Audiofilové nepoznali rozdíl mezi přenosem mědí a blátem
Audiofilové ve slepém testu nebyli schopni rozeznat rozdíl mezi přenosem zvuku skrz měděný kabel, banán a bláto. Pravděpodobnost úspěšnosti tohoto testu tak odpovídala hodu mincí.
Audiofilové čelí pořádné ledové sprše. V nedávném experimentu uveřejněném na fóru diyAudio dostali účastníci za úkol identifikovat nahrávky šířené přes různé vodiče. Zatímco první poslech byl čistý digitální originál, zbytek prošel různými cestami - někdy až dost bizarními.
Jedním z bizarních materiálů využitých v tomto testu bylo bláto. “Bláto by teoreticky znít naprosto příšerně, ale v praxi se tak nestalo,” uvedl moderátor s přezdívkou Pano, který za testem stojí. U signálů s linkovou úrovní se totiž materiály jako bláto nebo ovoce chovají tak, že mohou mírně snížit hlasitost, ale nepřináší do zvuku žádné zkreslení či nežádoucí zvuky, které by lidské ucho bylo schopné rozeznat.
Tento experiment znovu otevírá palčivou debatu o tom, nakolik jsou extrémně drahé audio kabely skutečně přínosné a nakolik se jedná pouze o marketingové placebo. Pokud lidské ucho v přímém srovnání nerozezná profesionální měď od dvaceti centimetrů mokré hlíny, investice tisíců korun do drahých Hi-Fi kabelů se zdají být čím dál více zpochybnitelné. Experiment jasně ukazuje, že naše očekávání a vizuální podněty hrají při vnímání kvality zvuku mnohem větší roli než fyzika samotného kabelu (či jiného vodiče).
