Virtualizace na desktopu v roce 2022, pokud možno zdarma
Seznam kapitol
Virtualizujete na desktopu? Dnes se podíváme, k čemu by to pro vás mohlo být dobré. Projdeme si několik možností virtualizace na pracovní stanici, které jsou zdarma i placené. Zaměříme se na Linux a Windows. Situaci pro Windows navíc shrnu v předposlední kapitole. Na závěr si představíme některé modelové situace a k nim se pokusíme doporučit některý z testovaných produktů.
Virtualizace je proces, při němž pomocí softwarových nástrojů na svém počítači vytvoříme další počítač softwarově. Dnešní procesory virtualizaci podporují, umožňují posílat instrukce z virtuálního počítače přímo na procesor. Díky tomu mohou běžet programy na virtuálním stroji téměř nativní rychlostí.
K čemu je to dobré? Pro serverové použití je situace jasná: jednoduché jednoúčelové stroje, které se dají snadno zálohovat i duplikovat. Proč ale používat virtualizaci na desktopu? Co nám to přinese? Na to je několik možných odpovědí.
- Testovací prostředí. Pomocí virtualizace si vytvoříme kopii situace, kterou řešíme. Po vyzkoušení postup uplatníme v prostředí, na němž nám záleží. Tento postup je velmi vhodný do produkčního prostředí, ale neztratí se ani doma.
- Testování programů. Instalujeme nový program složitým způsobem. Například kompilací a nejsme si jistí, zda se jej podaří dobře rozchodit. Proč si přidělávat práci s úklidem po nepodařené instalaci.
- Jiný operační systém. Jednoduchý způsob jak zajistit, aby nám na jednom počítači běželo několik různých operačních systémů současně. V Linuxu může být například vhodné mít takto k dispozici Windows. Je k dispozici i cesta, jak tímto způsobem zprovoznit Windows 11 na nepodporovaném hardwaru. Je to vhodné pro pracovní využití, testování i učení.
- Bezpečnost. I v Linuxu se dostaneme do situace, kdy je lepší soubor raději otevřít v izolovaném prostředí. Ve Windows to pak platí dvojnásob.
- Bezpečnost na internetu. Mít ve Windows izolovaný systém pro nebezpečnější činnosti na internetu není vůbec špatný nápad. V Linuxu to není tak kritické jako na Windows, ale i pod ním se můžete dostat do prekérních situací. Člověk je tvor zvídavý a někdy ho to táhne na některé pochybnější stránky. Takže i tady má izolovaný systém své přednosti.
Jinak každý člověk je individuální, a může mít i další důvody. Se svými se případně podělte s ostatními v diskuzi. V dalších kapitolách se podíváme na některé nástroje, které běží na Linuxu.
Plná verze virtualizačního prostředí VMware pro desktop. Dnešní verze číslo 16.2 představuje sofistikovaný nástroj pro virtualizaci na desktopu. Nabízí široké možnosti. Například je možno používat operativní zálohu Virtuálních počítačů pomocí takzvaného snímkování. Pokud budeme chtít vynulovat prováděné změny a vrátit se k původnímu stavu, obnovíme snímek. Ovšem jde o komerční produkt. Na stránkách společnosti VMware najdeme instalační soubory.
Jsou k dispozici pro platformy Windows a Linux. Před zakoupením si program můžeme vyzkoušet až 30 dní zdarma. Potom je již nutno získat licenční klíč. Tento se dá koupit též na stránkách společnosti VMware.
Instalace pod Windows je klasická. V linuxu se instalační soubor spouští v příkazovém řádku. Pro případné odinstalování spouštíme program program wmvare-installer s parametrem pro odinstalaci. Po nainstalování a spuštění se dostaneme do volby, v níž musíme zadat licenční číslo nebo zvolit zkušební licenci.
Dále se již dostaneme do okna programu, kde vidíme i upozornění na zkušební Licenci.
