Neoretro hardware a Théseův paradox: Opravovat, nebo nechat umřít?

Youtuber Tech Tangents sháněl celé roky Philips CM100 CD-ROM Drive (1985) – hlavně proto, že jde o historicky úplně první CD-ROM určenou pro PC. Běžný drobný problém, který zná většina sběratelů, spočívá v tom, že sehnal sice mechaniku, ale ne k ní příslušný řadič. Zpočátku, předtím než se etabloval standard IDE i u CD-ROM, jsme totiž měli celou řadu proprietárních řadičů – Mitsumi, Sony, ATAPI – a také Panasonic.

„Panasonic má tu výmluvu, že byl první,“ vysvětluje autor videa. To ale nemění nic na tom, že jako obvykle někdo prostě vyhodil starý počítač i se zamontovaným řadičem a přežila to jen mechanika. Tohle se dělo běžně u většiny vzácných zařízení, takže řadiče, zvláště funkční řadiče, jsou opravdová rarita. Autorovi se nakonec podařilo sehnat mechanicky kompatibilní řadič Panasonic, ale po zapojení zjistil, že ten je určený pro mnohem mladší generaci, takže jeho mechanika nefungovala – vyžadovala mnohem starší verzi řadiče.

Nakonec objevil video člověka, který měl stejnou mechaniku i s funkčním řadičem, kontaktoval ho, dohodli se – a majitel mu naskenoval svůj řadič ve vysokém rozlišení. Starší verze řadiče byla postavená ze standardních dílů, takže zbývalo jenom odhadnout, jak přesně vypadá zapojení pod čipy, kde to nebylo vidět, naprototypovat PCB, osadit ho a oživit. 

Jenom. „Jenom!“ Ve skutečnosti to je docela šílený počin, částečně umožněný existencí driverů, relativně jednoduchou konstrukcí řadiče a také dostupnou dokumentací. Jinak šlo o neoretrostavbu, v podstatě novodobý klon klasické řadičové karty. Klony a neoretrostavby představují naprosté rarity, někdy jde o kusovou výrobu, jindy o malosérii, ale prakticky vždy jich je o řády méně, než bylo původních strojů, což z nich dělá raritu samu o sobě.

Existují dva fundamentální přístupy k tomu, jak nakládat s historickým hardwarem. Ten první se snaží zachovat maximum původních komponent i za cenu nefunkčnosti, takže se z toho vyndávají jenom nebezpečné věci, které by to mohly poleptat anebo zničit buď tlakovým působením anebo výbuchem. Je to, pravda, do jisté míry fikce, protože všechny komponenty stárnou včetně plastů (a ty budou jednou představovat extrémní problém, protože nejsou ani zdaleka tak stabilní, jak nám líčí ekologisté), ale v zásadě se snažíte zachovat co největší část původnosti po co nejdelší dobu.

Druhá metoda je snaha udržet hardware živý, což je drahé a komplikované. Všechny komponenty mají v podstatě vyměřený čas, u kterých jde o čas vyměřený tak natvrdo, že se pro repasi používá speciální pojem (recapping = výměna kondenzátorů), dalšími limity jsou věci jako vznik cínového moru anebo mikrotrhliny, ke kterým nutně časem dochází.