Umělá inteligence? Ne, umělá kreativita – nový postrach umělců!
Seznam kapitol
Když se bavíme o AI, typicky nás zajímají otázky umělé inteligence. Samotná inteligence ale určitě nevede ke zcela inovativním řešením, na to potřebujeme něco dalšího – kreativitu. Ta se ale špatně popisuje a není vlastně jasné, co to přesně znamená.
Základní myšlenka umělé inteligence je jasná: Je to schopnost strojově řešit problémy. Protože se v psychologii špatně popisují jednotlivé fenomény, respektive jde o pluralitní obor, ve kterém běžně koexistují navzájem se zcela vylučující teorie, šli na umělou inteligenci počítačoví vědci po svém.
Pokud nechcete trávit večery pouze vyprávěním si o tom, co by inteligence mohla být, je dobré si definovat nějakou metriku, podle které se dá srovnávat. Ta je u klasických testů vyjádřena buď testovým skóre, nebo se transformuje na IQ, což je, přísně vzato, relativní metrika, jak si testovaný stojí vůči populaci. Občas používaný obrat, „že průměrné IQ roste“, znamená pouze to, že to musíte rekalibrovat, protože průměrné IQ populace má být 100 a vaše IQ udává, jak jste daleko od průměru a na které straně.
Pokud se díváme na jednotlivé testy, je lepší celkové dosažené skóre, což je absolutní metrika. Máme i jiné metriky, například šachový rating, ale obecně platí, že když máme nějaký změřitelný výsledek, dá se z něj udělat metrika. Problém je v tom, co nám daná metrika říká a jaký je její vztah k tomu, co opravdu chceme studovat. Testové skóre nám říká, jak je kdo dobrý v daném konkrétním testu, což nemusí být zrovna reprezentativní.
Když se začalo pracovat na konvenční umělé inteligenci, vycházelo právě z modelu testů a her a předpokládalo se, že schopnost hrát dobře dámu anebo šachy je známka inteligence. No: Dobře se to měří, hra se dá analyzovat krok po kroku, a tudíž se dá dohledávat, zda rozhodování bylo dobré anebo to byla chyba. Tahle představa vedla k tomu, že se inteligence začala považovat za tak zvaný minimax problém, tedy schopnost odhalit nejhorší anebo naopak nejlepší možné řešení.
Problém tohoto přístupu je v tom, že obvykle vede velmi rychle do kombinatorické exploze a nelze jednoduše vyhodnotit všechny možnosti. Takže se koncept inteligence rozšířil o paměť, kde se řeklo, že paměť vlastně funguje jako akcelerace prohledávání stavového prostoru a je-li paměť dostatečně velká a rychlá, vlastně substituuje inteligenci.
Dostatečně velká paměť a vysoký výkon při prohledávání stavového prostoru podle všeho do značné míry jsou významné komponenty inteligence – jenomže to pořád není tvořivá inteligence. S tvořivou inteligencí máme asociovanou – inu, tvořivost. A v tuhle chvíli přichází betaverze Midjourney Bota a několika dalších inteligencí, které umějí malovat.
Midjourney Bot umí generovat obrazy z verbálního zadání, přičemž můžete ovlivňovat proces tvorby nejen slovy, ale vybíráte si z alternativ a necháváte je propracovávat. Prostě anglicky popíšete, co chcete, aby AI vytvořila, v jakém stylu a specifikujete další detaily – a výsledkem jsou čtyři návrhy, které můžete nechat vyrenderovat ve vysoké kvalitě, anebo je rozvíjet do dalších variací. Výsledkem jsou artworky vysoké kvality, které sice patrně vycházejí z existujících fotografií a uměleckých stylů. Výsledky jsou skutečně fascinující – a už teď komunita generuje galerie naprosto fascinujících obrázků.
Řeknete si – a co je na tom? Je to určitě jenom nějaké vyhledávání a nějaké generující filtry. Otázka ale je – co je vlastně lidská kreativita? Kreativitou se psychologie obvykle zabývá ve smyslu „jak ji nacvičit“, „jak ji zvětšit“ a podobně. Praktických návodů, jak počítačově implementovat kreativitu, v psychologii moc nenajdeme, spíš představy o jejích různých druzích, formách a tak podobně.
Základní představa o funkci kreativity je, že vezmete něco existujícího a nějak to upravíte. Vědomé procesy vás přitom obvykle brzdí, takže jde o to kreativitu odvázat tak, že vědomě opustíte autocenzuru, odmítání nápadů předem a podobně.
Většina lidí má mizernou kreativitu. Lidé obecně nemají kreativní nápady moc rádi a sami moc netvoří, mají rádi jistotu a opakování. Nejzákladnější je montážní představa – doslova vezmete jednu věc a naroubujete ji na druhou. Takhle vznikla sfinga, gargoyla, jednorožec, mořská panna a většina představ o starověcích bozích. Pak jsou netriviální představy, kupříkladu koncept neviditelného či nezobrazitelného boha, to už tak snadno nevznikne. V praxi vás to ale zajímat nemusí, náboženství po vás chce, abyste pouze opakovali předepsané rituály, originalita je naprosto nežádaná, o vlastních tvořivých představách ani nemluvě.
