Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru
PCTuning Článek

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Jiří Vašek

Jiří Vašek

5. 10. 2010 03:00 51

S otázkami, jak nejlépe využít prostor na disku - jak správně rozdělit disk na oddíly, co se stránkovacím souborem, jak na defragmentaci, jak poznat vadný harddisk a dalšími - se setkávám dnes a denně, je proto na čase si na tuto problematiku posvítit jednou provždy. Doufejme, že vám článek pomůže rozlousknout všechny problémy.

Reklama
Reklama

Tím úplně nejzákladnějším, co si přinesete domů z obchodu, nebo v novém nenainstalovaném počítači, je prázdný pevný disk. Většina uživatelů bohužel stále netuší, jak se s touto situací poprat, a zoufalé dotazy jsou na našem fóru evergreenem.

Hardwarové základy nebudeme zbytečně rozebírat znovu, odkážu vás na náš starší článek Pevné disky - principy a technologie, ve kterém je detailně vysvětlen princip, na kterém funguje klasický plotnový harddisk; další vhodnou exkurzí do minulosti pak je článek o SSD Intel X25-M, ve kterém naleznete mimo jiné i nástin principů, na kterých jsou založené solid state disky.

S tímto základem se již můžeme pustit do problematiky diskových oddílů. Prázdný nový disk na sobě přirozeně žádné oddíly nemá, předformátované se prodávaly snad leda diskety v počítačovém středověku, harddisků se tato procedura netýkala. Aby bylo možné diskový prostor využít, je třeba na něm vytvořit oddíl (anglicky partition), případně více oddílů, a ty následně zformátovat. Při formátování je v zásadě nutné se rozhodnout, který souborový systém (filesystem) použijete - v roce 2010 je toto rozhodování víceméně irelevantní a vždy je vhodný systém NTFS (předpokládám Windows Vista/7, eventuelně XP/2000); výjimkou jsou pouze speciální případy jako například flashdisky nebo harddisky určené pro stolní přehrávače, které neumějí pracovat s NTFS, zde pak přichází ke slovu starší FAT32.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Tím je vyřešena první otázka užaslých uživatelů, kteří si připojí do počítače nový disk - ačkoliv jsou přesvědčeni, že připojen je správně, v systému jej nevidí. Ano, není na něm vytvořen oddíl, proto se disk nezobrazuje v souborovém manažeru pod nějakým písmenkem. Procedura vytvoření oddílu je velice jednoduchá - přes systémovou konzoli Správa počítače (dostupná třeba přes pravý klik na Tento počítač, volba Spravovat, položka Správce disků), zde uvidíme prázdný nenaformátovaný disk, a pomocí pravého tlačítka na něm vytvoříme nový oddíl.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Další otázka může směřovat na výběr filesystému. Proč vlastně NTFS a ne FAT32? Odpověď je velice jednoduchá. NTFS je moderním robustním systémem, je odolný proti narušení například při nečekaném restartu nebo výpadku proudu, podporuje NTFS oprávnění a hlavně soubory větší než 4GB, a je optimalizován pro disky nad 32GB. Nevěřte tedy, když vám někdo vychvaluje FAT32 s tím že je rychlejší, lepší... není to pravda, FAT32 je skutečně jen nouzovým řešením pro případy, kdy NTFS použít nelze. Co se týče velikosti alokační jednotky, doporučuji nechat výchozí.