Virtuální počítače tvoříme podle přehledného postupu. Zvolíme v menu File volbu New virtual machine. Dále pro běžné potřeby použijeme volbu Typical. Nyní si můžeme zvolit, odkud načteme obraz operačního systému. Pokud je instalovaný systém jedním z podporovaných, bude nám nabídnuta instalace zjednodušená, kde se některé volby při instalaci provedou automaticky. Někdy to může být zajímavé, ale také mohou nastat některé problémy, například nenabídnutí výběru lokalizace při instalaci. Benefitem je ale určitě automatická instalace VMWare nástrojů pro snadnou integraci virtuálního systému do hostitelského počítače. Při zjednodušené instalaci dále zadáváme některé volby, které bychom normálně prováděli až při instalaci. Například uživatelské jméno.
Pokračujeme zadáním názvu virtuálního počítače a místem pro uložení souborů tohoto počítače. V dalším kroku zadáváme počet procesorů a počet jader virtuálního počítače. Zde pozor na skutečný počet vašich jader. Dále přichází na řadu určení přidělené velikosti operační paměti. Příliš nešetřete, ale dbejte, aby zůstalo dostatek paměti pro systém na fyzickém počítači.
Pokračuje části, kde se nastavuje způsob síťového připojení. Máme zde kompletní nabídku běžných možností. Pro počítač, který bude vystupovat samostatně v naší vnitřní síti, je potřeba zvolit volbu Bridge. Další dvě obrazovky nabízí výběr diskových řadičů. Zde bych na základní volbě nic neměnil, pokud nemám skutečný důvod. Poslední část se stará o disk, zadáme podle naší potřeby. A máme nakonfigurováno. Ještě můžeme přejít na úpravu nastavení před vlastní instalací.
Hurá do instalace. Jaké OS je možno pod WM Workstations instalovat?
- Operační systémy Windows – Windows 11 nemá k dispozici emulaci podporovaného TPM2.
- Operační systémy Linux – Některé distribuce mají možnost použít snadnou Instalaci jako u Windows. Například Ubuntu a jeho deriváty.
- Mnohé další – Například FreeBSD, Solaris, DOS.
Po nainstalování je potřeba doinstalovat nástroje VM Tools. U některých linuxových distribucí jsou již obsaženy v základní instalaci a nemusí se doinstalovat. U Windows mohou být automaticky nainstalovány během režimu Snadné instalace. Jejich přítomnost zjistíme jednoduše, že v menu VM při běhu virtuálního počítače máme nabídku Instalovat VM Tools.
Běh a správa jednotlivých nainstalovaných systému je prováděna v samostatných záložkách. Rozlišení virtuálního počítače se při nainstalovaných VM Tools plynule upravuje podle aktuální velikosti okna. Kromě toho je navíc ještě možnost použít celoobrazovkového zobrazení.
Sdílení mezi hostitelským systémem a virtuálním počítačem je možno řešit stejně jako mezi fizickými počítači po síti. Další možností je nastavit sdílenou složku. Ovšem v linuxu se automaticky neobjeví v nabídce správce souborů a je nutno ji připojit. Připojení se provede pomocí příkazu v příkazovém řádku. Jak na to, najdete na stránkách podpory VMware zde.
Sdílené schránka mezi fyzickým a virtuálním strojem v Linuxu ne vždy pracuje v pořádku. Funguje pouze primární sdílení, ne klasická schránka grafických prostředí.
Připojení virtuálních strojů je realizováno pomocí virtuálních sítí. Tyto sítě jsou plně konfigurovatelné podle našich potřeb. Je zde k tomu mimo jiné k dispozici grafický editor.
Možnost spuštění her ve virtualizovaném prostředí VMware probereme v další kapitole. Bude věnovaná osekanějšímu prostředí, které je pro nekomerční použití zdarma. Výsledky jsou prakticky totožné.
Komu bych tento nástroj doporučil?
Především má svoji cenu všude tam, kde v serverovém segmentu je Virtualizace zajišťována produkty VMware. Je zde zajištěna kompatibilita. Virtuální stroj zde připravený se dá přenést na serverový hypervizor. Též funguje opačný postup.
Nevýhodou je nižší míra integrace sdílené schránky v prostředí Linuxu.
Workstation Player je osekanější verze předchozího produktu. Hlavní odlišnost oproti přechozímu je absence funkce snímkování virtuálního počítače. Je zdarma pro nekomerční využití. Stáhnout se dá rovněž ze stránek společnosti VMWare. A též je k dispozici pro Windows i Linux.
