Zamyšlení se nad žánrem FPS: úpadek nebo přirozená evoluce?
Když in-game videoscény a eye candy efekty suplují obsah aneb jak se dnes „lamy“ spokojí s pozlátkem.
Při obrovské expanzi lineárních stříleček, které jsou mnohdy více stupidní (např. nový Medal of Honor), než-li zábavné, si většina ostřílených harcovníků už možná ani nepamatuje, kdy vyšel nějaký FPS titul, který by se jim vyloženě líbil. Mezi typicky koridorové lineární střílečky s omezenou volností pohybu lze bezesporu zařadit oblíbenou sérii Call of Duty. Hráč nemá moc kam uhnout a je příběhem veden doslova za ručičku. To celé navíc často završuje tragická AI protivníků, kteří proti hledí vaší zbraně nabíhají jako ovečky na popravu. Paradoxně jsou tyto patvary velice dobře prodávané, a tak jen několik týdnů poté, co se nový díl objeví v prodeji, tvůrci hráče ujišťují, že pokračování je na cestě. Možná i kvůli uvedení v pořadí již sedmého dílu COD se v těchto dnech na internetu objevil obrázek, který s nadsázkou porovnává design úrovní FPS her v roce 1993 a v roce 2010. Zatímco dříve byl základem propracovaný návrh jednotlivých levelů, v dnešní době je obsah suplován množstvím in-game videoscén a dalších eye candy efektů, které uměle vzbuzují pocit zběsilé akce a navyšují hladinu adrenalinu v krvi. Ostřílené mazáky to ale neošálí, a ti tak i nadále se zatnutými zuby v nostalgii vzpomínají na prvního Wolfensteina, Dooma a další dobové skvosty.
Zdroj: multiplayergames