Třetí otázka zní, jaký typ oddílu vlastně vytvořit - na výběr je primární, rozšířený a logický. Z historického hlediska je to vlastně jednoduché. Primární (primary) oddíl musí být na disku minimálně jeden, přičemž v případě tvorby více oddílů na jednom disku, mohou být primární oddíly až čtyři. V případě nutnosti vytvořit oddílů ještě více, může být na disku jeden rozšířený oddíl (extended), který slouží jako kontejner - v něm pak lze vytvořit libovolné množství logických oddílů (logical). Situace tedy mohou vypadat následovně: 1xPR, 2xPR, 3xPR, 4xPR, 1xPR+1xEX, 2xPR+1xEX, 3xPR+1xEX.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Poslední otázka zní, jak oddíly spravovat poněkud komfortněji, než pomocí vestavěného nástroje pro správu disků ve Windows. V podstatě totiž lze jen vytvořit oddíl o určité kapacitě, případně jej odstranit. Ve Windows Vista přibyla možnost oddíl zmenšit, toto však funguje dost primitivně, a přestože daný oddíl je skoro prázdný a defragmentovaný, systém nedovolí jej adekvátně zmenšit. V tomto případě pomohou aplikace třetích stran, jako například dříve oblíbený, ale dávno nepodporovaný a potenciálně problémový Partition Magic (nedoporučuji používat na Windows Vista/7, přinejlepším jen na starších Windows), nebo moderní a vhodnější Acronis Disk Director, případně zdarma dostupný GParted. Výhodou těchto aplikací je nesrovnatelně větší komfort a paleta možností - například schopnost spojit oddíly bez ztráty dat.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Tím bychom měli pokrytou otázku základů tvorby oddílů, a pojďme si trochu více rozebrat problematiku více oddílů na jednom disku.


Základní stav samozřejmě představuje jeden disk s jedním oddílem. Takovéto řešení je vhodné třeba pro externí disky, nebo obecně disky obsahující podobná data, jako například sbírku hudby, filmů zabývajících se lidskou anatomií, nebo třeba osobní fotogalerie. Jsou však situace, kdy je vhodnější disk rozdělit na více oddílů, které umožní diskový prostor spravovat efektivněji. Typickým příkladem je jeden disk, na kterém je operační systém a společně s ním veškerá uživatelská data. Zde je nanejvýš vhodné se zamyslet, co vlastně od takového rozdělení čekáme a k čemu nám pomůže.

Z článku o harddiskovém hardwaru víme, že oblast harddisku s nejrychlejší přístupovou dobou je jeho začátek. Zde je proto vhodné vytvořit systémový oddíl. Vhodné je to i z organizačních důvodů - systémový oddíl C: prostě patří na začátek disku. Dobře si zvažte, co vlastně na systémovém oddílu chcete mít - samotnému systému a nainstalovaným programům může stačit nějakých 30GB, doporučuji však přitlačit, a vzít v úvahu potenciální hromadění dat v uživatelských profilech (například některé hry si sem ukládají savy a nelze to změnit - týká se to především her, které počítají s uživatelskými profily).

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

V případě herního stroje s mnoha nainstalovanými hrami se jeví jako vhodnější použít pro herní soubory nesystémový oddíl. Tím, v případě využití uživatelského profilu hrou, dosáhnete oddělení programových souborů a profilu. Pokud s něčím takovým hra vůbec nepočítá, bude vše na druhém oddílu. K čemu takovéto oddělení vlastně je, je evidentní - v případě přeinstalace systému lze efektivně zformátovat systémový oddíl, a data na druhém oddílu zůstanou nedotčena.

Pokud počítač používáte sami, tedy nemáte vytvořených více uživatelských profilů, které mají od sebe navzájem skryté dokumenty, může být vhodné na nesystémový oddíl přesunout také dokumenty (pravým tlačítkem na ikoně Dokumenty na ploše a v záložce umístění vybrat jiný disk). Výhoda je podobná jako u her - v případě problému a nutnosti reinstalace je vše nedotčené na nesystémovém oddílu, a z přeinstalace systému se stane jen formalita bez nutnosti cokoli zálohovat.