Instalace se proti verzi Workstation Pro prakticky neliší. Jediný rozdíl je při prvním spuštění, kde nemáme na výběr zkušební verzi. Místo toho je zde nabídka použití zdarma pro nekomerční účely. Následně vidíme již okno programu, které je oproti předchozí verzi velmi zjednodušené. Nejsou použity záložky, vše je v jednom okně. V případě požadavků na běh více virtuálních počítačů současně musíme spustit další instanci VMware Workstation Player.
Tvorba virtuálního počítače je zde zjednodušená. Vpravo nahoře zvolíme nabídku Create a New Virtual Machine. Tím začneme. Nyní můžeme zvolit, odkud se načte obraz operačního systému. Pokud je instalovaný systém jedním z podporovaných, bude nám nabídnuta instalace zjednodušená. Mohu o ní říct přesně totéž, jako u předchozího produktu této společnosti.
Pokud nebude automaticky rozpoznán operační systém, musíme specifikovat, o jaký se jedná. Pokračujeme zadáním názvu virtuálního počítače a místem pro uložení souborů tohoto počítače. Poslední část se stará o disk, velikost zadáme podle naší potřeby. Nyní máme nakonfigurováno. Další volby jsou předkonfigurovány podle volby operačního systému automaticky. Proto doporučuji určitě nevynechat možnost Customize Hardware, vše zkontrolovat a upravit podle skutečných potřeb.
Dostáváme se k instalaci virtuálního počítače. Její možnosti a rozsah podporovaných systému je stejný jako u produktu VMware Workstation Pro.
Samotný běh nainstalovaného systému probíhá přímo v okně programu. Automatické úpravy rozlišení Virtuálního počítače jsou zde zahrnuty také. Není možno při běhu spustit druhý virtuální počítač jinak než otevřením další instance VMware Workstation Player.
Sdílení dat a sdílené schránka je řešena stejně, jako u VMware Workstation Pro.
Připojení virtuálních strojů je realizováno také pomocí Virtuálních sítí. Grafický editor se neobjeví přímo v menu, lze ho ale otevřít z příkazového řádku příkazem vmware-netcfg.
Test herního a 3D výkonu.
Testoval jsem pod Linuxem, opět ve hře Super Tux Kart. Výsledky příjemně překvapily. Ve Windows běží přibližně s 35 FPS. Jde sice o výrazný pokles výkonu, přesto to ale znamená. že 3D akcelerace reálně funguje s přibližně 30 až 40procentním výkonem. V Linuxu při běhu pod X11 serverem hra nešla spustit. Ovšem při použití Waylandu vše běží bez problému a téměř s nativním výkonem. FPS přes 80 stabilně.
Není to tedy přímo optimální platforma pro hry, ovšem aplikace vyžadující 3D akceleraci jí mohou bez problému použít.
Komu bych tento nástroj doporučil?
Velmi vhodný nástroj pro toho, kdo potřebuje virtualizovat jeden virtuální počítač pro nekomerční použití. Ovšem není vhodný ke zkouškám konfigurace virtuálního systému. Zde chybí možnost využití snímkování.
Kromě výše uvedeného zde platí totéž, co u produktu VMware Workstation Pro.
Jde o virtualizaci, která se skládá z několika navzájem spolupracujících modulů. Řešení je vhodné i pro serverové produkční nasazení. Pro desktopové nasazení použijeme tyto jednotlivé komponenty.
- KVM – Kernel-based Virtual Machine - virtualizační modul pro Linuxové jádro.
- Qemu – vrstva zajišťují emulaci potřebných periférií. Například Disky.
- libvirt – vrstva sloužící ke spojení s virtualizačním systémem. Umožňuje i vzdálený přístup.
- virt-manager – ovládací panel.
Místo KVM a Qvemu lze použít i jiné hypervisory. Se známější především XEN nebo LXC kontejnery. Tyto hypervisory mohou být i na jiném počítači.
Potřebné balíčky jsou součástí naprosté většiny distribucí. Bohužel instalace je poněkud složitější. Může se lišit v závislosti na distribuci. Zkráceně lze říct, že potřebujeme nainstalovat Qemu-kvm, Libvirt službu a Správce virtuálních strojů. Někde bude potřeba doinstalovat nástroje pro práci se síťovým mostem.
