michajamny

Michal Jamny

Level 1

5. 5. 2026 16:22 (Upraveno)

Komentáře tohoto uživatele máš zablokované.

@Psy sú super Suprový pse, díky za zajímavý podnět k diskusi. 3,2 % dle mého soudu by mohl být realistický odhad… Za zajímavý považuji Váš dotaz proto, že se v prvním sledu netýká toliko mého příspěvku, jako spíše podstaty toho, proč se vůbec nějaké komentáře objevují pod článkem (potažmo proč redakce nabízí takový prostor ke sdílení myšlenek čtenářů).

Domnívám se, že důvod, proč redakce umožňuje komentování článků, je dvojí:
1) Poněvadž se jedná o komerční médium, jistě sleduje svůj zisk plynoucí z nabízení inzerce/reklamy (kupř. mně se nyní ukazuje po stranách článku reklama na produkty společnosti Adata). Tím, že se zavede prostor pro komentáře, navíc doplněný o marketingově dobře zvládnutý systém hodnocení komentátorů/čtenářů („uživatelů“), může redakce při nabízení inzertních ploch vykázat velký okruh dotčených příjemců reklamy (a tím potenciálně zvyšovat svůj příjem z reklamy).    
2) Poněvadž PCTuning představuje veřejně přístupné médium s relativně velkým počtem čtenářů, je schopen nastavovat ve veřejném prostoru narativy (pohledy na různou problematiku), které dost často lze také obchodovat. Možnost komentáře zatraktivňuje pro čtenáře toto médium, protože se tím zavádí interaktivní prvek, což zvyšuje – řečeno spolu s kritikem médií Lazersfeldem – účast na příjmu obsahu daného média.

Rovněž ze strany většinového čtenáře lze vysledovat dvojí motivaci ke komentování článků:
1) Protože člověk potřebuje sebepotvrzení, vystavuje své názory/texty ve veřejném prostoru, a tím doufá, že se mu dostane kladné zpětné vazby. (Pochopitelně se jedná o psychologickou danost, se kterou redakce počítá a obchodně ji vytěžuje; koneckonců systém hodnocení „uživatelů“ zavedený redakcí tuto strategii jednoznačně dokládá.)
2) Člověk může vnímat komentování článků jako volnočasovou aktivitu – navíc s benefitem jisté formy sociální, zdánlivě anonymní, interakce s druhými, tudíž se tím dá „utrácet“ čas (což v případě masového média není ničím překvapivým).

Tím, že čtenář přidává krátké – dost často téměř bezobsažné – komentáře určitě naplňuje ekonomické cíle redakce (jíž jde o upoutání pozornosti a vzbuzení rychlého efektu, což jsou základní cíle každé marketingové kampaně).

Abych řekl pravdu, mě zcela nepřitahuje takový způsob vytěžování mé osoby. Nemám zájem na tom, abych krátkými a častými příspěvky „nabízel“ redakční reklamní plochy potenciálním inzerentům. (Necítím se však být ani zcela dlužníkem vůči redakci: Ač byl článek pana Rybky zcela zdarma, už jsem za něj zaplatil svým vystavením se reklamě, která se objevovala po stranách textu; stejně tak můj komentář dokládá účinnost marketingové strategie redakce, tudíž i ten napomůže redakci k zisku.)

Důvod tedy, proč můj původní komentář je dlouhý a tento komentář se neřadí rovněž mezi nejkratší, je, že usiluji o diskusi, která snad i může napomáhat při hledání pravdy. Domnívám, že spousta „uživatelů“ vnímá své komentáře obdobně, jenom ne zcela rozumí tomu, že délka textu a způsob jeho myšlenkového provázání má přímý dopad na kvalitu zapamatování u čtenáře (zvláště v masové společnosti); délka textu rovněž ovlivňuje to, zda myšlenka čelí riziku zkreslení, či nikoliv. Koneckonců platí-li, že článek autora je nepoměrně delší než komentáře těch, kteří s ním chtějí vést diskusi, je zřejmé, že právě autor nastavuje narativ. Ne náhodou se politici bijí o účast v médiích, protože délka textu (mluveného, psaného, sděleného obrazem na sociálních sítích…) rozhoduje v době masové komunikace o tom, kdo může mít vliv, a kdo nikoliv.

