Virtuální svět je tu pro nás. 3D brýle jsou jen vstupenkou!
Seznam kapitol
Na konci 90. let jsem měl možnost vyzkoušet si na výstavě jedny z prvních komerčně prodávaných virtuálních brýlí. Nevěnoval jsem jim mnoho času, bylo tam moc lidí a brýle byly od davů už dost špinavé a mastné. Proč taky: Bylo přece jasné, že nejpozději do půl roku bude virtuální realita všude. Pak si je budu moci zkoušet až do aleluja! Naivní, což?
Jak strašný omyl to byl! Ve skutečnosti byl konec 90. let právě tím okamžikem, kdy se první komerčně dostupnější systémy pro virtuální realitu zhroutily tak epicky, že je někteří komentátoři prohlásili za definitivně mrtvé. V roce 1996 vyhořelo Nintendo s pokusem o levný monochromatický stereoskopický systém Virtual Boy. V roce 2000 pak přišel dotcomový kolaps a s ním se svezla už skomírající virtuální realita. Nebyla to pravá příčina katastrofy, spíše taková hezká tečka za tím virtuálně realitním případem. Asi něco jako meteorit, který dorazil dinosaury.
A přitom se nám ta virtuální realita v 90. letech tak krásně rozvíjela! Samotný koncept virtuální reality je velmi starý, první pokusy s ním začaly už v šedesátých letech, ale teprve v osmdesátých se zdálo, že už jsou vyvinuté všechny potřebné technologie. Virtuální realita se objevila v Tronu, v Trávníkáři, všichni jsme už byli připravení a natěšení na to, až se zanoříme do neexistujících světů. Ukazuje to například pořad „Virtuální realita“, který byl k vidění na kanálu ABC v září 1991. „Chci se proletět nad povrchem Marsu, chci se projet po jeho povrchu tak, jak to dělají jenom průzkumné sondy,“ říká v pořadu jeden mluvčí.
Jo, tak to bych taky rád! Bohužel jsem si nakonec stihl jen vyzkoušet po krátkou dobu nejklasičtější klasiky, staré 3D pecky upravené tak, aby jely na brýlích. Vyzkoušel jsem si DOOM – pamatuji se, že mě velmi překvapil zásadní rozpor mezi 3D provedením levelů a nepřáteli, kteří byli dělaní z animovaných bitmap a s nasazenými brýlemi vypadali jako animované tapety. Hry na Buildu jako Duke Nukem, Shadow Warrior anebo Blood vypadaly o něco lépe, ale ten problém také sdílely, což realismus hraní dost devastovalo. Vypadalo to asi jako sen, ve kterém se vám vzbouří odpadky a honí vás po okolí. Bylo to napůl bizarní a napůl směšné.
Quake měl už podporu pro VR prakticky dokonalou a Descent? Tak o tom ani nemůžu mluvit. Zážitek s Descentem a brýlemi byl velmi matoucí a krajně klaustrofobní – když zničíte reaktor a začne odpočítávání, byla panika spojená s hledáním východu do bludiště naprosto dokonalá. Descent prováděl automatické vyrovnání letadla podle nejbližší zdi, takže se vám v některých zvláště vypečených případech podařilo ztratit se i v jedné složitěji tvarované místnosti. Prostě jste s hysterickým řevem ve zmatku kroužili dokola až do chvíle, než nahlas odpočítávaný čas vypršel a vy jste i s dolem vyletěli do vzduchu. Jo, to byly časy!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
