Proč nepřišel Commodore 65 aneb jak nevyvíjet nové počítače
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak se Commodore pustil do mnoha slepých uliček, aby po dlouhé a usilovné snaze experimentálně zjistil, že jsou opravdu slepé. Nic proti tomu. Jen kdyby takové poznání nebylo zatraceně drahé. Do dnešního příběhu jsme si nechali historii vývoje slepé uličky, která patřila k těm nejdražším a nejdelším vůbec. Přitom šlo na první pohled o výtečný nápad.
Už dříve jsme si vyprávěli o tom, že vývojáři firmy Commodore měli talent vymyslet projekt, který je sice velice bavil a někdy vypadal i velice zajímavě, ovšem drobnou chybičkou bylo, že zákazníci o něco takového nestáli. Management této firmy pak měl obrovský přímo jasnozřivý dar dát takovýmto projektům plnou podporu, aniž by se pokusil situaci na trhu zjistit.
Zmínili jsme se, že inženýři firmy svého času vyvinuli nástupce slavného C64, který se celkem logicky jmenoval C128. Bohužel, to jméno bylo asi tak jediné logické na tomto projektu. Detaily jeho vzniku rozebírat nebudeme, stačí se zmínit, že šlo sice o stroj velmi zajímavý, ovšem právě o něco takového zákazníci nestáli. Ti chtěli lepší herní stroj, pokud možno se zpětnou kompatibilitou, ale dá se věřit, že by se obešli i bez ní. Místo toho dostali stroj sice kompatibilní, ale nenabízející žádné vylepšení herních schopností. C128 byl zajímavým domácím strojem na práci. Jenže drtivá většina majitelů C64 na těchto počítačích pracovat nechtěla.
Jako logické se tedy zdálo vyvinout stroj, který by skutečně vylepšil C64 o lepší grafiku, zvuk a leccos dalšího, takže hry pro něj by byly větším zážitkem. Je přitom zajímavé, že na tak jednoduchou myšlenku po celá léta nepřišel nikdo z manažerů společnosti. Vlastně se zrodila zcela náhodou.
To bylo tak. V bývalém MOS Technology, která bylo přejmenováno na CSG (Commodore Semiconductor Group), přičemž vývojové oddělení se snad pro zmatení konkurence jmenovalo LSI, v roce 1985 jeho tehdejší šéf Bob Olah rozhodl, že je třeba využít faktu, že firma má k dispozici nový výrobní proces CMOS a by bylo tedy na místě vylepšit už zastaralý MOS 6502, aby byl pomocí tohoto výrobního procesu vyráběn. Vzhledem k vyšší úrovni integrace toto slibovalo jednak vyšší rychlost a jednak i nižší spotřebu, tedy menší zahřívání a možnost dosažení vyšších taktů. Prostě samá pozitiva a možná i nějaké ty sociální jistoty.
Mimochodem, celý příběh vývoje tohoto čipu a ostatně celého C65 neobsahuje jedinou zmínku, že by se jeho hrdinové, byť na chvíli, zamysleli nad tím, zda o jejich dílo někdo na trhu stojí. Pokud se mi totiž podařilo zjistit, tak je sice hezké, že byl vyvinut zmíněný mikroprocesor, interně pojmenovaný MOS 4502 ovšem s finálním označením CSG 65CE02, jenže nakonec kromě karty se sériovými porty A2232 nebyl nikde nikdy využit. Ale to jen tak na okraj.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED, úpravená barevnost a jas, ořez
Vývoj probíhal pomalu, protože na něm pracovali jen dva lidé, konkrétně Bill Gardei a Charles Hauck. Proto také trval až do srpna 1987. Heuréka, čip je hotov. Ovšem nový šéf Ted Lenthe měl stejně vrásky na čele. Co s ním? Především jej tedy inženýři vyzkoušeli, a to v počítači VIC-20, neboť byl pinově kompatibilní s původním MOS 6502. Novinka byla na stejné frekvenci o 40 % rychlejší než původní čip, takže v počítači sice perfektně fungovala, ale kvůli časování ne dokonale a třeba hry byly obvykle nehratelné. I tak šlo o úspěch.