Tyto dvě výše popsané situace jsou samozřejmě pouze jedny z mnoha možných, každý z nás je zvyklý používat počítač trochu jinak, a má jinou organizaci dat na disku - například organizace dokumentů respektive uživatelských složek ve Windows Vista/7 může velké části uživatelů v pohodě vyhovovat. Cílem je se zamyslet, jak data organizovat efektivněji, než jako hromada nasypaná na jednom oddílu. Tato organizace by měla samozřejmě zjednodušit přístup k datům, ale i usnadnit případný servis, a nakonec i zvýšit výkon systému.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Nevýhoda rozdělení jednoho fyzického disku na více oddílů je vlastně jen jedna, daná principem zápisu, potažmo přesouvání dat. V případě, že přesouváte soubor v rámci jednoho oddílu (partition), fyzicky se data nijak nepřesouvají, pouze v alokační tabulce filesystému se změní adresa souboru - což v praxi znamená instantní přesouvání jakéhokoli souboru v rámci jednoho oddílu. Naopak přesouvání mezi více oddíly jednodho disku je pak logicky jiné, protože je nutné fyzicky přesunout daný obsah na disku z jednoho oddílu na druhý. Tedy z jednoho ho zkopirovat na druhý a potom smazat, což u malých souborů je zanedbatelné, ale jak začnete přesouvat třeba složku s filmy, sranda končí. Čtete a zapisujete totiž pořád v rámci jednoho fyzického disku (i když rozděleného oddíly na více "písmen") a to mechanickým hlavičkám dá pěkně zatopit. Více o tomhle problému se ale dočtete v další kapitole. 

S jedním diskem samozřejmě nějakého pozorovatelného zvýšení výkonu nedosáhnete, ať už organizujete data jak chcete; zajímavý prostor ovšem nabízí kombinace více disků v počítači. Zde si dovolím ignorovat RAID pole - z principu se RAID pole pořád chová jako jeden disk, jakýmkoli dělením si nepomůžete k ničemu, jen to bude celé o něco rychlejší a/nebo bezpečnější než samotný disk.

Speciálním případem jsou pak SSD, které nedoporučuji dělit vůbec, vzhledem k internímu mechanismu rovnoměrného rozprostření zátěže je lepší mít SSD v celku, a optimálně nechat cca 10-15% celkové kapacity volné. Rozdrobením SSD na více oddílů automaticky utrpí životnost, přičemž rychlost přístupu k datům se nezmění, o čemž se ještě rozepíšu později.


Více oddílů na jednom disku je vhodné pro snazší udržení pořádku na disku, případně pro zjednodušení při případné reinstalaci - ovšem tato výhoda je v zásadě pouze organizační, nikoliv výkonově optimalizační. Vysvětleme si, proč.

V případě klasického plotnového disku jsou data čtena nebo zapisována hlavou, která v daném okamžiku může být pouze na jednom místě disku. Je evidentní, že pokud potřebujete v daný okamžik přečíst nebo zapsat data, nacházející se na dvou různých místech na disku, nastává problém. Pevný disk bez podpory NCQ (Native Command Queuing) vezme požadavky tak jak mu přijdou (o tyto činnosti se stará řadič disku), a postupně přesouvá hlavu na daná místa. NCQ tento postup teoreticky vylepšilo - požadavky na přístup přeskupí tak, aby se hlava nacestovala co nejméně, a tak celý proces zrychlila. V praxi bohužel toto vylepšení nefunguje až tak zázračně; NCQ má určitou časovou režii, a ve výsledku celý proces vyjde na přibližně stejně dlouho jako bez NCQ.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Z předchozího odstavce proto vyplývá jedna podstatná věc - pro současnou práci dvou či více programů s daty je jeden plotnový disk zoufale pomalý, ať už má NCQ nebo ne. V případě SSD se celá situace rapidně zlepšuje, přístupová doba už se nepočítá na milisekundy ale na nanosekundy, což přirozeně znamená nesrovnatelně efektivnější a rychlejší práci s daty. Celé kouzlo spočívá ve veličině IOPS (Inputs-Outputs per Second, tedy vstupně-výstupní operace za sekundu). Díky extrémně nízké přístupové době mají SSD schopnost vykonat řádově daleko více operací za stejný čas, než plotnový harddisk. Nevýhodou SSD je zatím podstatně horší cena za gigabyte, což neznamená zrovna vhodnost pro další rozdělování, nehledě k tomu, že rozdělení SSD na více oddílů není příliš vhodné ani z pohledu životnosti, jak jsem již ostatně uvedl.

