekvenci museli zapamatovat. Vymazání souboru pak připomínalo alchymii – OPEN 15,8,15: PRINT #15, "So:jméno souboru":CLOSE 15. A to vše jen kvůli blbým třem dolarům. Russel měl po naprogramování firmwaru volných pouhých 5 bytů ROM. Do nich dokázal vtěsnat jen iniciály své a Yannesovy – RRBY.
Navzdory veškeré snaze nedokázali vývojáři splnit přání svého šéfa a připravit počítač k sériové výrobě do konce března. Ten nerealistický termín vyřkl Tramiel pravděpodobně proto, že inženýři dokázali prototyp nacpat do připraveného case od VIC-20, takže měl zjevně pocit, že počítač je v podstatě hotový. Jenže to nebyla pravda. Kromě toho, stále byly problémy s VIC-II, Charpentier musel udělat poslední úpravy svého čipu, aby odstranil barevné artefakty.
Dokončování finální produkční verze bylo plné stresu a kompromisů a odstraňování problémů, přičemž hloupé rozhodnutí použít příliš malý kryt od VIC-20 způsobilo i největší chybu vůbec. Bob Russel dokončoval hardware prototypu, kde pro původní řízení sériové sběrnice byl využit starší PIA čip z VIC-20, který obsahoval chybu způsobující příliš pomalou komunikaci s disketovou jednotkou. Když byl konečně k dispozici vylepšený CIA, Russel jej v prototypu zaměnil za PIA, přičemž prozatím ponechal v ROM původní starý kód, komunikující s disketovou jednotkou šnečí rychlostí. Plánovaná disketová jednotka 1541 měla být schopna s C64 pracovat dvacetkrát rychleji. Russel prototyp upravil o vysokorychlostní propojení, takže stačilo jen předělat ROM a vše by fungovalo perfektně.
Své finální schéma zaslal do pobočky v Santa Claře, kde z nich byly vytvořeny výrobní výkresy základní desky, která se následně vyráběla v Japonsku. Zde opět velmi bojovali s místem, kterým bylo třeba šetřit, aby se deska do toho proklatého krytu vešla. Vše se zmenšovalo a zmenšovalo a co bylo nepotřebné, to se odstranilo. V Japonsku začala výroba desek a ty se testovaly s aktuální revizí ROM, která, jak jsme si řekli výše, obsahovala provizorní kód pro komunikaci s disketovou jednotkou. Vše fungovalo normálně.
Když se jedna z těchto desek konečně dostala do rukou Russelovi, vyzkoušel ji a byl spokojen. Poté ji ale začal zkoumat a zhrozil se. Jeho vysokorychlostní propojení tam nebyla. Kdosi v Santa Claře je asi považoval za redundantní a odstranil je. Vzhledem k tomu, že vše s aktuální ROM fungovalo, nikdo si problému nevšiml. Russel byl z tohoto zjištění naprosto zděšen, informoval Winterbla, který si nejprve ověřil, že desky jsou funkční. Ano, byly, tou starou pomalou rychlostí dokázaly s disketovkou 1541 komunikovat. Byly jich přitom už vyrobeny statisíce. Co s tím? Vyhodit je a utratit tak miliony? Udělat novou revizi a znechutit majitele prvních kusů tím, že jejich stroj pracuje s disketovou mechanikou neskutečně pomalu, zatímco jiní mají více štěstí? Rozhodnutí bylo jasné. Necháme to tak, jak to je.
Marketingové oddělení bylo ale spokojené. Zákazníky mohlo opět potěšit zprávou o zpětné kompatibilitě disketové jednotky 1541 s VIC-20. Toto rozhodnutí bylo ještě šílenější než výše uvedená chyba. Aby dokázala nová disketová jednotka 1541 (v níž byl zabudován CIA) pracovat s VIC-20 (se starým PIA), bylo nutné ji ještě čtyřikrát zpomalit. Takže nejen, že C64 navzdory modernímu CIA nedokázal jeho kapacity kvůli několika chybějícím propojením plně využít, ale navíc disketová jednotka byla uměle zpomalena, aby mohla pracovat se starým počítačem.
