Staré vs. nové hry - zlato vs. pozlátko
Když jsem se nedávno prohraboval svými starými cédéčky, úplně mě přepadla nostalgie, když jsem měl v rukou všechny ty zapomenuté klenoty dřívější doby, se kterými jsem strávil nejednu hodinu svého života. Nevím jestli je to tím, že jsem zestárl nebo tím, že hry už prostě nejsou to co bývaly, ale když jsem se tak zamyslel, našel jsem v paměti spoustu her, které jsem hrával, ať už jsem byl mladší či trochu starší, které bych zařadil mezi klasiku a unikáty svého žánru, ale žádná z nich nebyla z poslední doby. Jako by dnešní už vážně neměly to kouzlo, které jsem zažíval, když byla hlavním přenosným médiem disketa a věděl jsem, že sice existuje nějaký internet, ale o jeho možnostech jsem neměl ponětí.
Je pravda, že poslední dobou už na hraní nemám tolik času jako jsem míval, ale dobrou gamesou jsem nikdy nepohrdnul. U nových však většinou po počátečních nadějích přichází vystřízlivění a efektní podívaná se mění na nudný stereotyp, který se dohrává jen proto, aby se dohrál a někdy ani toho člověk není schopný. Pro mě osobně byl jedním z největších zklamání poslední doby Assassins Creed, na který jsem se po výborných trailerech a velmi často výborném hodnocení, opravdu těšil. Avšak už na počátku jsem se zarazil. Pln očekávání živoucího středověkého světa se po chvíli má postavička objevuje v šedé místnosti se strojem na vyvolávání vzpomínek z života mého předka a já pomalu, ale jistě začínám pochybovat. Ale co, dle mého, nápad otřesný, avšak pokud bude dále náplň, jaká má být, nějak to překousnu. To se bohužel nestává. Svět i pohybový rozsah hlavního hrdiny sice vypadá nádherně, ale co s tím, když se celá náplň hry točí okolo jediného scénáře, který se x-krát opakuje, soubojový systém je založen prakticky na dvou tlačítkách a čekání na pohyb protivníka, vojáci jsou tak hloupí, že vás po usednutí na lavičku nevidí (asi nemohou sklopit hlavu), již ve třetím městě tak přichází nuda a stereotyp a v hraní vás drží už jen touha dostat se k zabití dalšího terče, avšak i ta poté odpadá. Pod pozlaceným svrškem se schovává jen přehypovaná reklamní kampaň s kráskou v hlavní roli a vy litujete, že vám tato hra sebrala pár hodin života. Trochu mi to připomíná situaci okolo nedávno příchozí Geforce GTX280 s reklamní kampaní pod krycím názvem "trhač asfaltu", který se zdaleka nekonal. Ale o tom to prostě dnes je, počítačové hry jsou bussiness jako každý jiný a podle toho také vypadají. Kvantita vítězí nad kvalitou (a ani to není většinou pravda), efektnost nad efektivitou a forma nad obsahem.
Obsah, atmosféra, děj - přesně o tom by měly počítačové hry být. Nezajímá mě překrásná grafika, nové technologie, kráska v reklamní kampani, neomezený otevřený svět. Neříkám, když má hra to, co má mít, jsou tyto věci samozřejmě plus, ale ony samotné to nezachrání. Stejně jako když máte krásnou slečnu, která je však, s prominutím, úplně blbá. Především u posledního z pseudokladů je velmi zarážející, že právě na něj vývojáři tolik dbají. Prosím nekamenujte mě, ale komu z vás se například Oblivion líbil i po 20 hodinách hraní? Kdo z vás dělal i po takové době všechny postranní questy a prozkoumával všechny přilehlé jeskyně a svatyně Daedrothů? Patrně jen málokdo. Příběh je pro mě to hlavní a chci, aby mě vtáhnul, abych se mohl sžít s hlavním hrdinou a je mi jedno, že je přesně vytyčený s danou cestou, když je dobrý, není to na škodu. Asi stejně jako ve filmu byste nekoukali na hlavní postavu, která bloumá bezúčelně po celém lese, doufajíc, že náhodou najde ukrytý vchod ve skále a v něm zbraň, která je o jeden level silnější než ta nynější. V tomto případě musím více něž pochválit sérii Gothic, která je jedna z posledních, která mě opravdu nadchla a udržela u svítícího monitoru dlouhé hodiny. Výborný příběh, otevřený svět v rovnováze s hranicemi děje a i jisté sžití s bezejmenným hrdinou. Ano, poslední díl této ságy se již vydal trochu jinou cestou, ale proti prvnímu a druhému dílu nemám výhrady. Snad jen soubojový systém, ale když vás hra opravdu vtáhne, není co řešit.