Pointa je v tom, že takové rekombinace prvků vlastně nejsou nijak složité. Inteligence dostane klíčové fráze, v databázi má velké množství vzorů – a na základě vztahů začne variovat. U tvůrčího procesu postupujete tak, že si vezmete nějaký klíč a začnete vytvářet variace. Z nich si vybíráte ty, které se vám líbí víc a ty rozvíjíte – jako u Midjourney Bota. Jeho „čtyři variace na dané téma“ mi přijde jako zajímavá metoda, kterou můžou použít i lidé.
Stable Diffusion založená na Stability.ai dokáže produkovat velmi originální obrazy na podobném principu. Kvalita výsledných digitálních obrazů je fascinující – a nabízí možnost kolaborativně tvořit vizuální umění lidem, kteří ho nejsou v reálu technicky schopní udělat. Do jisté míry můžeme tento produkt považovat za jakési velmi pokročilé Malování, které odvede drtivou práci za vás – a vy dostanete vysoce kvalitní výsledek za zlomek ceny.
Kreativní umělá inteligence má celou řadu aspektů, z nichž mnohé jsou znepokojující. Pokud jste někdy pracovali s digitálními artworky, tak víte, jak bývají drahé a jak složité je pořídit si něco opravdu kvalitního. Umělá inteligence může chrlit doslova vodopád artworků za prakticky nulovou cenu, čímž podrývá kreativní umělce.
Tak jako – umělci si za to můžou do značné míry sami. Tak za prvé, ve spoustě případů jde o čistý marketing, který nemá nic společného se slovem „umět“. Máme tu konceptuální umění, máme tu readymade, jako je Fontána od Duchampa (1917), kterou „historikové a teoretici považují za přelomové umělecké dílo 20. století“.
Já osobně historiky a teoretiky moderního umění považuji za vypečené enšpíglovské šprýmaře, kteří hrají s moderními elitami neustále protahovanou hru na „Císařovy nové šaty“ a dělají dlouhodobou soutěž o největšího hlupáka, ze kterého vytáhnou nejvíce peněz za tu nejpitomější hovadinu. Člověk by řekl, že ten vtip jsme mohli odhalit už u onoho na bok položeného a podepsaného pisoáru, ale ne, tenhle running joke se ani zdaleka ještě nedostal na konec.
U moderního umění nejde o technickou složitost, nápad anebo myšlenku, ale jen o to přesvědčit nějakého křena, že jde o nesmírnou cennost, aby za to zaplatil. Jde o variaci klasického příběhu „blázen a jeho peníze budou brzy rozděleny“, kterou s námi hraje Nike s teniskami za 2 miliony USD, Apple se zlatými Watch anebo nyní mnozí minteři NFT. Je to prostě bouda. O moderních technologiích se říká, že dostatečně pokročilé technologie nelze rozeznat od magie, já naopak říkám, že dostatečně pitomé moderní umění nedokáže ani uklízečka pracující v galerii rozlišit od odpadu.
Zatímco se moderní umělci navzájem plácají po zádech se svými kumpány, kteří pro ně vymýšlení marketingové příběhy o tom, jak cenné a pro civilizaci nezbytné kusy vytvořili, považuji kreativní AI za svého druhu přirozenou odpověď. Ta na rozdíl od nich totiž skutečně umění tvoří – a to netriviální umění, na které spousta z nich technicky ani kreativně nedosáhne. A přiznám se, že mě překvapuje, jak rychle to přišlo a jak dobře to vypadá. A jak rychle a kvalitně dokáže variovat – to už je mimo meze lidských schopností.
Problém je v tom, že kreativní AI má schopnost vymazat i spoustu opravdových umělců, kteří tvoří opravdové umění – a nyní se začíná spekulovat, zda to pro ně znamená konec anebo zda naopak kreativní AI zvedne hodnotu lidmi vytvořených děl. Nutno podotknout, že zatím nejde o něco, co byste mohli provozovat doma, kreativní AI je cloudová služba, která běží na superpočítačích.
Dalším problémem je, jak k tomu bude přistupovat autorské právo. Dnes víme, že se na opicí pořízenou selfie se copyright nevztahuje, protože opice není subjektem práva. Vlastníkem práva nebyl ani majitel fotoaparátu David Slater a ani opice, i když se to snažila prosadit PETA. (Pokud jde o PETA a jejich šílené myšlenky, myslím, že je nejlépe okomentoval South Park v dílu S08E08 Douche and Turd.)