Tím se C64 stal počítačem se suverénně nejpomalejší disketovou jednotkou, což zachraňovali výrobci dodatečných úprav, které přeprogramovali komunikaci počítače s disketovou jednotkou a navýšili tak významně její rychlost. Existovalo dokonce i hardwarové vylepšení Dolphin Dos, který propojilo disketovou jednotku s počítačem paralelně přes User port a rychlost byla 20× vyšší než původní originální, což ukazuje, že s šikovným zapojením dokázala být jednotka 1541 tou nejrychlejší mezi tehdejšími domácími platformami.
Jenže to bylo běžným uživatelům upřeno a znamenalo to miliony ztracených hodin zcela zbytečného čekání, až se konečně ten který program nahraje. Uměle zpomalená disketová jednotka nahrávala program do 64 kB operační paměti až dvě minuty. Hrůza.
Největší problém nového počítače v podobě líné mechaniky jeho tvůrce naprosto frustroval. Charpentier tvrdil, že tragédie marketingových lidí je v tom, že nerozumějí technologii a zaklínají se slovem „kompatibilita“, ačkoliv to znamená poškodit výrobek. Yannes nadával na nesmyslnou mentalitu lpějící na dodržení termínu. „Máte to hotové a funguje to? Dodejte to. Že to nefunguje dobře? To je jedno, to nemusí fungovat dobře, hlavně že to funguje.“
Spěch plodil i další chyby. V dubnu se objevila jedna velmi drahá. Vzhledem k nátlaku na dokončení finální verze ROM poslal Russel do MOS Technology nedostatečně otestovanou variantu, kde posléze objevil chybu, způsobující špatnou funkci klávesy Shift u některých znaků. Zde každý uznal, že toto se musí opravit, což znamenalo, že stovky tisíc vyrobených ROM musely být zničeny. Naštěstí, Tramiel to překvapivě vzal s pochopením.
Konečně v červnu 1982, jen pár dní před CES, byly hotové první sériové počítače. Commodore tento nový počítač představil tentokrát veřejně spolu se stále plánovanými bratříčky B256 a P128 a Max Machine, nicméně hlavním hrdinou firmy byl stále VIC-20. Tramiel snížil cenu na neskutečných 200 dolarů, což znamenalo naprostý šok u zákazníků i konkurence, ovšem také to znamenalo konec Max Machine, která se měla nabízet za 175 dolarů. Sice se v Japonsku krátce prodávala, ale pro naprostý neúspěch rychle zmizela z pultů.
C64 samozřejmě zaujal, rozhodně nejvíce z představovaných budoucích strojů. Dokonce i Byte už se odhodlal o něm napsat článek, neboť redaktoři dospěli k názoru, že počítač se na pultech určitě objeví.
Během léta Commodore dodával C64 primárně k výrobcům softwaru, aby mohli začít s vývojem pro novou platformu. Zároveň se objevovaly problémy, které dříve nenastaly. Charpentier musel například řešit stížnosti na nekvalitní zobrazení barev, což nechápal, protože si dal velice záležet, aby barvy byly naopak velice dobře viditelné. Problém se skrýval v práci dělníků na výrobní lince – ti při nastavování výstupu neměli stanovené žádné tolerance pro barevnost, prostě tak dlouho otáčeli potenciometrem, až byly barvy dle jejich osobního názoru v pořádku. Někteří si práci zjednodušovali tím, že nastavili barevnost na maximální úroveň, čímž sice splnili zadání, barvy byly skutečně vidět, ale vznikaly tím pochopitelně artefakty. A kdyby jen to – při této práci se šroubovákem jim občas uklouzl a poškodil dráhy na základní desce. Z toho pramenily stížnosti vývojářů, kterým jejich stroje občas nefungovaly správně, jelikož Commodore se při výstupní kontrole omezil jen na prosté zapnutí, nikdo netestoval funkci portů. Takováto mizerná úroveň kontroly měla svůj původ ve výrobě mnohem méně náročného a miniaturizovaného VIC-20, u C64 bylo třeba nastavit výrazně vyšší laťku.
V srpnu konečně bylo ve skladech dostatek vyrobených počítačů, aby se mohlo začít s jejich prodejem. Objevily se první reklamy, kde byl C64 srovnáván s konkurencí, kterou jednoznačně předčil velikostí paměti a nízkou cenou.
