SOMA: do temných hlubin ve sci-fi hororu od mistrů žánru | Kapitola 4
Seznam kapitol
Frictional Games, přeborníci v oblasti videoherního děsu a hrůzy, vydali novou hororovou hru. V ní nás trošku netradičně vzali na podmořskou základnu i do černočerných hlubin moře a pokusili se zodpovědět základní existenční otázky. Povedla se jim sázka na neokoukané téma a prostředí, nebo šlápli vedle?
Přiznám se, že první řekněme hodinu na mě SOMA prostě nefungovala a já si říkala, že je to propadák. Jenže pak jsem se střetla s prvním nepřítelem a už jsem v tom jela. Ale abyste mě pochopili dobře.
SOMA není hra ve stylu Outlast. Mnohem více se samozřejmě podobá Penubře či Amnesii, což znamená, že namísto lekaček sází na stísněnost atmosféry. A jde jí to skvěle, a to i přestože se tvůrci vzdali hrobového ticha ve stylu Amnesie. Po cestě totiž potkáte Catherine, s kterou následně budete vést hutné rozhovory. Ale není to tak, jak si myslíte…
Rozhovory reflektují průběh hry, společně s hromadami poznámek a audiokazet odpovídají na vaše palčivé otázky a nastiňují hrdinovu motivaci a vlastně i celý příběh. O něm bych se zde nerada zbytečně rozepisovala, protože příběh má šanci vás překvapit a přimět k zamyšlení o lidskosti jako takové. Ačkoliv nepatřím mezi lidi, kteří rádi filozofují (nebo filozofování poslouchají), příběh mě oslovil a dokázal bavit.
Díky rozhovorům se navíc velmi dobře ztotožníte s hlavním hrdinou Simonem, což vás dostatečně motivuje k ještě větším snahám o jeho záchranu (pokud je to vůbec možné). V tomto konkrétním případě tak klady vyvážili zápory, což je příjemné. Nakonec ovšem musím dodat, že pokud se při hře chcete strachy chvět, tady si na své opravdu nepřijdete. SOMA se zkrátka vydala cestou dospělejšího herního zážitku, a tudíž netěží z laciných lekaček a podobných komodit. Spíše v ní najdete pocity beznaděje, deprese a lezavé nicotnosti.
O rady je nouze
Co se týče samotné hratelnosti, SOMA se řadí k akčním adventurám viděným pohledem z první osoby. Hratelnost je rozsekaná na pochodování a objevování, na jednoduché logické zádrhely, na občasné honičky s nepřáteli, na drobné hratelnostní vsuvky (jako například nadhánění robota taserem) a na zmiňované rozhovory. Ve hře se nestřílí.
Tempo hry přitom většinou plyne hezky pozvolna, hratelnost o nic nezakopává a tak si ještě více můžete vychutnat nastolené existenční otázky ohledně smyslu života nebo nesmrtelnosti. Jelikož je hra hloubavá a hodně v ní jde i o příběh, doporučuji ji jenom hráčům, kteří rozumí některým z podporovaných jazyků. Jinak bude herní zážitek jenom poloviční, nehledě na to, že minete i různé nápovědy.
V SOMA není HUD a nedočkáte se ani žádné nápovědy typu směrové šipky, mapy a minimapy, označení aktivních předmětů nebo deníku, do kterého by se vám úkoly zapisovaly. Jediný, kdo vám při vašem putování tu a tam napoví, je Catherina. A dělá to samozřejmě velmi přirozeně, jen tak mezi řečí. Catherine s vám totiž vede dlouhé rozhovory, v jejichž rámci přichází řada i na aktuální události.
V rámci těchto rozhovorů Catharine zapojuje svoje analytické myšlení a předchozí znalosti stanice, díky čemuž přichází s docela dobrými nápady a úlevami. Z rozhovorů se tak dozvíte například to, kam byste měli jít zapojit záložní zdroj energie, kam se vydat hledat pomoc, nebo kde hledat důležité soubory. Všechny tyto úkoly samozřejmě s trochou snahy zvládnete i zcela mechanicky. Level design funguje natolik dobře, že vás na místo určení nakonec stejně dovede, v takovém případě však budete ochuzeni minimálně o pocit sounáležitosti.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
