Proč nepřišel Commodore 65 aneb jak nevyvíjet nové počítače | Kapitola 4
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak se Commodore pustil do mnoha slepých uliček, aby po dlouhé a usilovné snaze experimentálně zjistil, že jsou opravdu slepé. Nic proti tomu. Jen kdyby takové poznání nebylo zatraceně drahé. Do dnešního příběhu jsme si nechali historii vývoje slepé uličky, která patřila k těm nejdražším a nejdelším vůbec. Přitom šlo na první pohled o výtečný nápad.
Projekt Commodore 65 představil Porter Gouldovi na CeBITu 1989. Pravděpodobně mu chtěl osladit trpký fakt, že ani v roce 1989 nemá Commodore k dispozici žádný nový počítač. Goulda projekt nadchl a chtěl, aby byl co nejdříve dokončen. Jenže ačkoliv se počet vývojářů v týmu mnohokrát navýšil, nebylo to tak jednoduché. Kromě toho nastaly zcela jiné problémy, poněkud nečekané. Jak má například počítač vypadat? Po velkých diskusích se nakonec prosadila varianta Jeffa Portera pro stroj s integrovanou 3.5‘‘ disketovou jednotkou. Ano, šlo o mnohem funkčnější řešení. Jenže – popíralo to ten původní plán – mít levný počítač za cenu Nintenda.
A tak se vyvíjelo dál a nastal problém s výrobou funkčních čipů. Bylo totiž strašně hezké, že Gardei navrhl nesmírně komplexní řešení, ale o to hůře se něco takového vyrábělo, a ještě daleko složitější bylo vychytat všechny chyby. Plynuly měsíce, celá roční období, psal se rok 1990, zima předala vládu jaru, to postupně přešlo v léto a funkční čipy stále nebyly.
Kdyby jen to, celý vývoj se zásadně pozdržel tím, že na začátku toho roku 1990 byl celý tým odvelen na pomoc s dokončením vývoje Amigy A3000. To dopadlo dobře a tento stroj se skutečně podařilo dokončit dle plánu. Heuréka! Commodore měl konečně po třech letech hotový nový počítač! Jenže pro C65 to byla pohroma, protože tým ztratil několik měsíců.
Absurdit ovšem zdaleka nebyl konec – došlo k jedné, která se zdá být téměř neuvěřitelná. Jen z mladých vývojářů týmu, Paul Lassa, dostal totiž nápad, že by bylo možné návrh C65 ještě vylepšit přidáním řadiče DMA. To by umožnilo výrazně zrychlit některé operace, odhady říkaly, že až třikrát či čtyřikrát. To znělo skvěle a Jeff Porter, který nebyl nakloněn změnám v designu, na tuto drobnost kývl. Čip dostal název DMAgic a Lassa udělal „malou“ změnu. Nejen, že naplánoval funkce pro řadič DMA, ale rozhodl se do čipu tajně integrovat funkce blitteru, podobné, jako měla Amiga, byť ne tak komplexní. Protože věděl, že Porter by něco takového nikdy neschválil, tuto funkčnost dovedně zamaskoval, takže v základním nastavení byla vypojená.
Čip DMAgic, autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Měl pocit, že času má spoustu, protože sice přišly první revize VIC-III, ale obsahovaly spousty chyb, které se musely odstranit. Věřil si, že v mezidobí dokončí svůj návrh, a až všem ukáže, co vytvořil, všichni ho pochválí. No jo, jenže výsledek byl šílený. Skončilo to pochopitelně tak, že tým zoufale čekal na dokončení jednoduchého obvodu DMAgic, protože Lassa zásadně přecenil své schopnosti. Celý rok až do Vánoc 1990 mu trvalo, než práci dodělal. Vývoj C65 tak čekal na něco, co původně vůbec nebylo v plánu a jehož potřebnost je diskutabilní. Čip byl přitom tak komplikovaný, že když byl Gardei vyzván, ať s tím tomu zelenáčovi pomůže, tak po letmém prozkoumaní návrhu prohlásil, že bude rychlejší, když si to navrhne sám a také se do toho pustil. Jinými slovy, dva inženýři pracovali zároveň na něčem zcela zbytném.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