V této době se prodávalo IBM PC s 16 kB RAM za 1565 dolarů, Apple II se 48 kB RAM za 1530 dolarů a Atari 800 s 16 kB za 899 dolarů. V tomto ohledu představoval C64 za 595 dolarů skutečnou láci a navzdory počátečnímu nedostatku softwaru nacházel spoustu zákazníků.
Charpentier a Yannes ovšem narazili na zcela nový problém. Najednou nebyli potřeba. Respektive, byli, ovšem už neměli tu volnost, jakou si předtím užívali. Představy Tramiela o dalším vývoji se zcela rozcházely s jejich.
Charpentier chtěl dále pokračovat v evoluci C64. Následníka provizorně pojmenoval C80 a chtěl vytvořit nový grafický čip VIC-III, který by zachovával zpětnou kompatibilitu, ale navíc zvládl i textový režim s 80 znaky na řádek, měl schopnost zobrazovat sprity s variabilní velikosti, prostě znamenal by krok kupředu. Samozřejmostí měla být vysokorychlostní disketová jednotka, no a pokud možno 256 kB RAM. Pochopitelně, že takový počítač by byl dražší než C64, ovšem na jaře 1982 přišel nový Apple IIe, který uměl oněch 80 znaků, takže C64 za ním zaostával. Charpentier chápal svůj C80 jako evoluci, která pro Apple opět bude představovat problém.
Jenže Jack Tramiel s úspěchem VIC-20 a přicházejícím megaúspěchem C64 už nehodlal soupeřit s Applem. Stále ještě sice sázel na vývoj počítačů řad P a B, ale jejich priorita už výrazně klesla. Daleko více jej trápilo, že daleko za velkou louží vznikl Sinclair ZX Spectrum, tedy barevný počítač, který byl levnější než C64. Tramiel měl pocit, že právě tomuto je třeba konkurovat.
Tramiel zároveň udělal velkou chybu. Nejen, že svým vývojářům nedal za vývoj C64 žádnou odměnu, ale dokonce jim zmrazil platy. Vysvětlení bylo neuvěřitelné – pokud by se platy zvedly, znamenalo by to horší profit pro firmu, a tedy snížení cen akcií. To byla pro Yannese poslední kapka.
Jednoho dne na konci srpna 1982 za ním přišel Charpentier. „Mám pro tebe dvě zprávy, jednu špatnou, jednu dobrou. Špatná je, že nám zmrazili platy. Dobrá, že plánuji založit novou firmu. Jdeš se mnou?“
Šel. S ním i Charles Winterble, jedině Robert Russel se nakonec rozhodl zůstat. Plánovali totiž zajímavý produkt pro Atari – do slotu na cartridge u konzoly VCS by se vložila jejich speciální, která by umožnila připojení klávesnice a obsahovala Basic. Tím by se VCS změnila v jednoduchý počítač. Russel měl ale pocit, že to je úkol spíše pro tvůrce hardware, zatímco on byl především programátor. Jeho tedy nepotřebovali.
Tento odchod klíčových inženýrů znamenal pro Commodore pohromu. Najednou nebyl nikdo, kdo by opravdu rozuměl detailům VIC-II či SIDu. Nebyl tu nikdo, kdo by mohl tyto čipy vylepšit na novou úroveň. Tramiel byl samozřejmě naštvaný a ihned své bývalé podřízené zažaloval pro krádež intelektuálního vlastnictví. Stejně jako kdysi Chucka Peddla. Nic z toho sice nebylo, ale alespoň si vylil zlost. Commodore C64 byl na nejlepší cestě k obrovskému úspěchu. Ale právě na začátku této cesty přišla firma Commodore o to nejlepší, co měla. A kromě toho, Jack Tramiel jako by ztratil šťastnou ruku. Firma se vrhla do vývoje produktů, které ji přivedly na okraj propasti. Ovšem to už je úplně jiný příběh.
Na trhu počítač zapůsobil jako bomba. Nejprve tedy soupeřil se svým starším omezenějším bratříčkem VIC-20, ovšem tento nerovný souboj trval poměrně krátce, zhruba rok. C64 byl prakticky všude vychvalován. Byly vychvalovány jeho grafické a herní schopnosti, zvuk, kritizován Basic, ovšem především byla vynášena jeho neskutečná láce. Za takovou v podstatě směšnou sumu jste nic srovnatelného zakoupit nemohli. Kromě toho Jack Tramiel započal cenovou válku a cenu počítače (stejně jako cenu VIC-20) neustále snižoval, čímž nutil konkurenci prodávat počítače pod výrobní cenou.
