Skrze okno na tučnáčí hřbet
Přestože podle screenů by se mohlo zdát, že dnešní distribuce operačního systému Linux jsou již prakticky bezplatné Windowsy, není tomu tak. Jako opravdu čerstvý uživatel i druhého nejužívanějšího programového prostředí se pokusím zprostředkovat své dojmy, zážitky a vůbec vše, co mě překvapilo či zklamalo mezi tučňáky.
Linux pro každého?
Tento sled myšlenek, zážitků a postřehů nemá absolutně v žádném případě sloužit jako návod na to, jak přejít na operační systém Linux, jak s ním začít a už vůbec by vás neměl odradit od toho, to aspoň vyzkoušet. V prvním případě je důležité si vůbec říct, zdali je opravdu nutné Linux instalovat. Myslím, že pro běžného uživatele, který brouzdá internetem, poslouchá hudbu, sleduje filmy či hraje hry a víc ke svému štěstí nepotřebuje, nemá smysl o tomto typu operačního systému uvažovat. Mě k tomu donutily až studijní potřeby, které ne že by nešly zrealizovat také ve Windows, ale s mnohem větším úsilím, problémy a k tomu se navíc člověk naučí něco nového, takže proč ne.
Komfortní instalace
Instalace nového systému - v mém případě distribuce Kubuntu - opravdu nebyla těžká a jak jsem sám zjistil, zvládla by ji snad i slepice, kdybyste kolem enteru nasypali zrní. Instalátor za vás udělá prakticky vše - stačí jen párkrát kliknout na tlačítko OK či Vpřed, nastavíte jméno, heslo a za nějakých pár desítek minut máte nainstalováno. To samozřejmě v případě, že nemáte nějaké speciální požadavky na rozdělení disku či souborový systém, kterých narozdíl od "woken" máte na výběr opravdu více než malé množství, ale vzhledem k tomu, že netušíte, který co umí, ani to neřešíte a prostě věříte, že implicitně nastavená volba je ta správná (zdali se ve výsledku dá říct, že některá z voleb je skutečně tou správnou, prostě je to na každém uživateli, jeho potřebách a požadavcích). Od této chvíle se vás při restartu váš počítač zeptá, který ze systému se má zavést a vy začnete pomalu, ale jistě zabředat do tajů světa Linux.
Není dobré být všemocný
Na rozdíl od Windows, kde své heslo, pokud ho vůbec máte nastavené, zadáte jednou a to při přihlašovaní, ho v Linuxech musíte zadávat co chvíli, ať už při instalaci nových balíčků, změnách v nastavení systému a všech možných dalších příležitostech. To vás sice v začátku lehce irituje (zvláště, když si jako já nastavíte opravdu dlouhé a silné heslo), ale to se později naučíte obcházet a nebo si na to prostě zvyknete a budete to brát jako nedílnou součást. Dále si musíte zvyknout také na to, že vaše práva jsou v základním uživatelském přihlášení často omezená a že pro jisté úkony se budete muset přihlásit jako všemocný user – root. Přestože si asi řeknete, proč vlastně nemáte ta neomezená práva i vy a ze začátku vás to opět lehce se… irituje, v pozdější fázi opět přijdete na to, že být všemocný se v některých chvílích opravdu nemusí vyplatit, a to obzvlášť v případě, že jste stále na úrovni neznalého BFU uživatele Linuxu. To jsem já pocítil poměrně záhy, když jsem se snažil rozchodit novou zvukovou kartu, kterou integrovaná verze ovladačů ALSA nepodporovala a já ve výsledku po opravdu dlouhém snažení, pár instalacích a odinstalacích, skončil pouze s konzolí bez startujícího grafického prostředí a hned druhý den jsem tedy musel Kubuntu instalovat znovu (nebo tedy asi nemusel, ale přišlo mi to jako nejjednodušší řešení).
Nevypadá špatně
Na první pohled vás jako neznalého uživatele dále překvapí opradvu pěkný design, který se dá bezpočtem témat a všalijakých vychytávek vypilovat k dokonalosti. Abych řekl pravdu, už jen původní vzhled, který je v Kubuntu (KDE 4.1) přednastaven je dle mého mnohem hezčí, než například ten ve Windows Vista. Ano vím, mnoho z vás si jistě řekne, že design není ta zásadní věc, která ho u operačního systému zajímá, ale když je hezký není na škodu a když na něj navíc musíte koukat celý den, tak se aspoň koukat na něco, co za to stojí. Dále vás potěší zakomponovaný „multidesktop systém“, kterému po chvíli přijdete na chuť a místo stahování oken do spodní lišty si prostě překliknete na jinou plochu (ano, opět ve Windows to jde také, ale tady je to bez práce).