Příklad instalace
Pro ukázku proletíme instalaci pro distribuce založené na Debianu. Úkoly provádíme jako uživatel ROOT. Instalace pro ostatní distribuce se liší. Potřebné balíčky mohou mít změny v názvech a síťový most se nastavuje také jinak. Takže jako první nainstalujeme potřebné balíčky.
apt install qemu-kvm libvirt-clients libvirt-daemon-system
apt install virt-manager
apt install spice-client-gtk
apt install gir1.2-spiceclientgtk-3.0Povolíme službu libvirtd.
service libvirtd enable
Pro plné využití virtuálních počítačů budeme potřebovat vytvořit síťový most. Jako první si doinstalujeme potřebné nástroje.
apt-get install bridge-utils
Ve svém oblíbeném editoru si otevřeme soubor /etc/network/interfaces. Upravíme podle přiloženého vzoru.
# interfaces(5) file used by ifup(8) and ifdown(8)
# The loopback network interface
auto lo
iface lo inet loopback
# The primary network interface
#tohle dodáme:
#automaticky inicializujeme rozhraní
auto eth0
auto br0
#nastavit režim startu rozhraní
iface eth0 inet manual
# The local network bridge
iface br0 inet static
# přiřadíme virtuální síť ke skutečné
bridge_ports eth0
address 192.168.0.50
netmask 255.255.255.0
network 192.168.0.0/24
broadcast 192.168.0.255
gateway 192.168.0.1
Máme nainstalováno a můžeme se podívat na hlavní okno programu.Je velmi jednoduché. Najdeme zde zapojené hypevizory. V našem případě jde o lokální QEMU-KVM. Ale je možné připojit i další z jiných počítačů po síti. Můžeme si otevřít další okno s možnostmi nastavení daného hypervizoru.
Zde můžeme konfigurovat virtuální sítě. Pro ukázku ukazuji nastavení pro směřovanou síť. Také úložiště, kde jsou virtuální počítače a image OS ukládány.
Po nastavení našeho Hypervizoru můžeme pokračovat k definici virtuálního počítače. Připravíme si počítač s Linuxovou distribucí Kubuntu. V menu Soubor zvolíme Nový virtuální stroj a v prvním okně vybíráme odkud budeme instalovat. Pro popisované použití to bude nejčastěji z lokálního média. Dále budeme požádáni o výběr zdrojového obrazu instalace a určení OS, který instalujeme. Často budeme volit Obecný operační systém. Nové verze distribucí většinou nejsou obsaženy.
V dalším okně nastavíme velikost operační paměti a počet virtuálních procesorů. Dále přichází na řadu nastavení úložiště. V případě, že chcete mít vaše virtuální stroje ve vámi určeném adresáři, je nutno používat volbu Vybrat nebo vytvořit uživatelsky vytvořené úložiště. Problémem je, že zde nefunguje nastavení dynamicky alokovaného disku. Vždy vytvoří pevnou velikost. Pravděpodobně chyba Virt-manageru. Obejít to můžeme přes příkazový řádek. Příkaz pro vytvoření disku formátu qcow2 potom vypadá takto.
|
A příkaz pro konverzi již existujícího disku na dynamický takto.
|
Po vytvoření si dané úložiště jednoduše vybereme.
A v posledním okně doporučuji určitě označit Doupravit nastavení před instalací. Potom bude zobrazena tabulka, kde máme možnost provést poslední úpravy před spuštěním virtuálního počítače. Též se zde nastavuje síťové spojení. Pokud chcete, aby se virtuální počítač objevil ve vaší místní síti použijte volbu Zařízení mostu.
Můžeme instalovat. Průběh instalace závisí na instalovaném operačním systému. V případě, že chceme nainstalovat Windows, musíme do nich dodat podporu Spice. Je potřeba stáhnout Spice-quest-tools. Dají se najít na této stránce. Po nainstalování máme všechny potřebné ovladače.