Optimálním řešením pro systém s mnoha vstupně-výstupními požadavky je tedy více fyzických disků, které budou v našem případě zřejmě plotnové, alespoň dokud cena SSD neklesne na přijatelnou úroveň. Více než jedno SSD v jednom počítači představuje v roce 2010 výkonový, ale bohužel i cenový top-end - přičemž z hlediska přístupu k datům hlavně pro zápis nerozhoduje rychlost SSD, ale už jeho samotná přítomnost v systému. Rozdíl v práci na počítači s SSD a klasickým diskem je opravdu zásadní a jestli máte běžný a cenově ještě celkem dostupný Kingston nebo špičkový a pořádně drahý Intel už tolik nepoznáte. Podstatné je, že máte SSD a ne klasický disk.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Jak tedy optimálně rozvrhnout oddíly, pokud máte více fyzických disků? Zásadní je přemýšlet. Přístup k systémovým souborům je zejména u moderních operačních systémů sice nevýznamný, ale přece jen existuje, a i drobné čtení a zápisy znamenají nutnost pohybu čtecí hlavy. Další položkou pro čtení budou multimédia - jedná se například o přehrávání hudby nebo videa. Například přehrávání HD videa už představuje nutnost čtení v řádu megabytů za sekundu, což nutně znamená zpomalení v případě, kdy potřebujete rychle přistoupit k jiným datům. Třetím případem jsou hry - jejich potřeba datového toku je spíše nárazová - jako například načítání levelů, ale data se v relativně malém množství mohou načítat i průběžně - například textury. Kapitola sama pro sebe pak jsou aplikace, využívající disk skutečně intenzivně - jako například P2P aplikace v čele s torrentem. A to je právě typický případ, kdy vícedisková stanice dokazuje svou převahu nad jednodiskovými.

Univerzální postup, jak správně rozvrhnout diskové oddíly, z pochopitelných důvodů neexistuje, záleží na konkrétním využití daného stroje. Obecně vzato je nutné si uvědomit, které programy přistupující na disk používáte současně - a podle toho data adekvátně rozhodit na samostatné fyzické disky.


Rozumné rozvržení oddílů na disky je základ optimalizace diskového prostoru, ale je nutné vše dotáhnout do konce. Jednou z metod udržení dat v maximální kondici je defragmentace disku. Abychom pochopili, na jakém principu vlastně defragmentace probíhá, je nutné si vysvětlit způsob ukládání dat na disk - alespoň tak, jak funguje v systému NTFS (potažmo FAT32, kde to je stejné). Existují i systémy, které defragmentaci nepotřebují, na Windows je ovšem nehledejte :).

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

V momentě, kdy ukládáte soubor na disk, přirozeně musíte mít dostatek volného místa. Soubor se neukládá v celku, na rozdíl třeba od předmětů do šuplíku, ale vždy po částech, jejichž velikost závisí na velikosti alokační jednotky, zvolené při formátování oddílu - tato se pohybuje řádově v desítkách až stovkách kB. Tento mechanismus mimo jiné umožňuje lépe využít místo na disku (neskladné předměty nacpete do šuplíku velmi ztuha - lépe to jde, když je rozdělíte na co nejmenší díly), ovšem způsobuje tzv. fragmentaci. Pokud zkoušíte uložit relativně malý soubor na relativně prázdný disk, obvykle se uloží pěkně vcelku, a při čtení jej hlava disku přečte pěkně sekvenčně, což je pochopitelně nejrychlejší možná situace. Tato situace je ovšem pouze ideální, typicky jsou části souborů rozházené různě po disku, a při čtení (analogicky i zápisu) musí hlava několikrát kmitat mezi různě umístěnými částmi souboru na disku, což celý proces samozřejmě prodlužuje. Některé soubory jsou průběžně mazány (v tomto okamžiku je jedno, že pouze logicky v alokační tabulce a fyzicky zůstávají na disku až do přepisu, vzhledem k fragmentaci to je stejné), a na disku vzniká čím dál větší chaos.