Je mi skoro až líto dnešních mladších hráčů, že nezažijí tu dobu, kdy si za pár desítek korun přinesou domů disketu s sharwerovou verzí Dooma či jiné klasiky. Nebo když jsem si já osobně domů přinesl od kamaráda 50 disket s Duke Nukem 3D a trpělivě všechny instaloval se staženými půlkami, aby byly všechny v pořádku. V dnešní době prostě jen kliknete a máte, co jste chtěli. Člověk si své hry neváží, nemá k ní vztah. Bere jí jako spotřební zboží, které použije a vyhodí. Zabaví vás na pár hodin, ale pak už si na ni, pokud není opravdu vyjímečná, ani nevzpomenete. Velmi dobře si vzpomínám, když jsem si domů přinesl v roce 1997 krabici s adventurou Atlantis za neuvěřitelných 1 900Kč a ve své době na nepředstavitelných 4CD. Hra mi sice na mé konfiguraci neběhala nijak svižně, ale to mi nevadilo. Hrdina se pohyboval po jednotlivých obrazech, ale to jí taky vůbec neuškodilo. Byla dokonalá a podle mého stále je. Svou grafikou by se dnešním skoro mohla rovnat, příběh se dal krájet, překrásná hudba nahraná ortchestrem a skoro měsíc než jsem se dostal do jejího finále. To dnes asi nezažijete. Rád se k ní vždycky vrátím, i když jí už znám nazpaměť (dohrál jsem ji asi 10x).
Nevím zda mě k napsání této úvahy dohnala nostalgie či nespokojenost se situací na dnešním trhu, ale nikdo mi nevezme to, že dnes už hry nemají takové kouzlo jaké mívaly. Nemají tu atmosféru, nemají ty nápady. Ano, asi je hodně těžké vymyslet něco, co tu předtím ještě nebylo, ale přece není problém poučit se z minulosti a opět dokázat, že v jednoduchosti je síla. Jako jeden příklad za všechny zde uvedu hru Supaplex, jejíž úvodní obrazovku můžete vidět na prvním obrázku. Jak je to jednoduché. Hlavní postavička (no spíš hlava postavičky) pod jménem Murphy, která musí sníst všechny infotrony a poté zdárně dojet do cílového místa bez toho, aby na ní spadl zong či nějaká ta disketa. Zní to opravdu jednoduše, ale kdo hrál, ví že tato hra je neobyčejná. Musím zatleskat programátorům této hry, kteří vytvořili takové množství rozmanitých levelů s vysoce inteligentní strukturou, různou náplní, jak se dobrat svého cíle a hlavně, jak udržet hráče u klávesnice. Cíl je v každém levelu stejný, ale cesta se mění kolo od kola a do toho všeho vám hraje opakující se smyčka, kterou po pár hodinách nemůžete dostat z hlavy. Pro mě osobně je tato hra více než speciální, neboť byla první , na které jsem ozkoušel svou zbrusu novou osmibitovou zvukovou kartu, o které jsem si do té doby myslel, jak je zbytečná a PC Speaker bohatě stačí. Prostě to kouzlo doby. Stejně asi jako kouzlo dob komunismu, kdy lidé čekali ve frontách na banány, v té chvíli něco ubíjejícího, ale mělo to svou atmosféru, na kterou se nezpomíná.
Z dosavadního textu by snad mohlo vyznít, že dnešní hry úplně zatracuji, ale tak tomu jistě není. Najdou se mezi nimi kousky, které za ty peníze stojí. Už opravdu brzy se chystám na to, až zasednu k Mass Effectu, zatáhnu závěsy a pár dní nevylezu z místnosti - sci-fi mám opravdu rád. Ale kolik dnešních her za to stojí? Nevím, ale mám pocit jakoby ty dnešní hry už prostě nebyly dělány s takovou láskou. Formálně dokonalé, ale bez citu. U dřívějších jakoby autor dával něco málo ze sebe, ale dnešní velká studia chrlí jednu stejnou hru za druhou v jiném kabátku s vylepšenými technologiemi, ale stagnující či snad upadající náplní. Ve výsledku se každý stejně vrátí k osvědčené klasice z mládí, která jej chytne u srdce i přesto, že by počet kostiček na centimetr čtvereční spočítal na prstech u rukou. Omlouvám se všem, kterým jsem stejně jako špatná hra sebral pár minut jejich života, které mohli zaplnit mnohem lepším způsobem, ale doufám, že aspoň těm, kteří tuto dobu zažili se vrátí nějaké vzpomínky, na které stojí za to vzpomínat. Text zdaleka neobsahuje jména všech her, které jsem měl a mám rád, ale dávat jejich výčet snad ani nemá cenu, neboť každý máme to své.
