Vzpomínka na VGA aneb čest padlým hrdinům | Kapitola 3

V původní specifikaci byla vertikální obnovovací frekvence limitována na 60 anebo 70 Hz. To ale nebyl vrchol, protože se ukázalo, že standard je vlastně nafukovací a záleží jen na tom, jak vysoké kmitočty zvládne grafika a jak je dokáže pochopit monitor. To bylo velmi důležité s rozvojem módů SVGA, které v devadesátých letech pršely jako po dešti.

A tehdy bylo také běžné, že přímo na monitoru byla napsaná rozlišení a kmitočty, které zvládne. To vám dovolovalo pohrabat se v nastavení grafické karty a dát Windows dosud nevídané detaily. Pokud jste se dostali mimo schopnost monitoru pochopit to, co do něj posíláte, obvykle potemněl. Proto se v té době rozšířila ta zvláštní funkce Windows, kdy při změně rozlišení zobrazí dialog, jestli to tak jako má bejt – s odpočtem. Pokud jste nastavili ve Windows nesprávné rozlišení, stačilo počkat, než se obnoví to původní. A pokud nějaký trulda potvrdil nesprávné rozlišení, bootovalo se do VGA kompatibilního nastavení Windows, aby byla učiněna náprava.

Ano, nebylo to zcela plug and play, ale výhodou bylo, že VGA byl univerzální standard. Prakticky všechno, včetně lepších televizí, podporovalo VGA. A ten konektor byl jen jeden! Asi jedinou výraznou variací na konektor VGA je Mini VGA, který se objevoval převážně u Macbooků, protože Apple vždycky musel mít něco extra. I grafické karty pro kapesní počítače založené na PCMCIA měly normální patnáctipinový konektor VGA!

S tím, jak se objevily monitory LCD, přišel někdo s ideou, že by se dala posílat vlastně data. Proč modulovat obrazový signál a řešit potíže s jeho časováním, když můžete prostě pršet digitální data a modulaci a demodulaci se vyhnout? A s tím přišla éra digitálních rozhraní, která máme dodnes.