Jídlo, pití, mikrobi a počítač
Svíčky svítí, stejně tak stromeček v rohu vašeho pokoje, na stole leží talíř s cukrovím a ruka mastná od právě snězeného řízku šahá po myši. V lepším případě je mastnota alespoň částečně utřena do trička, které jste našli právě pod nazdobenou borovicí, v tom horším ještě předtím než po myšce šáhnete nezapomenete prsty řádně obalit cukrem z vanilkového rohlíčku.
Když se potká jídlo s PC
Podobná situace, kdy se jídlo a pitivo setkává s ovládacím zařízením vašeho počítače a někdy nejen s ním, mě přiměla zamyslet se nad otázkou kečupu nalezeného v klávesnici, v širším slova smyslu - jestli jsem takové prase jen já nebo celá obec uživatelů PC. Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem něco vylil do klávesnice, opatlal myš či poprskal monitor, protože nikdo snad nejí u stolu v kuchyni, ale převážně u toho, na kterém od rána do večera svítí monitor. A věřte mi, že pozor si můžete dávat, jaký chcete, ale pokud opravdu nesedíte minimálně dál než v okruhu dvou metrů od zmíněného stolu, tak se vaše klávesnice nají stejně a někdy i o trochu víc než vy. To je samozřejmě lehká nadsázka, ale vsadím boty, že právě ona o svůj nášup přijde jen málokdy.
Klávesnice – mikrobi útočí
Nejedna studie nám už ukázala a také dokázala, že klávesnice je skutečným „semeništěm hříchu“, alespoň co se týče různých mikrobů a jejich koncentrace na centimetr čtvereční. Řada článků poukazuje především na fakt, že tato počítačová periferie je x-krát „špinavější“ než záchodové prkýnko, které je proti ní něco jako právě umytý talíř ze svátečního servisu, jenž máte v plánu použít jen jednou za život, a to ku příležitosti diamantové svatby, které se nemáte ani v nejmenším šanci dožít. I když já osobně bych raději snědl hranolku, která mi upadla na ní než na záchodové zařízení určené pro styk s veřejností. Ale situaci, kdy by mi hranolka upadla právě na něj si neumím představit už vůbec. Každopádně asi jen málokdo z nás si uvědomuje, jak moc naše klávesnice dostává při běžném používání zabrat. Zůstávají na ni nejen všechny potvůrky, které nabereme různě po bytě či mimo něj, ale samozřejmě i odumírající kousky kůže, vlasy, chlupy, drobky z jídla a bůhví, co všechno by se v ní ještě našlo.
Vyhodit či umýt?
Jak se tak setkávám s názory na toto téma ve svém okolí, většina mých známých svou klávesnici prostě po půl roce vyhodí a koupí si novou, což v dnešní době, kdy si můžete tu největší „shitku“ koupit za padesát korun asi není nic zvláštního, avšak mě se tento způsob lehce příčí. Chápu, že toto řešení je asi tím nejjednodušším, ale připadne mi to skoro stejné, jako kdybych špinavé talíře od oběda házel rovnou do popelnice na sklo a kupoval si nové nádobí. Já osobně přibližně tak třikrát do roka svůj keyboard celý rozeberu až na jednotlivá tlačítka a postupně umyju jedno po druhém – nejčastěji jarem, stejně tak i její ostatní části. Klávesnice je pak jako nová a není důvod k tomu ji posílat do křemíkového nebe (no toho křemíku tam moc není), pokud dál plní bez problémů svou funkci. Pro majitele dražších klávesnicí je toto řešení více než pochopitelné, protože si neumím představit takového, s prominutím, vola, který by svou Logitech G15, co půl roku vyhodil a koupil si novou.
Myš aneb menší zlo
Co se týče myši, není situace nijak hrozivá. Ano, opět mikrobi, které tak starostlivě sbíráme se nám na jejím povrchu nezadržitelně hromadí, ale pár rychlých tahů houbičkou na nádobí či něčím podobným, vše vyřeší. Všudypřítomné bakterie jsou pryč, stejně tak jako malé lepivé kapky od ovoce všeho druhu, z nichž nejhorší je meloun (ano, je to zelenina), který zanechává kapky nejen na myši, klávesnici, ale většinou na celém pracovním stole, obrazovky nevyjímaje a ještě na všech površích vyskytujících se v okruhu dvou metrů od epicentra melounové šťávy. Další z případů může být rozlitá tekutina na stole, o které samozřejmě nevíte – v mém případě čaj s citronem a medem, v jejíž louži začnete jezdit svým právě vybaleným Sidewinderem. Supr Milane.
Monitor a bedna – taky se poštěstí
Dvě největší součásti osobního počítače zůstávají většinou bez poskvrny, možná až na nějaké to kolečko od hrnku na vrchu case, či již zmíněných kapek ovocné šťávy. Avšak většinou, když některá z těchto dostane zásah, stojí to za to. Na počítačovou skříň se mě osobně ještě nikdy nic vylít nepovedlo – klepu na dřevo – ale příklady, kdy se ocitla celá opatlaná směsí hovězího masa, omáčky a těstovin blíže neurčeného druhu, bych ve svém okolí jistě našel, stejně tak jako skříně vonící nedávno zaschlou malinovkou, tak oblíbenou nejen v dřívější komunistické éře našeho státu. Monitor se pak může stát například terčem kobercového bombardování přímo z vašich úst, nejčastěji při nechtěném zakuckání a následném vyvrhnutí napolo rozmělněného posledního obrovského sousta. Opět v mém případě bylo za všeobecnou proměnnou z předchozí věty dosazeno neskutečně velké množství nudlí z čínské polévky, ve které musí dle mého názoru lžíce skutečně stát. Takže si sami můžete představit, jaký nálet musela obrazovka a vůbec celý pracovní stůl, včetně myši a klávesnice snést.
Nic se nesmí přehánět
Jak je však celosvětově známo, nic se nesmí přehánět, a to ani v našem případě odstraňování nechtěných organismů ze zařízení ležících mezi vámi a počítačovým monitorem. To především proto, že váš imunitní systém se potřebuje taky trochu procvičit a ne léta zahálet, aby pak nebyl schopen vzdorovat opravdu vážnému útoku. Jednoduše je ho nutné udržovat ve střehu, každodenními lehkými útoky jako prevenci proti těm skutečně nebezpečným. V lepším případě by vaše onemocnění trvalo jen o trochu déle, než u „zkušeného“ jedince, v tom horším by si váš imunitní systém mohl začít nacházet zástupné cíle v organismu, což v překladu znamená např. alergie a jiné autoimunitní reakce proti absolutně neškodným látkám. Tím nechci říct, že by člověk měl žít jako prase, ale ty tři sprchy denně a mytí rukou před jídlem po jídle a mezi každým chodem byste opravdu měli vypustit. Udržujte tedy své "nádobíčko" v takovém stavu, abyste se jej neštítili dotknout, ale ne abyste se v něm viděli.