Jenže – bylo čím se chlubit? Co měl Ted Lenthe manažerům firmy říct? Protože – vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak – nikdo z vyššího managementu ani šéf vývoje George Bucas netušil, že se něco takového vyvinulo, utratily se jisté peníze, vyrobil prototyp... No prostě, nebylo to úplně zadarmo, že. A říct jim – pánové, máme tu nový čip, sice teda nevíme, k čemu bude dobrý, ale funguje – to, jak Lenthe dobře chápal, byla špatná varianta oficiálního přestavení projektu.
Použít čip v dávno nevyráběném VIC-20 samozřejmě nemělo smysl, tam šlo pouze o test. Použít jej ve stále vyráběném C64 by sice smysl mělo, jenže tam to nešlo, protože C64 používal vyspělejší variantu MOC 6510. Aby svému šéfovi vytrhl trn z paty, navrhl Gardei spásnou myšlenku. Vyvine nový čip s prozatímním označením 4510, kam integruje většinu logiky C64, a k tomu nový videočip.
Procesor C65 – MOS Technology 4510, autor Machine, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org
No a tyto dva zázračné černé broučky použije pro sestavení nástupce legendy. A ta se pojmenuje C65.
C65 bude levnější (cenu součástek odhadl na cca 39 dolarů místo 52 dolarů v C64), takže by se cena počítače mohla dostat pod magickou stovku dolarů. Stál by stejně jako tehdejší konzole NES, a byl by mnohem lepší. V říjnu 1987 Ted Lenthe tento projet schválil – opět bez konzultace s managementem firmy.
Foto Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Dovolil bych si pozastavit se nad naprostým paradoxem tohoto příběhu. Jak jsme si řekli, majitelé C64 toužili po lepším stroji. Inženýři firmy Commodore v mezidobí vytvořili čip, který nikdo nechtěl. Aby tento svůj vývoj nějak obhájili, tak se rozhodli vytvořit další dva čipy, které možná asi někdo chtěl, ale nikdo neudělal žádnou studii, jak dlouho bude vývoj probíhat, jaký bude mít případný nový počítač vliv na prodej jiných počítačů firmy, prostě – ano, asi o takový počítač finální zákazníci stáli, leč fakt, že se na něm pracovalo nebyl dán marketingovou strategií, ale snahou inženýrů najít uplatnění pro dosavadní práci – která je prostě bavila.
Bill Gardei byl považován za jednoho z nejlepších inženýrů firmy, takže se nelze divit jeho specifikacím grafického čipu, nazvaného provizorně MOS 4567 nebo VIC-III, které byly velmi odvážné:
- Zpětná kompatibilita s VIC-II z C64
- 320×200×64 barev
- 640×200×16 barev
- Schopnost režimu 640×400 interlaced
- Stejné sprity jako VIC-II
- Paleta 4096 barev
Každý vidí, že plánovaný čip měl mít schopnosti v podstatě stejné, jako Amiga, a to včetně prokládaného řádkování, což osobně u čistě herního počítače naprosto nechápu.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Chápat logiku v tomto příběhu je ovšem velmi obtížné, protože je třeba vzít do úvahy, že nejen jednání jednotlivců občas postrádalo striktní pravidla uvažování dle Aristotela, ale bylo i ovlivněno tím, že prostě nevěděli, co se děje o pár kanceláří dál. Takže se proto nesmíme divit, že v roce 1988 dal management firmy Commodore, neznající tutlanou skutečnost o běžícím vývoji C65, pokyn k vývoji nástupce C64, nazvaném C64D. Nešlo o nic převratného – mělo jít o C64 s integrovanou disketovou mechanikou 1581. Cena součástek tohoto počítače byla odhadnuta na 120 dolarů, takže by se mohl prodávat za zhruba tři stovky, což se líbilo. Manažeři ovšem netušili, že kdosi kdesi v jejich firmě pracuje na mnohem lepším C65, který by měl stát třetinu. Netušil to v této době ani Jeff Porter, aktuální šéf vývoje.
