Kosmický program primátora Hřiba | Kapitola 6

„No,“ řekl neklidně Bartoš – a díval se, jak do Šemíka vniká voda.

„Co, co předsedo?“ ptal se primátor.

„Nejsme z toho venku.“

„Můžeme se utopit?“ ptal se primátor – a znejistěl, uviděl v Bartošových očích záblesk strachu.

„To asi ne,“ odpověděl předseda. „Jde ale o to, aby se voda nedostala k baterkám. Jde o to, jestli jsou dobře zaizolovaný.“

„Jsou to v Čechách vyráběné české baterky z českého lithia,“ odpověděl Hřib – ale viděl, že tím Bartoše neuklidnil.

Voda vnikala do Šemíka dál – a pak vyzkratovala akublok a ta elektřina v jediném výboji energie oba naše hrdiny omráčila.

Bylo to štěstí, štěstí seslané ze samotné Valhally.

Zkrat totiž pokračoval, baterie se přehřívaly, až konečně pukly, dovnitř vnikla voda a ony vybuchly. Praga Šemík vzplanul, změnil se ve vikingskou zápalnou pohřební lodici, která plameny pohlcovala ty dva skvělé, statečné muže.

„Ne!“ křičeli zoufale Piráti – a vrhli se na loď Captain Morgan v pokusu odkotvit ji od náplavky a své vůdce zachránit.

Byla to ale marná snaha. Loď Captain Morgan totiž opanovala banda opilých Skotů, oslavujících čerstvě nabytou samostatnost – a pobili by se o ni nejen s Angličany, ale i s kýmkoliv jiným. Kombinace jejich pulzního zvracení a mávání jejich kiltů nakonec přesvědčila Piráty, že musí běžet dál.

Šemík tiše plul středem Vltavy a děsivě hořel. Ten tragický výjev připomínal vize z knih Eduarda Štorcha.

Teprve pod Národním divadlem se Piráti zmocnili dostatku šlapadel na to, aby se vydali na Velkou řeku za svými vůdci. Bylo však pozdě, lithiový ekologický oheň je už oba pohltil.

Zděšení Piráti zpomalili – a vytvořili kolem planoucí pohřební lodice kordon, ne nepodobný těm, když na Nilu truchlící peóni doprovázeli své mrtvé faraony.

Šokovaní turisté vytahovali mobily a posílali vše na Instagram. Zahraniční reportérky si dělaly smutná selfíčka se žlutozeleným filtrem Very Sad Emma Smetana – a zpráva o tragickém skonu největších mužů české politické scény počátku jednadvacátého století se šířila do světa rychlostí datového přenosu českých mobilních operátorů. Tedy – ne moc rychle, ale přece jenom tak jako nějak.

Zoufalí voliči Pirátů běželi po nábřežích a křičeli. Odvážnější Pirátky štkaly, trhaly si trička a odhalovaly svoje prsa. Někdo zpíval Drunken Sailor, jiný kontroval Internacionálou. I řidiči, stojící na nábřeží v permanentní zácpě, se přidali se svým troubením a zablokované tramvaje smutně cinkaly.

Svět neviděl tak smutnou scénu už sto padesát let – od dob, kdy Maspero vezl lodí mumii Ramesse II. z Karnaku do Káhiry. I tam lidé na břehu řeky naříkali – bylo to impozantní, ohromující, děsivé.

Zpráva o náhlém zhroucení se pražské magistrátní koalice se šířila rychle.

Minář volal na Hrad a tázal se, zda je skutečně místo primátora Prahy volné.

Ale Hrad váhal. Odborníci se snažili vyhodnotit, jak bude reagovat rudý Žižkov či hipsterský Karlín.

Prezident se zvedl – a o holi došel k oknu, chtěl se na ten výjev podívat sám.

„Čučkaři si myslí, pane prezidente,“ řekl nějaký asistent, „že toto je konec Pražského kosmického programu. Rozpor mezi levicí, opravdovou levicí, zásadovou levicí, fundamentální levicí, ultralevicí, ultraultralevicí a Kamennými je takový, že není šance na to, aby vize primátora Hřiba byla realizována ani in memoriam.“

„Už o tom píše Al-Jazeera,“ díval se na mobil tiskový mluvčí. „Ten chlap bude mít takové mediální pokrytí, které by mu nedal ani státní pohřeb, pane prezidente.“

„Jeden moudrý muž kdysi řekl,“ pronesl prezident – a zarazil se. Zavřel oči – a nebylo jasné, zda přemýšlí, anebo pospává.

Všichni kolem něj mlčky čekali.

„Jeden moudrý muž kdysi řekl,“ zopakoval pomalu prezident a znovu otevřel oči, „a myslím, že ten moudrý muž jsem byl já,“ pronesl a opět se zarazil. „Nuže,“ nadechl se ztěžka, „onen moudrý muž řekl: Pan primátor, ten musí mít vždycky něco extra.“