U umění generovaného AI je to složitější, protože záleží na tom, jestli se na vzniku obrazu nějak podílel člověk – právě třeba tím, že zadal klíčovou sekvenci slov anebo vybíral finální podobu obrazu. To se zahrnuje pod pojem „creative contribution“ a člověk, který ho udělal, se stává držitelem autorských práv. Právo může AI považovat za program podobně jako Adobe Photoshop – to, co v něm vznikne, je majetkem tvůrce, ne programu. Pokud by program tvořil úplně sám, bez jakéhokoliv zásahu, na výstup by patrně copyright nedržel nikdo – tedy alespoň do doby, než přijde revoluce a AI si prosadí, že bude taktéž subjektem práva.
Pokud má umění vzbuzovat emoce, můžeme klidně říct, že umění generované umělou inteligencí už toho bodu dosáhlo. Sekvence obrazů „Last Selfies on Earth“ jsou vize dokonale zneklidňující a děsivé – tak děsivé, že se řeší na sociálních médiích. A jsou vážně dobré, bez problému by se daly použít jako ilustrace v nějaké scifi knížce – anebo by mohly fungovat jako inspirace pro nějaký příběh o konci světa. Mimochodem variace tématu „psi si dělají selfie na konci světa“ a „politici si dávají high five na konci světa“ taky stojí za to.
Říkejte si, co chcete, ale to, co vypadává ze současných betaverzí kreativní AI, si hravě strčí do kapsy většinu moderního šitu, který je nám prezentován jako kulturní revoluce. Readymade Duchampova Fontána se hodí jen k tomu, aby ji člověk narovnal a použil tak, jak to výrobce zamýšlel: Ta skutečně vzbudí emoce jen v někom, kdo je k tomu speciálně napodmiňován. To, co vypadává z kreativní AI, funguje samo o sobě.
AlphaGo rozdrtilo v roce 2016 lidské hráče ve hře go, která se považuje za kombinatoricky nepodchytitelnou. O partii, která ukázala nejlepším hráčům, že AI je schopna hrát svým vlastním unikátním stylem, který si sama vyvinula, se říká, že šlo o „čínský Sputnik moment“, který Číně ukázal, že musí investovat do AI, která se stává kompetitivní výhodou.
Současný příchod kreativní AI představuje podobný moment pro umění. Ukazuje se, že možná není až tak unikátní, jedinečné a nereplikovatelné, ale že naopak AI může získat výhodu i v kreativních oblastech, protože může operovat s podstatně větší bází znalostí a učit se v mnohem rychlejších iteracích, než to zvládne člověk. Přece jenom: My lidi rádi spíme, jsme líní se učit a nejeden kreativec se smíří s tím, že víceméně opakuje jenom to, v čem se prosadil.
To, co považuji za opravdu důležité, je to, že celá ta věc může fungovat jako masivní kreativní multiplikátor. AI umí iterovat velice rychle – a pokud dostane rozhraní pro jemnější ovlivňování a zásahy tvůrcem, může pomáhat vytvářet rychle vysoce komplexní díla, která navíc pomocí 3D tisku a podobných technologií může rychle materializovat.
Dnes se věc má tak, že se toho lehce ulekli držitelé výnosných duševních vlastnictví a uvědomili si, že si takhle můžete rychle a ve velkém rozsahu vytvářet svoje variace na Star Wars, disneyovky anebo třeba na Warhammer 40K. No a ano, hodlají se proti tomu opevňovat s námitkou, že duševní vlastnictví je přece velice cenné.
Jenomže to, co nám kreativní AI přináší, je myšlenka, že to nejenže není cenné, ale dá se to neuvěřitelně rychle variovat a produkovat. Celé lidské dějiny jsou o tom, že se setkáváte s něčím, co jste neznali – a variujete to. Kreativní AI dělá to samé, ale mnohem, mnohem rychleji, je to něco jako kreativec na speedu: Zatímco někdo obdivuje přelomovost rok a půl vymýšleného banánu nalepeného na zdi, AI může vychrlit statisíce variací takové věci, včetně umělce nalepeného na zdi, ředitele galerie nalepeného na zdi anebo zdi galerie nalepené na zdi.
Celá ta věc může být fantastický nástroj pro ty nápadité, kteří hledají nástroj, který s nimi dokáže iterovat jejich myšlenky – a dostat se někam dál, k nějaké zvláštní kvalitě, které by sami nebyli schopni buď proto, že na to nemají dostatečnou techniku anebo proto, že by to zabralo příliš mnoho času. V podstatě se tak kreativní AI může pro umělce stát tím, čím se stal Excel pro účetní: Nástrojem, který jim práci ponechá, ale masivně jim ji zjednoduší.
Jediné, koho to může mrzet, jsou ti, kteří si hlídají své duševní vlastnictví, jako by to bylo něco ze zlata – anebo ti tajupní tkalci, kteří umějí utkat šaty, které vidí jenom skutečně edukovaný a erudovaný milovník moderního umění. Ti asi budou muset přejít na něco udělaného opravdu ze zlata – ale pak to budou muset hlídat, aby jim to někdo neukradl.