Vývojový tým byl totiž nejmenší možný. Prostě, i dva by byli moc, takže Bill Gardei byl na vše sám, a proto se vše tak vleklo. Ted Lenthe ale s oznámením C64D pochopil, že dále není možné držet C65 pod pokličkou, takže informoval Jeffa Portera o chystaném C65. Nelze se divit, že Porterovo nadšení pro C64D prudce ochladlo, jenže oznámit tutlaný vývoj nechtěl, protože kdoví, co z toho bude. A tak se hra na schovku hrála dál. Porter rozhodl, že jeden muž stačí a dokud nebude funkční prototyp, nic se oznamovat nebude. Firma proto pracovala na dvou nástupcích legendy C64, které měly jedno společné – jak trpká budoucnost ukázala, pultů obchodů se nedočkal ani jeden z nich. Připomínám, že ve stejné době firma pracovala i na konzoli A250, která měla stejný osud. Tak se přátelé plýtvá zdroji!
V průběhu roku 1988 získalo Nintendo na trhu v USA 70% zastoupení svých herních konzolí a zdálo se, že něco takového může reálně ohrozit pozici C64. Management stále více zmiňoval, že je nutné zastaralý počítač něčím nahradit. C128 v této roli selhal, tak kde vzít něco lepšího? Jeff Porter ale stále nechtěl riskovat, čekal, jak Gardei uspěje se svými čipy. Návrh 4510 byl dokončen v létě a 19. června 1988 byl hotový i finální design VIC III. Původní specifikace byly přitom ještě překonány:
- Zpětná kompatibilita s VIC-II
- 320×200×256 barev
- 640×200×16 barev
- 1280×200×4 barvy
- Schopnost zvládnout všechny režimy prokládaně
- Stejné sprity jako VIC-II
- Paleta 4096 barev
Zároveň Gardei připravil specifikaci C65:
- 128 kB RAM
- 32 kB ROM
- 4510 CPU / 1,7 nebo 3,5 MHz
- Klávesnice s numerickým blokem
- Porty pro kazetový magnetofon, RS232, sériový port jako C64, cartridge port a expanzní port podobný A500 umožňující rozšíření RAM o 512 kB, případně až na 1 MB
- Kompatibilita s C64 neměla být stoprocentní, ale měla být zajištěna snadná portovatelnost starých her.
Koncem září 1988 bylo hotové schéma počítače, dokončené bylo i schéma paměťového modulu, jenže sestavit prototyp nebylo možné, protože nebyly k dispozici obvody 4510 a VIC-III. Přitom jak každý vidí, tak schopnosti grafického čipu překonávaly jak Amigu 500, tak i chystanou HiRes Denise z budoucího čipsetu ECS. Šlo o nesmírně ambiciózní videočip, který ve světě osmibitových počítačů vůbec neměl konkurenci.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Až nyní, s koncem roku 1988 dal Jeff Porter souhlas s vývojem základní desky C65 a vývojem systémového softwaru. V této době také Gardei provedl pokus s kompatibilitou softwaru na prototypové desce z nepájivého pole, který ale dopadl dost bídně. Žádná z testovaných her z C64 nefungovala. Koncem roku proto C65 nebyl k dispozici ani v prototypu a bylo jasné, že vývoj zdaleka není u konce. Přesto se Jeff Porter rozhodl, že je nutné konečně tento tajný projekt oznámit Irvingu Gouldovi.
Projekt Commodore 65 představil Porter Gouldovi na CeBITu 1989. Pravděpodobně mu chtěl osladit trpký fakt, že ani v roce 1989 nemá Commodore k dispozici žádný nový počítač. Goulda projekt nadchl a chtěl, aby byl co nejdříve dokončen. Jenže ačkoliv se počet vývojářů v týmu mnohokrát navýšil, nebylo to tak jednoduché. Kromě toho nastaly zcela jiné problémy, poněkud nečekané. Jak má například počítač vypadat? Po velkých diskusích se nakonec prosadila varianta Jeffa Portera pro stroj s integrovanou 3.5‘‘ disketovou jednotkou. Ano, šlo o mnohem funkčnější řešení. Jenže – popíralo to ten původní plán – mít levný počítač za cenu Nintenda.
A tak se vyvíjelo dál a nastal problém s výrobou funkčních čipů. Bylo totiž strašně hezké, že Gardei navrhl nesmírně komplexní řešení, ale o to hůře se něco takového vyrábělo, a ještě daleko složitější bylo vychytat všechny chyby. Plynuly měsíce, celá roční období, psal se rok 1990, zima předala vládu jaru, to postupně přešlo v léto a funkční čipy stále nebyly.