Tím se obloukem vracím k Vámi uvedenému číslu 3,2 % čtenářů. Masová kultura je skutečně kulturou zábavy („Spaßgesellschaft“), tudíž legitimně nelze očekávat, že dlouhý příspěvek (zvláště v masovém médiu) padne zcela na úrodnou půdu v tom smyslu, že zasáhne většinu čtenářů. Nicméně můj cíl to naplňuje: nabídnout úvahu k zamyšlení právě tam, kde jsem ke své úvaze byl inspirován, a možná tím přispět k diskusi. Tím tedy plně uznávám, že zasáhnout velký počet čtenářů by byla zcela bláhová ambice.

P.S. Omlouvám se za oslovení: „Suprový pse“, nicméně nevěděl jsem, jak vhodněji převést Váš nick do podoby oslovení. (A neoslovit Vás se mi jevilo být nedůstojné.)            

Michal Jamny

Level 1

3. 5. 2026 23:14 (Upraveno)

Komentáře tohoto uživatele máš zablokované.

Publikovaný článek považuji za zajímavý vhled do problematiky přechodu od LLM k AGI. Velmi oceňuji výběr názorných příkladů, s nimiž autor demonstruje, jak dnešní AI agenti dláždí cestu k AGI. V příspěvku se rovněž propojuje teorie vědomí s otázkami etickými, což jistě otevírá pole pro diskusi.    

Jisté nesrovnalosti spatřuji v momentu, kdy autor opouští problematiku oboru IT a začíná se dotýkat psychologie a filozofie. Ve třetí části úvahy se píše: „Na jedné straně vidím v agentické AI jeden z kroků, který nás dovede k AGI (Artifical General Intelligence) – jednoduše proto, že si začínám uvědomovat, že většina složitých psychologických a filozofických teorií vědomí byly prostě nesmysly. LLM nám ukázala, že poněkud obskurní teorie o tom, že vše, co považujeme za inteligenci, je jenom důsledek učení, je velmi pravděpodobně pravdivá.“ Dle mého soudu se autor přimkl (ať už vědomě, či nikoliv) k myšlence, že z poznání toho, jak se učí stroj, můžeme činit závěry o vzniku vědomí člověka. Jinak řečeno, publicista následuje (dle mého soudu chybnou) „logiku“ Turingovu testu: Dokážeme-li sestavit stroj věrně napodobující funkce lidského vědomí, potom jsme našli klíč k porozumění vědomí člověka. Já se domnívám, že důvod, proč tento předpoklad je chybný, tkví v zásadní odlišnosti učení stroje a člověka.

Jak se tedy učí AI? Jak se konstruuje „vědomí“ AI? Je třeba si uvědomit, že LLM (a na nich vystavění AI agenti) jsou konstruováni na specifickém (lidském) symbolickém jazyku – na matematice, či přesněji na statistice, totiž na bázi vektorové topologie tokenů (jako následku tréninku). AI cvičí její tvůrci na milionech textů, čímž formují LLM – totiž vektorovou multidimenzionální „mapu“ tokenů (slov/výrazů), aby AI následně mohla interagovat s prompty (v případě LLM) či činit akce v internetu (v případě AI agentů). Zde se jasně ukazuje, že AI (v podobě LLM) je specificky lidská, protože používá ke svému učení produkt člověka, kterým je matematika (statistika).