To vedlo k zásadním změnám mezi levnými domácími počítači. Texas Instruments nakonec na počítače této kategorie rezignoval a svůj TI 99/4a nakonec odprodával za sníženou cenu (která paradoxně mohla za jeho dočasný solidní úspěch, než zásoby došly). Atari se pokusilo soupeřit a představilo výrazně zjednodušenou levnější řadu svých osmibitových počítačů Atari 1200XL, 800XL a později XE. Nicméně, pod kapotou se stále jednalo jen o kosmeticky upravený systém z roku 1979, který se novější technologii rovnat nemohl. Kromě toho tyto počítače byly v některých ohledech horší než původní Atari 800 (například nabízely jen 2 konektory pro joystick), takže zájemci o Atari zoufale sháněli starý typ ve výprodejích. To nebyla zrovna nejlepší reklama.
Jediným důstojným konkurentem zůstal Sinclair se svým ZX Spectrum. S tímto přeci jen lacinějším počítačem sice dokázal na nějaký ten rok ovládnout Evropu, ale v Americe neuspěl právě kvůli C64. V Evropě Jack Tramiel využíval situaci, neboť zde kvůli odlišné televizní normě PAL americké stroje s NTSC nefungovaly. Evropské C64 proto stálo výrazně více než americké. V Americe nemohlo přeci jen omezenější Spectrum srovnatelně levnému C64 konkurovat.
Geniální Clive Sinclair a zrození mikropočítačů v Albionu
Když vloni zemřel Sir Clive Sinclair, objevila se spousta chvalozpěvů a nekrologů, které široké veřejnosti připomínaly…
Tramiel sám ale Spectrum nepodceňoval. Vadilo mu, že někdo dokáže prodávat počítač ještě lacinější, než je ten jeho, což zcela hatilo jeho nově vzniklé plány na opanovaní trhu nejlevnějších počítačů. Jak jsme si naznačili výše, rozhodl se pro krok, který budoucnost firmy zásadně ohrozil. Nebude vyvíjet drahé profesionální stroje, ale naopak ty nejlevnější, na kterých se dá vydělat více. Zatímco logické by bylo vytvořit nástupce s lepší grafikou, více sprity, více barvami, rychlejším procesorem, lepším zvukem atd., tak Tramiel se rozhodl pro projekty levnějších strojů nekompatibilních s C64, které byly založené na čipu TED. Ten byl vytvořen jako přímá konkurence čipu ULA ve Spectru, uměl toho i více (například barevnou paletu 121 barev, jemnější grafický režim atd), leč uživatelé prostě chtěli něco jiného. Lepší herní stroj. Ten jim ale Commodore nenabídl.
Místo toho přišly jiné počítače, které rozvíjely koncept C64, jako byl mobilní SX64 či značně přepracovaný dvouprocesorový C128.
Ty byly sice cestou správným směrem, ale i když zaznamenaly jisté úspěchy, samotný C64 nahradit nedokázaly. Nebyly totiž skutečnými nástupci C64, protože nenabízely to, co uživatelé doopravdy chtěli – lepší herní schopnosti. To dokázal až prototyp Commodore 65, jenže ten byl hotový až začátkem devadesátých let. Jeho hardwarová specifikace je sice velice zajímavá a tento počítač v některých ohledech překonával i Amigu či Atari ST, leč Commodore dospěl k názoru, že osmibitový stroj by se v této době již prosadit nedokázal.
Samotný C64 se vyráběl až do roku 1994, kdy už sice šlo o značně obstarožní technologii, ovšem díky spoustě her a nesmírné láci se počítač stále držel i v konkurenci mnohem vyspělejších platforem. Dokonce pro něj vznikaly i upravené verze her pro tyto výkonnější následovníky, což bylo u osmibitových strojů unikátní.
Dodnes je u milovníků starých platforem tento stroj populární a dodnes na něj dokonce i vznikají nové hry. Jak na nás dnes působí? Jak je možné si jej pořídit a zahrát si na něm nějaký z dobových klenotů. O tom si povíme někdy příště.