Zobrazení virtuálního počítače probíhá v jeho okně, kde můžeme přepínat mezi režimem nastavení, zobrazení běhové konzole a logu. Lze zvolit i režim zobrazení v celé obrazovce. Režim úpravy rozlišení podle velikosti okna vyžaduje nastavení. Funguje pro hosta s operačním systémem Linux. Nejdříve je nutno ho povolit v menu Úpravy, předvolby, záložka Konsole změnit volbu Přizpůsobovat rozlišení v hostovi oknu. Potom aktivovat službu spice-vdagent ve virtuálním počítači. U některých distribucí může být nutné doinstalovat potřebný balíček. Následně už je to možné nastavit v menu počítače. Pozor, nemusí to vždy chodit korektně, zaznamenal jsem problémy v distribucích založených na Ubuntu. Můžete to však obejít spuštěním spice-vdagent ručně.
Pomocí služby spice-vdagent lze zprovoznit sdílenou schránku. Ve Windows je sdílené schránka funkční po nainstalování Spice-quest-tools. Jako nouzové řešení se dají přenášet soubory na zařízení USB, které se dá přesměrovat na virtuální počítač.
3D výkon je velmi slabý. Nedá se použít prakticky na nic jiného než prostředí. Řešením zde ale může být přiřazení fyzického PCI zařízení virtuálnímu počítači. Tohle téma by ale vydalo na samostatný článek. Navíc vyžaduje dvě GPU v počítači a kompatibilní hardware.
Komu bych tento nástroj doporučil?
Absolutní první volbou je v případě, že pracujete v organizaci, která má KVM již nasazeno v produkci. Virt-manager se dá pomocí knihovny libvirt bez problému na tyto servery napojit. Nástroj je vhodný především k virtualizaci Linuxu. Nabízí klávesové zkratky určené k zaslání do virtuálního stroje a podporu Spice přímo v Linuxovém jádře.
Gnome Boxes je velmi jednoduché řešení virtualizace. Jeho hlavní vlastností je snadné použití. Instalační balíček bývá součástí repozitářů většiny Linuxových distribucí. Nainstalujeme jej způsobem podle naší distribuce v pozici Quest. Základní backend tohoto nástroje se neliší od předcházejícího, jenom jsou zredukovány možnosti nastavení. Takže opět knihovny Oemu-kvm, a libvirt. Pokud se nedoinstalují v závislostech, je nutno je nainstalovat ručně. Po spuštění se dostaneme do základního okna programu. Je velmi jednoduché.
Konfigurovat zde není prakticky co. Proto ihned přejdeme k definici prvního virtuálního počítače. Tato definice je velmi zjednodušená. Prvním krokem je určení operačního systému nového počítače. Máme na výběr, mezi stažením instalačních obrazů s předdefinovaného seznamu, nebo připojením ISO image uloženého v počítači. Následně dostaneme navržené parametry pro paměť a velikost pevného disku. Tyto hodnoty si můžeme přizpůsobit.
Virtuální stroje jsou ukládány do tohoto adresáře. /.local/share/gnome-boxes/images/
Potom se již automaticky spustí instalace. Virtuální počítač se spouští ve stejném okně. Základní ovládací prvky jsou k dispozici v jednoduchém menu vpravo nahoře. Toto menu zachovává zvyklosti GNOME.
Vytvořený Virtuální počítač můžeme upravit pomocí kliknutí pravým tlačítkem myši na náhled a zvolením volby Vlastnosti.
Změna rozlišení podle okna, sdílená schránka se chová úplně stejně jako při řešení s programem Virt-manager.
Komu bych tento nástroj doporučil?
Absolutní první volbou je v tom případě, že pracujete v organizaci, která má KVM již nasazeno v produkci. Gnome-Boxes se dá pomocí knihovny libvirt bez problému na tyto servery napojit. Na rozdíl od předchozí volby je tato lepší, pokud jste primárně uživatel.
Oracle VM VirtualBox je zajímavý virtualizační nástroj, jehož základní modul je šířen s Open source Licencí. Rozšíření o některé pokročilejší funkce je ale již zadarmo pouze pro nekomerční použití. Především nabízí integraci funkce RDP a šifrování disku.
Jde o multiplatformní program, který je k dispozici pro Windows, Linux, Mac OS i Solaris.