Člověk však nabývá vědomí odlišným způsobem. Nepoužívá k tomu matematické výpočty. (Proto řešení záhady lidského vědomí nelze čekat od IT specialistů, ale od filozofů, psychologů či lingvistů (jimiž autor – alespoň tedy verbálně – pohrdá.) Kupř. z četby textů John Searla lze lehce dospět ke zjištění, že člověk (na rozdíl od AI) se vyznačuje biologicky ukotvenou intencionalitou. Věci mají pro lidské vědomí smysl ve vztahu k jeho fyzické situovanosti ve světě. Významy, potřeby, činy člověka jsou určené jeho konkrétním ‚tady‘ a ‚teď‘. AI přebývající v internetu takový způsob omezení a vymezení postrádá. Podobně Noam Chomsky, když formuluje teorii univerzální gramatiky, vysvětluje, že člověku jsou vrozené jisté jazykové struktury umožňující různé typy jazykových vztahů, které garantují zásadní otevřenost lidského „jazykové modelu“, a tím i otevřenost lidského vědomí k hledání různých jazykových vztahů ("rekurzí"). AI nemá takový přirozený (biologický) nástroj pro porozumění světu. Nemá vrozený způsob (kupř. věty jmenné či věty slovesné), který by ji přirozeně vedl k porozumění světu. Potřebuje vytvořit statistickou bázi, kterou potom replikuje. A konečně Churchlandovi vykládají lidské vědomí jako funkci neurobiologické danosti lidské mysli, která se děje na bázi tzv. atraktorů, tj. každý obsah vědomí odpovídá nějakému dynamickému preferenčnímu nastavení průchodnosti synaptických štěrbin v neuronové síti. Dynamičnost tohoto nastavování průchodnosti jednotlivých synapsí v neurální síti je zárukou neuroplasticity – schopnosti se učit, či dokonce část odumřelých neuronů nahradit využitím jiných částí mozku. Naproti tomu natrénovaný model LLM je poměrně rigidní. Neprovádí již opravy své topologické mapy.  

Ač uvedené teorie se v mnohém liší, mají jí jeden společný průsečík. Tím je biologická podmíněnost lidského vědomí. Lidské vědomí se od AI zásadně liší tím, že je vědomím vtěleným. Lidská mysl je myslí v lidském těle. Lidská mysl není ‚vždy‘ a ‚všude‘ (totiž rozložena v síti internetu), ale je právě ‚tady‘ a ‚teď‘ (v lidském těle). Na základě toho lze odlišit učení u AI a u člověka.

Pro lepší pochopení vtělenosti lidského vědomí uvedu několik příkladů, které naznačující, jak tělesnost vymezuje lidský svět, jak určuje fungování lidského vědomí:
1) Pokud trenér chce mladé fotbalisty naučit novou kličku, potom tak bude činit s implicitním předpokladem, že fotbal budou hrát na zemském povrchu (ne kupř. na Měsíci se zcela odlišnou gravitací). Tedy učení je zde podřízeno možnostem lidského ‚tady‘ a ‚teď‘.

2) Pokud učitel vybírá látku pro výuku filozofie, potom pravděpodobně nebude mít ambici vyčerpat všechny informace o všech filozofech, ale vybere pouze ty myslitele, kteří pojednávají o problémech, se kterými se s jistou pravděpodobností mohou studenti setkat ve svém životě. Životní situace souvisí s určitými 'tady' a 'teď'.

3) Pokud maminka vysvětluje dítěti, že brát druhému dítěti hračku je špatné, potom to činí s vědomím, že kdyby jej takto nevedla, mohlo by se dostávat do častých konfliktů s druhými. I výchova má za svůj předpoklad různá ‚tady‘ a ‚teď‘. 

V uvedených případech (jakož i ve všech situacích v našem životě) se setkáváme s daností našeho ‚tady‘ a ‚teď (embodiment), které je přímo navázáno na biologický základ našeho vědomí. Tím se lidské vědomí podstatně odlišuje od „vědomí“ stroje. Člověk není bezbřehou schopností produkce textu na základě naučených statistických dat, člověk je vtělené vědomí v reálném světě se svými preferencemi, hierarchiemi plynoucími z jeho životní situace.

Z výše uvedeného se odvíjí i důvod, proč každá AI (založená na LLM) někdy „halucinuje“, zatímco zdravému člověku se toto neděje. Lidská mysl je vsazená svým tělem do fyzicky, psychicky, sociálně a kulturně vymezeného prostředí, což jí dává určité směřování, určitou oporu a vymezení, a tím se zamazuje „halucinačnímu“ spojování obsahů. Bezprostřední, fyzický kontakt s realitou nám ukazuje, co lze poznávat a činit, a co nikoliv. (Koneckonců ani tato má kritika na autorův článek by nemohla vzniknout, kdybych si někdy v minulosti nepřečetl autorův článek, kdybych se již dříve nezajímal o problematiku AI, kdybych… I zde má tělesná danost vědomí byla předpokladem pro vznik jeho obsahu.)     

