Management firmy Commodore si otázku o dalším rozvoji svých počítačů kladl znovu a znovu – a znovu a znovu v nějakých dlouhodobých vizích bohužel selhával. Pokud něco firmě Commodore opravdu chybělo, tak to byl vizionář typu Steva Jobse nebo třeba Jeana-Lousie Gasseéa, pokud se tedy podíváme na slavná jména působící v jablečné firmě, ovšem bylo by pochopitelně možné jmenovat mnohé další. Prostě, nikdo v Commodore neměl představu, jak počítačové platformy této firmy dále rozvíjet. Tápali, co dál s Commodore PET, později s Commodore C64, no a Amiga nebyla výjimkou.
Čas v létech 1987–90 byl pak z hlediska historie Amigy značně unikátní, protože firma se na jedné straně topila v penězích, které zcela výjimečně nebyly problémem, ovšem na druhé straně ještě v roce 1987 zde pracovalo jen 49 vývojářů, tedy nejméně od poloviny sedmdesátých let. Firma si stanovila nesmírně ambiciózní cíle s naprostým minimem schopných lidí. A kromě realistických plánů, které nakonec znamenaly další rozvoj Amigy, se zrodily i méně úspěšné či přímo hloupé produkty, které nebyly rozvojem, ale spíše slepou uličkou. O tom si budeme vyprávět dnes.
Malý pokrok v mezích zákona
Mezi produkty, které byly relativně úspěšné a měly dokonce i nějaký smysl, patřila srdcová záležitost Irvinga Goulda. Už na podzim 1987 byla hotová karta A2088XT, která v podstatě uměla to, co A1000 s emulátorem Sidecar PC, pouze s tím rozdílem, že se zasunula do interního slotu A2000.
Takové řešení bylo samozřejmě mnohem elegantnější než mít na stole vedle A1000 další krabici. Karta byla dodávaná s 5 ¼“ mechanikou, kterou jste si nainstalovali do příslušného slotu A2000, no a poté jste si mohli užívat výhod emulace PC. Vše fungovalo přesně tak jako dříve zmiňovaný Sidecar. Na Amize bylo PC emulováno v rámci spuštěné aplikace, takže jste mohli paralelně pracovat na PC i na Amize, jak vám bylo libo. Vzhledem k tomu, že ona karta byl vlastně počítač XT i s vlastní pamětí, samotnou Amigu a její operační systém nijak zásadně neomezovala. Pokud jste potřebovali nějakou dodatečnou kartu PC ISA, měla pro toto použití A2000 příslušné sloty ISA, které samotný operační systém Amigy neviděl a nemohl využívat, ovšem ona emulační karta k nim měla plný přístup.
Jak jsme se zmínili, celá emulace fungovala vcelku dobře s výjimkou rychlosti grafiky, která byla dost tragická. Bylo tedy možné si zakoupit třeba kartu CGA a tu následně použít v oněch slotech ISA, čímž se práce s PC stala naprosto použitelnou. Chybička samozřejmě byla v tom, že jste si buď museli koupit druhý monitor, nebo připojit videovýstup CGA na ten amigistický, což znamenalo nepříjemné neustálé přepínání podle toho, co jste zrovna chtěli zobrazovat. V případě použití karty EGA nebo dokonce VGA jste se bez speciálního monitoru neobešli.
V USA stála jen tato samotná karta hezkých 699 dolarů, což zde vůbec nedávalo smysl, neboť tu neznačková PC s monitorem a dvojicí FDD stály kolem 700 dolarů. V Evropě však karta měla vcelku úspěch, neboť zde byl obchod s lacinými klony PC stále v plenkách a počítače tu celkově byly mnohem dražší (to byl mimochodem důvod, proč Jack Tramiel miloval různé televizní normy, které mu umožňovaly prodávat v Evropě jeho domácí počítače ve verzi PAL za mnohem více než jejich verze pro NTSC v USA).