Defragmentace tento chaos více či méně úspěšně řeší; závisí na účinnosti použitého defragmentačního algoritmu a také na volném místu na disku. Cílem defragmentace je přeorganizovat fyzicky uložená data na disku tak, aby všechny soubory byly v celku, a bylo je proto možné přečíst co nejrychleji. Přitom je ještě záhodno vše přesunout na začátek disku, kde je čtení rychlejší než na konci disku. Logická organizace dat na vašem disku se samozřejmě nezmění, a defragmentace vám tudíž nikam nepřesune dokumenty, ani nesmaže vaši sbírku her.

Jak nejlépe defragmentovat? V každých Windows již odnepaměti je obsažena i defragmentační utilita, a pro základní defragmentaci "stačí" - žádné zázraky se s ní ale udělat nedají. Již z principu popsaného výše, například nelze defragmentovat právě otevřené a systémové soubory. Pro skutečně kvalitní defragmentaci proto slouží nespočet utilit, například v našich končinách oblíbené O&O Defrag, nebo dle mého názoru naprostá špička v oboru v podobě Raxco Perfectdisk (má navíc měsíční plně funkční trial, coz na jednorázové použití bohatě stačí). Tyto aplikace umožní defragmentovat skutečně dokonale, nejen díky propracovanějším algoritmům, ale také díky technikám jako například offline defragmentace, která se naplánuje před spuštění systému, a lze tak defragmentovat i jinak zamčené soubory. Navíc 

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Bystří čtenáři už vědí, jak je to s defragmentací v případě SSD - ano, vzhledem k žádné pohyblivé hlavě a tudíž nulové přístupové době, je rozmístění souborů na ploše SSD irelevantní, čtení odevšad je stejně rychlé, a defragmentace tudíž na SSD nemá žádný význam. Naopak je spíše nežádoucí akcí, vzhledem k nezanedbatelnému opotřebení buněk, ke kterému během ní dochází. SSD tedy rozhodně není vhodné defragmentovat, a automatickou defragmentaci je záhodno zakázat.


Jak funguje paměť v současné generaci Windows jsme si již v minulosti ukázali na příkladu Windows Vista. Ve Windows 7 je situace v podstatě identická. Nás teď zajímá, jak optimalizovat práci s pamětí vzhledem k dostupnému diskovému prostoru.

Je jasné, že v případě jednoho pevného disku si moc vybírat nemůžeme - de facto můžeme buď ponechat stránkovací soubor ve výchozím nastavení systému, nebo jej zakázat (pokud máme dost operační paměti, což je dle využití systému cca 6+ GB). V počítačovém pravěku tradované poučky o ručním nastavování velikosti stránkovacího souboru ("virtuální paměti") opravdu nechme minulosti, na počítači 21. století jsou již vysloveným anachronismem. Windows Vista a Windows 7 jednak stránkovací soubor využívají daleko chytřeji než starší verze Windows, jednak jsou schopné v případě potřeby jeho velikost rozumně změnit.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