Často bývá již obsažen v repozitáři Linuxových distribucí. Pokud není, odkaz na stažení nebo přidání instalačního repozitáře pro konkrétní distribuci najdeme na stránkách výrobce. Zde se také nachází popis přidání repozitáře s programem pro vybrané distribuce.
Instalace programu je klasická, podle konkrétního prostředí. Pro Linux máme k dispozici klasický balíček. Můžeme ho nainstalovat pomocí grafického správce i přes příkazový řádek.
Po nainstalování můžeme spustit a zobrazit okno programu.
Jde o pokročilý nástroj pro správu virtuálních strojů, který podporuje možnost ukládání stavu jednotlivých virtuálních počítačů pomocí snímkování. Navíc můžeme celý virtuální počítač exportovat a přenést v jednom souboru, který obsahuje nastavení i samotný disk virtuálního počítače.
Definice nového virtuálního stroje může probíhat buď pomocí režimu průvodce, nebo v pokročilém režimu. Ve skutečnosti se tyto režimy liší pouze v tom, že v pokročilém režimu je veškeré nastavování soustředěno do jediného konfiguračního okna. Režimu průvodce postupně zobrazuje jednotlivé volby. Pro ukázku si projdeme vytvoření počítače pro Linuxovou distribuci Kubuntu v režimu průvodce.
V prvním okně si zvolíme jméno našeho virtuálního počítače místo uložení jeho souborů, instalační soubor ISO a samotný operační systém. Pokud bude rozpoznán jako podporovaný, dostaneme možnost provést zjednodušenou instalaci. Tuto volbu příliš nedoporučuji, mohly by se nám později hůře měnit některé základní volby, které jinak zadáváme již při instalaci. Ale na první seznámení s novým systémem lze i tuto volbu použít.
Dále nastavíme velikost operační paměti a počet procesorů. V případě, že nastavujeme počítač pro Windows 11, povolíme EFI.
Pokračujeme nastavením virtuálního disku, zde je režim průvodce omezenější. Umožňuje pouze použít nativní formát pro VirtualBox VDI. Expertní režim umožňuje použít i některé další formáty. Jsou to: VDI, VHD, VMDK, HDD, QCOW, QED. A máme nastaveno. Před potvrzením si ještě prohlédneme shrnutí.
Pro úpravu parametrů před prvním spuštěním můžete navštívit Nastavení virtuálního počítače. Třetí ikona nahoře. Doporučuji určitě nevynechat a projít komplet.
Na co zde ale určitě nezapomenout?
- Sekce Obrazovka – nastavit video paměť a povolit 3d akceleraci.
- Sekce Systém, záložka procesor – povolit použití hardwarové podpory akcelerace.
- Sekce Systém, záložka Základní deska – v případě použití Windows 11 nastavit TPM.
Podpora operačních systému, které můžeme nainstalovat, je velmi široká. Seznam je k dispozici na této adrese.
Po nainstalování je vhodné doinstalovat nástroje Přídavky pro Hosta. Rozšiřuje možnosti zobrazení a zvyšuje celkový výkon díky instalaci ovladačů. Obraz CD s nimi se připojí pomocí volby v menu. Další instalace je odlišná podle operačního systému. Ve Windows mají grafickou instalaci, v Linuxu se používá příkazový řádek.
Běh a správa jednotlivých nainstalovaných systému probíhá v samostatných oknech. Rozlišení virtuálního počítače se při nainstalovaných přídavcích pro hosta plynule upravuje podle aktuální velikosti okna. Kromě toho je navíc ještě možnost použít další způsoby zobrazení. Klasikou je celoobrazovkový.
Ovšem zajímavou možností je použití bezešvého režimu, kdy jsou panel i jednotlivá okna virtuálního počítače umístěna přímo do prostředí hostitelského operačního systému. Potom může výsledek vypadat třeba takhle.
Sdílení mezi hostitelským systémem a virtuálním počítačem je možno řešit stejně jako mezi fyzickými počítači po síti. Další možností je nastavit sdílenou složku. Ve Windows tyto složky najdete normálně v síti. U Linuxu se nabízí při volbě připojit automaticky a vybráním existujícího přípojného bodu automatické začlenění do souborového systému. Navíc je zde možnost povolit výměnu dat pomocí sdílené schránky.