V této chvíli by mohla vytanout čtenáři na mysli otázka, proč tedy AI a AI agenti jsou schopni většinu úkolů plnit správně, proč vlastně nehalucinují neustále, když jejich tvorba textu/akcí je dána pouze statistickými principy, a ne vtěleným bytím ve světě. Odpovědí je polidštění AI. Jak už jsem uvedl výše, humanizace AI se děje díky tréninku AI na textech produkovaných (alespoň zprvu) člověkem. Z toho důvodu odpovídá AI na prompty zpravidla přiměřeným způsobem, díky tomu akce AI agentů jsou povětšinou správné.

A v tomto smyslu souhlasím s původní intencí autora článku, že AI agenti by mohli nějak naznačovat cestu k AGI, neboť jsou neustále konfrontováni s lidským světem – a to ne pouze prostřednictvím textu (LLM), ale i realizací akcí (nákupují, postují příspěvky…). V tomto se skutečně AI agenti více připodobňují dětem, které často narážejí na realitu, jak autor naznačuje. Nicméně v obou případech se jedná pouze o symbolickou komunikaci, ne o časově a místně (tj. tělesně) motivované poznání a jednání, příznačné právě pro člověka.    

Přes všechny mé výtky je třeba na obranu autora říci, že potřebu lidskosti AI neignoruje, neboť o AI agentech říká: „Když zadáváte úkol agentické AI, tak nějak počítáte s tím, že máte společnou filozofickou bázi.“ Autor tedy vnímá – zvláště citlivě v etické rovině – že humanizace AI je velmi důležitým aspektem jejího rozvoje. Z toho důvodu považuji autorem líčený myšlenkový experiment se sponkami na papíry za dobrý příklad etických výzev tváří tvář dnešnímu překotnému vývoji AI.  Čemu však již autor nevěnoval dostatečnou pozornost, bylo vysvětlení, proč (dnešní) AI čelí tomuto nebezpečí: Umělé inteligenci chybí tělesnost, chybí jí její fyzická, psychická, sociálně-kulturní podmíněnost, která patří k základním mantinelům lidského vědomí.

Z výše uvedeného plyne, že cesta k AGI vede přes polidštění stroje. Částečné znaky humanizace vykazuje už dnešní AI: Matematika jako lidský symbolický jazyk dává současným LLM jejich základ; statistika tvoří bázi, skrze kterou AI získává (minimálně podle lidských měřítek) logiku svého fungování. Následně dojde k tréninku na lidských textech (často z internetu), což umožní vytvořit topologii tokenů. Logicky dalším krokem na cestě k polidštění stroje se potom jeví být AI agenti, kteří od produkce textu se posouvají k jednání – opět v člověkem stvořeném prostředí prostředí (internetu). Hranici současných modelů LLM ale představuje jejich netělesnost. Tím se zásadně odlišují od vědomí člověka, jež stojí na hierarchičnosti plynoucí ze situace tělesné bytosti ve světě (fyzickém, psychickém, sociálním a kulturním). Možná i proto považují někteří odborníci za nutný krok k AGI vtělení LLM do robotického těla a založení AGI na neurálních sítích, které nejsou statické (natrénované), ale dynamické (umožňují proces neustálého učení).   

