Proč nepřišel Commodore 65 aneb jak nevyvíjet nové počítače
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak se Commodore pustil do mnoha slepých uliček, aby po dlouhé a usilovné snaze experimentálně zjistil, že jsou opravdu slepé. Nic proti tomu. Jen kdyby takové poznání nebylo zatraceně drahé. Do dnešního příběhu jsme si nechali historii vývoje slepé uličky, která patřila k těm nejdražším a nejdelším vůbec. Přitom šlo na první pohled o výtečný nápad.
Už dříve jsme si vyprávěli o tom, že vývojáři firmy Commodore měli talent vymyslet projekt, který je sice velice bavil a někdy vypadal i velice zajímavě, ovšem drobnou chybičkou bylo, že zákazníci o něco takového nestáli. Management této firmy pak měl obrovský přímo jasnozřivý dar dát takovýmto projektům plnou podporu, aniž by se pokusil situaci na trhu zjistit.
Zmínili jsme se, že inženýři firmy svého času vyvinuli nástupce slavného C64, který se celkem logicky jmenoval C128. Bohužel, to jméno bylo asi tak jediné logické na tomto projektu. Detaily jeho vzniku rozebírat nebudeme, stačí se zmínit, že šlo sice o stroj velmi zajímavý, ovšem právě o něco takového zákazníci nestáli. Ti chtěli lepší herní stroj, pokud možno se zpětnou kompatibilitou, ale dá se věřit, že by se obešli i bez ní. Místo toho dostali stroj sice kompatibilní, ale nenabízející žádné vylepšení herních schopností. C128 byl zajímavým domácím strojem na práci. Jenže drtivá většina majitelů C64 na těchto počítačích pracovat nechtěla.
Jako logické se tedy zdálo vyvinout stroj, který by skutečně vylepšil C64 o lepší grafiku, zvuk a leccos dalšího, takže hry pro něj by byly větším zážitkem. Je přitom zajímavé, že na tak jednoduchou myšlenku po celá léta nepřišel nikdo z manažerů společnosti. Vlastně se zrodila zcela náhodou.
To bylo tak. V bývalém MOS Technology, která bylo přejmenováno na CSG (Commodore Semiconductor Group), přičemž vývojové oddělení se snad pro zmatení konkurence jmenovalo LSI, v roce 1985 jeho tehdejší šéf Bob Olah rozhodl, že je třeba využít faktu, že firma má k dispozici nový výrobní proces CMOS a by bylo tedy na místě vylepšit už zastaralý MOS 6502, aby byl pomocí tohoto výrobního procesu vyráběn. Vzhledem k vyšší úrovni integrace toto slibovalo jednak vyšší rychlost a jednak i nižší spotřebu, tedy menší zahřívání a možnost dosažení vyšších taktů. Prostě samá pozitiva a možná i nějaké ty sociální jistoty.
Mimochodem, celý příběh vývoje tohoto čipu a ostatně celého C65 neobsahuje jedinou zmínku, že by se jeho hrdinové, byť na chvíli, zamysleli nad tím, zda o jejich dílo někdo na trhu stojí. Pokud se mi totiž podařilo zjistit, tak je sice hezké, že byl vyvinut zmíněný mikroprocesor, interně pojmenovaný MOS 4502 ovšem s finálním označením CSG 65CE02, jenže nakonec kromě karty se sériovými porty A2232 nebyl nikde nikdy využit. Ale to jen tak na okraj.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED, úpravená barevnost a jas, ořez
Vývoj probíhal pomalu, protože na něm pracovali jen dva lidé, konkrétně Bill Gardei a Charles Hauck. Proto také trval až do srpna 1987. Heuréka, čip je hotov. Ovšem nový šéf Ted Lenthe měl stejně vrásky na čele. Co s ním? Především jej tedy inženýři vyzkoušeli, a to v počítači VIC-20, neboť byl pinově kompatibilní s původním MOS 6502. Novinka byla na stejné frekvenci o 40 % rychlejší než původní čip, takže v počítači sice perfektně fungovala, ale kvůli časování ne dokonale a třeba hry byly obvykle nehratelné. I tak šlo o úspěch.
Jenže – bylo čím se chlubit? Co měl Ted Lenthe manažerům firmy říct? Protože – vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak – nikdo z vyššího managementu ani šéf vývoje George Bucas netušil, že se něco takového vyvinulo, utratily se jisté peníze, vyrobil prototyp... No prostě, nebylo to úplně zadarmo, že. A říct jim – pánové, máme tu nový čip, sice teda nevíme, k čemu bude dobrý, ale funguje – to, jak Lenthe dobře chápal, byla špatná varianta oficiálního přestavení projektu.
Použít čip v dávno nevyráběném VIC-20 samozřejmě nemělo smysl, tam šlo pouze o test. Použít jej ve stále vyráběném C64 by sice smysl mělo, jenže tam to nešlo, protože C64 používal vyspělejší variantu MOC 6510. Aby svému šéfovi vytrhl trn z paty, navrhl Gardei spásnou myšlenku. Vyvine nový čip s prozatímním označením 4510, kam integruje většinu logiky C64, a k tomu nový videočip.
Procesor C65 – MOS Technology 4510, autor Machine, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org
No a tyto dva zázračné černé broučky použije pro sestavení nástupce legendy. A ta se pojmenuje C65.
C65 bude levnější (cenu součástek odhadl na cca 39 dolarů místo 52 dolarů v C64), takže by se cena počítače mohla dostat pod magickou stovku dolarů. Stál by stejně jako tehdejší konzole NES, a byl by mnohem lepší. V říjnu 1987 Ted Lenthe tento projet schválil – opět bez konzultace s managementem firmy.
Foto Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