3D akcelerace ve Windows i v Linuxu je použitelná pouze pro prostředí. Pro testování jsem opět vyzkoušel hru Super Tux Cart. Windows minimální FPS v menu. Závod neběží. V Linuxu se hra zasekla již v menu.
Komu bych tento nástroj doporučil?
Univerzální multiplatformní produkt pro osobní virtualizaci. Doporučuji především tehdy, pokud máte požadavek na maximální univerzálnost. Pokrývá všechny platformy a nemá problém s virtualizací mnoha různých operačních systémů. Ovšem není vhodná pro graficky náročné programy, které využívají 3D.
Věnovali jsme se především Linuxu. V této kapitole se podíváme, jaké možnosti máme na operačním systému od Microsoftu.
Z možností probíraných v předchozích kapitolách mají pro Windows plné verze tyto aplikace:
- VMware Workstation Pro, VMware Workstation Player – Integrace do Windows je velmi dobrá. Se sdílenou schránkou je lepší práce mezi OS Windows než mezi linuxovými distribucemi.
- Oracle VM VirtualBox – Též dobrá volba, funkčnost na obou platformách srovnatelná.
Ovšem je tu ještě jedna volba. Řešení specifické pro Windows. Dostupné pro Windows pro a vyšší.
Hyper-V
Tento produkt je přímo od Microsoftu a je integrovaný do Windows. Je k dispozici od verze Professional výše. To bohužel znamená nedostupnost na základní verzi Home. Pokud máme podporovanou verzi Windows, můžeme tuto technologii povolit. Vyhledáme si program ovládací panely, programy a funkce, a potom zvolíme vlevo na straně Zapnout nebo vypnout funkce systému Windows. Zde zaškrkneme volbu Hyper-V.
Po povolení a požadovaném restartu již můžeme spustit ovládací konzoli Správce Technologie Hyper-V. Zobrazí se nám hlavní okno programu. zde se můžeme připojit i k jiným počítačům s virtuálními stroji Hyper-V.
Nejprve musíme nakonfigurovat virtuální switch pro připojení virtuálních počítačů do sítě. Základní přepínač nabízí připojení pomocí NAT. Pokud chceme používat naše virtuální počítače ve své vnitřní síti, musíme vytvořit vnější přepínač navázaný na fyzické zařízení.
Tvorbu virtuálního počítače, můžeme provést ve dvou režimech. Je k dispozici plný režim a zjednodušený. Podíváme se telegraficky na tvorbu v plném režimu. Tak budou více vidět možnosti programu. Na začátku zadáme název našeho počítače a jeho umístění. Další obrazovka náš žádá o výběr generace virtuálního počítače. Tady v kostce platí že generace 1 simuluje BIOS a generace 2 počítač s UEFI. Následuje určení velikosti operační paměti. Pokračujeme připojením na dříve připravený virtuální switch. Dále následuje nastavení virtuálního pevného disku formátu VHD. Před závěrečným shrnutím ještě určíme, odkud chceme nainstalovat operační systém. Máme také možnost zadat, že instalovat budeme později.
Virtuální počítač může běžet na pozadí, připojujeme se k němu v samostatném okně.
Pokud chceme mít možnost využívat dynamické rozlišení, musíme povolit rozšířenou relaci v aktualním serveru Hyper-V. Pravým tlačítkem myši na něm se přepneme do nastavení, kde tuto možnost povolíme pro server. Následně povolíme v menu virtuálního počítače a nakonec restartujeme virtuální počítač. Tím navíc získáme i sdílenou schránku pro přesun dat mezi fyzickým a virtuálním počítačem. Funguje to, pokud na virtuálním počítači běží Windows.