Balíčky kam se podíváš
Co mě opravdu potěšilo, byl způsob instalace jednotlivých balíčků a vlastně vůbec skoro všeho softwaru, který potřebujete ke své práci. Velkou část dostupného programového vybavení máte totiž k dispozici v „balíčkovacím programu“ – v případě Kubuntu se jedná o Adept Manager, a vám jen stačí si v seznamu lehce najít potřebný záznam, zaškrtnout instalaci a o zbytek se již starat nemusíte. K požadovanému softwaru se navíc nainstalují i všechny ostatní potřebné součásti, které jsou nutné k jeho funkčnosti. Tento program navíc zjišťuje i veškeré dostupné aktualizace všech nainstalovaných balíčků a na jedno kliknutí je bez řečí upgraduje na vyšší verzi. Bohužel se k tomuto sytému opět váže i jedna z nešťastných příhod, a to když se mi aktualizace systému z verze Hardy Heron no novou - Intrepid Ibex - zastavila asi v jedné třetině svého průběhu bez jakýchkoli známek, že by se někdy opět rozběhla. To bohužel způsobilo, že po restartu mi nefungovala ani myš, ani klávesnice a já tedy musel systém po čtrnácti dnech užívání instalovat již potřetí.
Stará dobrá komandlajna
Konzole je jednou z věcí, která ve mně nezanechala opravdu žádné negativní zážitky, ba naopak. Většina lidí si asi řekne, že práce s „komandlajnou“ je v dnešní době již absolutní přežitek, já byl nadšen. Pravda, jistou praxi jsem již za sebou měl, ale teprve v Linuxech jsem zjistil, jak může být její užívání efektivní. Ve většině případů je totiž její využití mnohem rychlejší než proklikávání se jednotlivými okny a zadávání úkonů v grafickém prostředí a konzole se tak často stane vaším primárním nástrojem. Při jejím používaním navíc máte pocit, že jste právě již lehce nad úrovní toho „Běžného Františka Uživatele“, cítíte se prostě dobře. O to hůře se však možná cítíte, když hodinu přicházíte na „pro zběhlého Linuxáka“ úplně běžnou věc, která však vás "Wokenáře" hodně překvapí, že ji opravdu musíte udělat. Jedním z příkladů za všechny, je třeba nutnost zaškrtnutí souboru, že je spustitelný, abyste ho mohli spustit. Ano, se systémem souborových práv jsem se samozřejmě již setkal, ale když se vám tato věc najednou promítne i do běžného grafického prostředí, na které jste z Windows zvyklý, tak vás tato možnost napadne opravdu až jako poslední. Ale samozřejmě chápu, že to jsou prostě ty zvláštnosti systému, na který jsem prostě doposud nebyl zvyklý a jde jen o čas, než si je člověk zažije. Stejně tak lehce jiná stromová struktura adresářů, kde prostě chvíli trvá než si zvyknete na to, že cesta nezačíná C: nebo jakýmkoli jiným písmenkem a než zjistíte, co se kde nalézá. Kapitolou sama pro sebe jsou pak jednotlivé potřeby nastavení, kvůli kterým otevíráte konfigurační soubory v textovém editoru a potřebné hodnoty nastavujete opravdu přímo v nich, avšak to se vyskytne opravdu jen zřídka. Ve výsledku si však prostě budete muset zvyknout na to, že vás systém nebude vodit za ručičku a že není opravdu tak blbuvzdorný, jako systém od Microsoftu, který to však dle mého názoru s tou blbuvzdorností až přehání (je však pravdou, že když se podívám na některé PC uživatele, blbuvzdornosti není nikdy dost).
Dá se na tom přežít
Jinak, co se týče programového vybavení jako takového, byl jsem poměrně pozitivně překvapen. K většině prográmků, na které jste byli dosud zvyklý, existuje dostatečná alternativa, ne-li rovnou jejich linuxová verze a vzhledem k tomu, že nepoužívám žádný vysoce sofistikovaný profesionální software, vlastně mě nový systém ani v ničem neomezoval. Jediné, co mě naopak lehce nemile překvapilo, co se týče běžného používání, je jakási nižší kvalita přehrávaného videa (i přes nahrání balíčků z Medibuntu). Nevím, zda se jedná o záležitost hardwarových ovladačů či snad vlastních kodeků, ale není to prostě takové. Když si to ale ve výsledku všechno sečtu a podtrhnu, nebýt toho, že si ještě sem tam, když je čas, zahraju nějakou tu počítačovou hru, snad bych ani Windowsy nepotřeboval a mohl bych tak přesedlat naplno na „tučňáčí hřbet“. Nezastírám, že tu a tam sice chybí cihla či trám, ale i tak je dle mého v dnešní době Linux již opravdu použitelným operačním systémem (což nevím, zda by se dalo ještě před pár lety říct).
Prosím ať mě všemocní a dlouholetí uživatelé Linuxu za tento článek nekamenují. Jedná se pouze o blog a navíc jsem a ještě dlouho budu jen hloupý BFU, a to v anglickém překladu. ;-)
