Úvaha: Redaktorům, těm je hej? Ani náhodou, pánové!
Seznam kapitol
Před lety jsem se setkával se stesky čtenářů nad tím, že není krásnějšího a vznešenějšího zaměstnání, než je recenzent her. Celý měsíc si jen tak hrajete, občas něco napíšete a jinak jenom paříte a nebo tak něco. Pravda je jiná, pokud ovšem nepatříte mezi takzvané kmenové redaktory, kteří mají jistotu platu a doopravdy už nic sami psát nemusejí.
Špatné hry, stresující uzávěrky, technické potíže, nedostatek kofeinu v krvi, tvůrčí záseky a další neočekávané jevy vám huntují práci jenom proto, abyste zjistili, že váš příjem koreluje nikoli s objemem práce, ale s rozsahem vydaných článků, takže se můžete dostat hravě do stavu, že nemáte na činži.
Z kariérního hlediska to taky není nic úžasného, protože kde jaký podprůměrný manažer má herní recenzenty za idioty, kteří možná umí používat textový editor, ale jinak jsou zcela nepoužitelní. (To, že máte dva vysokoškolské tituly a on žádný, přitom samozřejmě nehraje žádnou roli.) Recenzování také není nic ohromujícího z hlediska příjmů. Postrachem dneška je tak zvaný „muž z hor“ – autor, který žije někde na samotě u lesa v podhůří a vlastně nemá žádné potřeby.
Bydlí ve své roubence, na zimu ji ucpe mechem, pro palivo si zajde do lesa a zelí si pěstuje na zahrádce, takže jediné, co mu stačí pro práci, je vlastně připojení k internetu. Mimo běžné traperské činnosti a obrany pozemku před hlodavci nemá co na práci, sedí u počítače celý den a taky mu nevadí, že za svou práci prakticky nic nedostává. „Muž z hor“ se tak zásadně podílel na deflaci autorských honorářů (i když tažené hlavně tím, že nikdo dosud nevymyslel skutečně efektivní model, jak na internetovém obsahu vydělávat).
Nevím, zda minimální autorský obolus opravdu „muži z hor“ stačí a není nucen občas lovit divočáky na kůži a turisty na kreditní karty, ale pokaždé, když slyším o nějaké redakci, která si chválí své novinkáře, její redaktoři líčí, že žije někde v podhůří. Pokud patříte do více civilizované oblasti státu, kde se platí nemalé poplatky, činže a hypotéky, jako herní autor se velmi pravděpodobně neuživíte
Technologický redaktor / autor to má o něco lepší. Tak zaprvé, u hraní stačí jen a jedině váš názor, na což nepotřebujete v krajním případě ani vzdělání, ani znalosti a ani dostatek sebereflexe. (Když vidím perly, které padají od některých začátečníků na webu, musím uznat, že v některých případech může mít onen kritický manažer občas pravdu.) U technologického psaní byste ale neměli být úplně hloupí, měli byste o technologii něco vědět, znát statistiku a taky sledovat trendy a dění, nebo se ztrapníte kataklyzmickým způsobem svými vlastními soudy a budete muset přestat psát o hardware a software a zaměřit se na něco, co orientaci v oboru moc nevyžaduje (například o novinkách v sociálních sítích).
Musíte vědět něco o vědecké metodě, jednotkách měření a tak dále, takže pokud vás autorské hladovění přestane bavit, můžete se bryskně přesunout do nějakého technického zaměstnání. Jako technologický autor nebudete tak populární, jako jsou herně recenzentské hvězdy, ale zato budete mít větší respekt mezi technicky vzdělanými kolegy. Jste schopni stanovit si metodu, změřit, analyzovat výsledky a zformulovat měřením podložené závěry – a to úplně každý neumí, to mi věřte. V běžných novinách novináři testy předávají specializovaným laboratořím a jenom píšou články, protože testy samotné jaksi přesahují jejich kognitivní horizont. Pokud si test dokážete udělat sami, pak jste opravdu dobří!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