Pokud virtualizujeme Linux, je situace odlišná. Zde tyto možnosti bohužel nefungují. Naopak, pro plný nativní výkon musíme nainstalovat a aktivovat LIS – Linux integrations service. Seznam distribucí, které mají podporu, najdete na stránkách Microsoftu. Též se zde dozvíte, zda je potřeba LIS instalovat, nebo je má dotyčná distribuce již nainstalované. Potom je třeba je aktivovat. Otevřeme si konfigurační soubor pro moduly.
sudo nano /etc/initramfs-tools/modules
Doplníme tyto moduly.
hv_vmbus
hv_storvsc
hv_blkvsc
hv_netvscUzavřeme, a spustíme příkaz, který aktivaci provede.
sudo update-initramfs –u
Na závěr restartujeme. Pokud potřebujeme instalovat, stáhneme formát iso, připojíme a následně použijeme instlační script install.sh.
Možnosti nastavení počítače jsou poměrně rozsáhlé. Základní přehled dodá přiložený obrázek.
Pro koho je tento nástroj vhodný?
Pro každého, kdo má podporovanou verzi systému Windows a jeho primárním cílem je virtualizovat další Windows. Pro všechny, kteří pracují se serverou instalací Hyper-V, nebo potřebují spouštět virtuální počítače se serveru Hyper-V. Práce s Linuxem má zde určitá omezení. Virtualizace Linuxu je ale stále přijatelná.
Každý produkt vyniká v něčem jiném. Z výsledků není možno určit všeobecné pořadí. Zhodnocení tedy provedu podle modelových situací.
Jsem doma. Na počítači mám Linux ale potřebuji použít některé programy pod Windows, které se mi nepovedlo v Linuxu rozchodit. Nepotřebuji jinak spouštět více operačních systémů.
Tato situace má pravděpodobně jasného vítěze. VMware Workstations Player nabízí dobrou rychlost. Použitelnou 3D akceleraci. Pro domácí použití je navíc zdarma. Alternativou, pokud doma provozuji výdělečnou činnost a nechci platit za Licenci, je Oracle VM VirtualBox.
Workstation Pro považuji pro daný účel již za poměrně nákladné řešení. Možnosti na bázi KVM jsou spíše vhodné pro provoz Linuxových virtuálních počítačů. Nefunguje zde pro Windows například automatická změna rozlišení podle velikosti okna.
Podobný scénář, ale týkající se firmy, zaměstnanci běží na Linuxu. Někdo ale potřebuje i některé programy pod Windows
Na rozdíl od předcházejícího řešení se zde snižuje vhodnost VMware Worstations Player. Musí se za něj platit. Ale zase přichází v úvahu možnost sdílení virtualizovaných Windows pomocí serverového řešení. Tohle je vhodné také zvážit. Pokud je žádoucí řešení na desktopu, osobně bych se pokud možno řídil snahou nalezt produkt kompatibilní s naším řešením serverové virtualizace. Pokud netrváme na kompatibilitě a chceme bezplatný software, tak doporučuji Oracle VM VirtualBox
Provozuji Windows. Pro svou činnost potřebuji i programy pod Linuxem. Nerozjel jsem je jiným způsobem.
Pokud jde o situaci ve firemním využití, platí zde pravidlo snažit se držet kompatibilitu s používanou serverovou virtualizaci. Jinak asi nejvýhodnější cesta je použít Oracle VM Virtualbox. Použitelné jsou ale i obě verze od VMware.
Zajímám se o novinky. Často testuji programy i OS.
V tomto případě opět musíme rozlišovat, jestli člověk testuje pro případné pracovní využití v organizaci, nebo soukromě. V případě firemního scénáře zde platí dvojnásob, že je vhodné držet se kompatibility se serverovou instalací virtualizace ve vaší firmě. Pokud neřešíme věci pro serverové nasazení ve firmě, ale žádáme maximální kompatibilitu napříč OS, tak máme dvě volby. Placený VMware Workstation Pro a bezplatný Oracle VM Virtualbox. Při zaměření čistě na Linux se vyplatí uvažovat i o KVM.
Jsem správce IT. Potřebuji testovat řešení před nasazením.
V tomto případě prakticky jiná možnost než kompatibilní řešení k serverové virtualizaci organizace, kde pracuji, není myslitelná.
Jsem vývojář. Potřebuji testovat svoje programy v různých prostředích.
Zde je rozhodují, pro jaká prostředí chceme testovat. Pokud pohled zúžíme na maximální podporu různých prostředí, doporučím Oracle VM Virtualbox, nebo placený VMware Workstation Pro.
