Ztracení ve vlastním světě

Říká se, že moderní technologie lidi odděluje, enkapsuluje je do jejich vlastních světů, do „echo chambers“, kde si navzájem lebedí a souhlasí s podobně naladěnými. Já si nemyslím, že by to bylo něco, co nám udělala moderní technologie, podle mě je to něco, co jsme měli vždycky, jenom to nebylo až tak vidět. Tak například když jste se nechali zavřít do kláštera anebo jste naverbovali do armády, tak jste se také stali součástí skupiny podobně smýšlejících, ale byli jste povětšinou izolováni od ostatních – a tak to nebylo až tak vidět.

Dnes to vidět je, protože nám moderní technologie dovolují nahlédnout do komor těch jiných a podivovat se nad tím, co to vlastně řeší. Zatímco já jsem řešil šok z toho, že se cílem střelce stala zrovna ta škola a ta školní budova, kterou jsem považoval za nejnudnější a svým způsobem nejunylejší ze všech, které jsem kdy poznal – a nikdy, nikdy bych si nedovedl představit, že tam kdy bude kdo vyšilovat s kvérem, začali ostatní řešit úplně jiné problémy.

Můj šok nebyl založen na tom, že bych považoval osoby, se kterými jsem se setkal na Filozofické fakultě za nudné či přízemní. Ne, to ani náhodou – větší tlupu excentriků a šílenců byste hledali marně, možná tak na matfyzu. Jenomže tohle nebyla tlupa, kterou byste považovali za nebezpečné: Ne, to ani náhodou. Divné a excentrické – to ano. S mnohými jsem si vůbec nerozuměl, ale ono to tak trochu k akademické půdě patří, je to o tom, že narážíte na lidi, kteří mají naprosto jiné vidění světa. 

Jsou školy, kde vnímáte lidi kolem sebe jako potenciálně nebezpečné – prostě proto, že mají přístup k chemikáliím anebo nástrojům, které představují riziko, ať už jde o jedy, drogy, radioaktivní materiály anebo nějaké nebezpečné nástroje. Tihle lidé mají nezřídka svůj vlastní humor a hodnoty, které musíte pochopit, protože tak tam prostě fungují. Často jde navíc o dost stresující školy, kde chápete, že všichni kolem vás jsou pod tlakem, často obrovským tlakem. V životě jsem neviděl tak neuvěřitelně strhaných a špatně vypadajících mladých lidí, jako při čekání na zkoušku z anatomie. 

Filda patří místům, kde si s mnohými nesednete, ale není to místo, které by vás zlomilo a dohnalo k pláči. Osobně mě tam asi nejvíc štvali ti, kteří vystudovali marxismus 1.0, zastávali marxismus 2.0 a vyvíjeli marxismus 3.0 v domnění, že když budou hníst tohle kolektivistické lejno dost dlouho, stane se z něj neotřesitelný fundament pro budoucnost světa. Lidi, kteří nikdy nic reálného neudělali, jsou naprosto odtržení od reality a kteří nemohou existovat mimo ochranná křídla státních institucí. 

Situace, že se mezi nimi objeví jedinec, který je podle všeho ve svém oboru úspěšný, podle mínění sousedů bezproblémový – a uspořádá masakr ve stylu University of Texas 1966, mi přišla extrémně nepravděpodobná z mnoha důvodů. Za prvé, lidi na fildě nejsou obvykle zbraňově pozitivní. Z jejich řad sice vylézají jurodiví píčusové typu zakladatelů Extinction Rebellion, ale ti spíš dávají ideologický náboj těm, kterým to moc nemyslí, ale za to mají rádi nějakou „přímou akci“. 

Za druhé – je tam spousta zvláštních introvertních osobností, které kombinují genialitu a opravdu netradiční přístup ke společnosti, ale ti si typicky žijí sami pro sebe a dělají věci typu dekódování kipu anebo minojského hieroglyfického písma. To, že je někdo divnej, ale ještě neznamená, že ho budeme zavírat jenom proto, že vypadá podezřele, jak se praví v Hoodwinked. Jsou lidi, kteří si v hospodě vysvětlují důkazy že 1+1=2, na rande diskutují Hegelovu fenomenologii anebo říkají vtipy, které jsou vtipné proto, že v překladu do jiného jazyka znamenají něco úplně jiného (to všechno jsem viděl). Jenomže to neznamená, že jsou nebezpeční.

A za třetí – a to mě překvapuje asi nejvíc, je fakt, že pachatel byl podle všeho ve svém oboru úspěšný. Jsou lidé, kteří jsou extrémně frustrovaní ze studia, zvlášť ze škol, které jsou úplně cynické a eliminují vás na jednom předmětu anebo proto, že vám chybí pár kreditů. Neúspěch se do lidí opravdu zakousne a kompenzují ho všelijak, například znám člověka, kterého vylili v prváku, což mu nijak nebránilo, aby mě při jakémkoliv setkání oslovoval „kolego“.