Postupné polidšťování stroje – nakolik je to možné – pravděpodobně představuje cestu k přiblížení se k AGI. Ale zde je třeba mít na paměti, kdo je tvůrce a kdo produkt (což nevylučuje scénář, že produkt jednou převezme vládu i nad svým tvůrcem). Pokud zapomeneme na to, že lidské vědomí zde existovalo dávno před AI, zatímco AI by bez lidského vědomí nemohlo vzniknout, lehce vylejeme vaničkou i s dítětem a pod vlivem fascinace z úspěchů techniky zjednodušíme svůj pohled na vědomí člověka. Domnívám se, že právě tomuto nebezpečí se nevyhnul autor, když se pokusil předložit „svoji“ teorii lidského vědomí: „Pokud jde o otázku vědomí, je tu další velice jednoduchá teorie, která ho vysvětluje: Vědomí je pouze internalizovaná řeč, nic jiného. Vnímání „self“ (jedinečného já) je závislé na zpětné vazbě: Model dělá akce a nese důsledky, čímž v něm vzniká „self“, jasně oddělený model, který si uvědomuje, že není součástí světa, ale je něco jiného. „Já“ (ego, subjekt) je složitější a je založené na uvědomování si sama sebe, což je komentující jazykový model, který se v ontogenezi dítě naučí, nejdřív komentuje nahlas samo sebe, a nakonec se ten komentující jazyk zanoří a změní se v uvědomovaný jazykový proces. Díky tomuto procesu o sobě můžete uvažovat ve verbalizovatelné formě…“. Autor zde očividně vysuzuje teorii lidského vědomí z toho, jak funguje stroj. Ať vědomě, či mimoděk zde navazuje na teorii Vygotského, podle něhož je vědomí důsledkem zvnitřnění jazyka. Vygotskij se tímto řadí mezi sociální konstruktivisty, když vznik řeči odvozuje v první fázi z poslechu řeči dospělých dítětem, což jej vede k napodobování a opakování slyšených slov, až konečně dítě hlas zvnitřní, a vznikne u něj vědomí. Odpověď na otázku, proč právě tato teorie vzniku vědomí je správná, však nám autor zůstal dlužen, resp. vykazuje její vhodnost odkazem na její podobnost s učením u AI.

Tím však autorův výklad geneze lidského vědomí nekončí. Pokouší se dát i odpověď na otázku, proč se zde vůbec potřeba řeči (a tedy i vědomí) objevila v ontogenezi lidského druhu. Autor se hlásí k teorii evoluce: „Evoluce je biologická, složité věci, jako je imunitní systém, sociální interakce, jazyk nebo filozofie v ní vznikají postupně a emergentně. Pokud to je skutečně tak, tak MUSÍME dát šanci modelům učit se zpětnou vazbou – a stejně tak, jako v LLM vzniká iluze konverzace, v ní díky zpětné vazbě vznikne iluze ega, stejně jako v každém člověku vzniká iluze inteligence nebo iluze ega. Jsme produkty učení se a interakce se světem, nic jiného. Vím, že pro mnohé je to deprimující a urážející zjištění, ale vývoj AI nám ukazuje, že za tím asi vážně není vůbec nic dalšího.“ Zpětná vazba má být zárukou efektivity technik a praktik přežití druhu (podobně jako je tomu u AI, která matematicky maximalizuje správnost zařazení do topologické mapy při tréninku). Nyní však autor zcela nepochopitelně od sociálního konstruktivismu přeskočil k sociálnímu darwinismu. Ani v tomto případě nám však autor svoji náklonnost ke zvolené teorii nevysvětlil jinak než poukazem na podobnost dané teorie lidského vědomí s učením dnešních AI modelů (LLM).  

I když autor prohlásil modely lidského vědomí z pera mnohých filozofů a psychologů za nesmysl, bez hlubšího vysvětlení dvě koncepce označil za pravdivé. Logickým důvodem této volby (k němuž nás autor sám ponouká) je jejich podobnost či kompatibila s teorií učení AI. Potíž je ale v tom, že se zde zaměnil tvůrce a jeho produkt: autor pravděpodobně fascinován úspěchy při konstrukci stroje (produktu) z něj usuzuje na to, co je základem lidského vědomí (coby tvůrce stroje). Jinak řečeno ze specifického užití jednoho symbolického jazyka (statistiky) usuzuje na lidské vědomí jako takové. Neměli bychom však postupovat přesně opačně, totiž ne člověka mechanizovat, ale spíše stroj humanizovat? Nemůže právě tento postup otevřít dveře k AGI (která by byla nejen funkční, ale rovněž pro člověka bezpečná)?

Pokud bychom začali přemýšlet tímto způsobem, začalo by dávat smysl, proč se dnes začíná pracovat u neuronových sítí AI s časovou variabilitou či s umělými synapsemi, tedy proč sítě se připodobňují lidské biologii. Podobně by se více ozřejmilo, proč se zvažuje vnoření umělé inteligence do robotického těla; mohla by totiž nastat interakce s fyzickým okolím (ať už pro účely učení, nebo pro účely jednání), čímž by se překročila omezenost AI, jež je vázaná na čistě symbolické (jazykové) modely, směrem k poznání a jednání ve fyzickém světě.