Kdyby jen to, celý vývoj se zásadně pozdržel tím, že na začátku toho roku 1990 byl celý tým odvelen na pomoc s dokončením vývoje Amigy A3000. To dopadlo dobře a tento stroj se skutečně podařilo dokončit dle plánu. Heuréka! Commodore měl konečně po třech letech hotový nový počítač! Jenže pro C65 to byla pohroma, protože tým ztratil několik měsíců.
Absurdit ovšem zdaleka nebyl konec – došlo k jedné, která se zdá být téměř neuvěřitelná. Jen z mladých vývojářů týmu, Paul Lassa, dostal totiž nápad, že by bylo možné návrh C65 ještě vylepšit přidáním řadiče DMA. To by umožnilo výrazně zrychlit některé operace, odhady říkaly, že až třikrát či čtyřikrát. To znělo skvěle a Jeff Porter, který nebyl nakloněn změnám v designu, na tuto drobnost kývl. Čip dostal název DMAgic a Lassa udělal „malou“ změnu. Nejen, že naplánoval funkce pro řadič DMA, ale rozhodl se do čipu tajně integrovat funkce blitteru, podobné, jako měla Amiga, byť ne tak komplexní. Protože věděl, že Porter by něco takového nikdy neschválil, tuto funkčnost dovedně zamaskoval, takže v základním nastavení byla vypojená.
Čip DMAgic, autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Měl pocit, že času má spoustu, protože sice přišly první revize VIC-III, ale obsahovaly spousty chyb, které se musely odstranit. Věřil si, že v mezidobí dokončí svůj návrh, a až všem ukáže, co vytvořil, všichni ho pochválí. No jo, jenže výsledek byl šílený. Skončilo to pochopitelně tak, že tým zoufale čekal na dokončení jednoduchého obvodu DMAgic, protože Lassa zásadně přecenil své schopnosti. Celý rok až do Vánoc 1990 mu trvalo, než práci dodělal. Vývoj C65 tak čekal na něco, co původně vůbec nebylo v plánu a jehož potřebnost je diskutabilní. Čip byl přitom tak komplikovaný, že když byl Gardei vyzván, ať s tím tomu zelenáčovi pomůže, tak po letmém prozkoumaní návrhu prohlásil, že bude rychlejší, když si to navrhne sám a také se do toho pustil. Jinými slovy, dva inženýři pracovali zároveň na něčem zcela zbytném.
Jenže problém nebyl pouze v řadiči DMAgic. Jak jsme si řekli, VIC-III byl nesmírně komplexním, takže další a další revize stále obsahovaly drobné chyby. Tým si kromě toho nebyl zcela jist, zda nějaké další nejsou skryté, proto v létě 1991, kdy se stále nevědělo, zda jsou čipy už dost zralé pro hromadnou výrobu, bylo rozhodnuto o důkladném přetestování jejich funkčnosti. Bylo to v době, kdy se vyvíjela Amiga 600, která měla být levnou náhradou A500. To nakonec tak nedopadlo, ale nikdo to ještě v této době nevěděl.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Na jedné straně se tedy psaly manuály pro nový počítač, vyráběly se testovací série základních desek, ty se osazovaly čipsetem a posílaly vývojářům pro testování a práci na budoucích hrách, no a přitom v pozadí prodejci namítali, že vyrábět v roce 1991 osmibitový počítač, který bude přímou konkurencí nejlevnější Amigy, to je nesmysl.
Zákulisní tlaky a politika celý tým dokonale otrávily, Bill Gardei to nevydržel a pro naprosté vyhoření Commodore opustil. Ztráta klíčového vývojáře byla v podstatě koncem projektu, ačkoliv oficiálně pokračoval dál a zrušen byl až v prosinci 1991. Tak tedy dopadla snaha firmy vytvořit následovníka svého legendárního C64. Trvalo to v podstatě šest let a výsledkem byly jen rozpaky a obrovské náklady.
A zcela mimochodem – ani CSG 4510, ani VIC-III nebyly nikdy nikde použity.