V případě jednoho fyzického disku rozděleného na více oddílů pak přichází v úvahu změna umístění stránkovacího souboru na jiný oddíl než, je výchozí nastavení, tedy systémový disk. Má to smysl? Rovnou si logicky můžeme zdůvodnit, že nemá; je v podstatě jedno, jestli je stránkovací soubor na prvním nebo druhém oddílu, rychlost přístupu k němu je všude prakticky stejná. Prakticky říkám proto, že rychlost přístupu k datům, tedy i stránkovacímu souboru, je teoreticky lepší směrem k začátku disku - benchmarky a testy jsou ovšem jedna věc, praxe druhá, a pokud máte jediný fyzický disk, doporučuji nechat vše tak jak je přednastaveno. Pro klid duše je možné použít některý z pokročilých defragmentačních programů, a nechat stránkovací soubor defragmentovat a přesunout blíže k začátku disku, například Perfectdisk tuto možnost nabízí.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Ještě se vrátím k možnosti zákazu stránkovacího souboru - zde nelze jednoznačně říct, kdy je vhodné jej zakázat a kdy ne. Typická situace je 64bitový operační systém s velkým množstvím operační paměti (řádově 4GB a více), ovšem ani to automaticky neznamená, že nepotřebuje stránkovací soubor. Je totiž nutné si dobře rozmyslet, které programy používáte, kolik zaberou paměti, a v momentě kdy se všechny běžně používané programy v pohodě vejdou do operační paměti, můžete stránkovací soubor zkusit vypnout - nejspíš není potřeba. Ovšem také to nefunguje vždy, některé aplikace nesmyslně vyžadují natvrdo zapnutý swap file bez ohledu na kapacitu paměti, pak se nedá nic dělat.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Zajímavější situace nastává v momentě, kdy má váš počítač více fyzických disků. Zde je třeba opět zvážit dvě okolnosti, ovlivňující výslednou rychlost přístupu k datům. Stránkovací soubor umístěný na jiném než systémovém fyzickém disku je teoreticky výhodnější - dva fyzické disky vždy současně dosáhnou na různá data rychleji než jeden. Na druhé straně je však pravděpodobné, že onen druhý fyzický disk je využit na jiná data než systém - například pro hry nebo pracovní data. Jsme tedy mezi "dvěma zly", ze kterých musíme vybrat to menší. Univerzální poučka opět neexistuje - sami musíte zvážit, zda je váš druhý fyzický disk využíván méně, a vyplatí se tedy přesunout stránkovací soubor na něj, nebo zda jej využíváte velmi intenzivně (například pro torrent), a je tedy pro stránkovací soubor nevhodný.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Speciální případ nastává, pokud je v počítači osazeno SSD - to je přímo vhodným místem pro stránkovací soubor, a prakticky není nutné se zabývat vedlejšími účinky dalších zápisů - IOPS jsou v případě SSD tak vysoké, že na tom nezáleží. Jak jsem již uvedl, Windows Vista/7 využívají stránkovací soubor přece jen efektivněji než starší Windows, není proto nutné se obávat extrémně rychlého opotřebení SSD v případě, že na něm máte stránkovací soubor. Musím opět připomenout, že u SSD je jedno, kde se daný soubor nachází, takže řešit kde na SSD bude stránkovací soubor umístěn je irelevantní, snažit se jej pomocí defragmentace přesunout je zbytečné a kontraproduktivní.


Plotnový harddisk je v podstatě zásadním úzkým hrdlem, omezujícím výkon systému; současné počítače jsou schopné téměř cokoli udělat ihned nebo v řádu sekund až zlomků sekund - pokud ovšem nemusejí čekat na vstupně-výstupní operace. Markantní to je hlavně v případě startu systému, pokud se Windows spouštějí několik minut, během kterých disk zoufale chroptí a snaží se současně načíst desítky programů, je to věru smutný pohled.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Přirozeně je vhodné si rozmyslet, které programy je opravdu nutné po startu spouštět, a které je v zájmu rychlejšího startu systému lepší oželet a spustit je později ručně. Zásadní je toto rozhodnutí hlavně u notebookových disků, které rychlostí ještě o něco víc zaostávají za svými desktopovými kolegy.

Pro dokonalý přehled nad vším, co se při startu systému automaticky spouští, samozřejmě existuje nespočet utilit - například vestavěný nástroj msconfig, nebo Autoruns od Sysinternals.V pohodě lze použít také HijackThis, jehož účel je poněkud jiný než pouze kontrolní, ale poslouží s trochou opatrnosti také velmi dobře.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Windows Vista zavedly novinku v podobě služeb, spouštějících se "se zpožděním", čímž se poněkud zmírnil nápor na disk během spuštění služeb při startu systému. Toto se ovšem netýká běžných programů, ty již musí uživatel optimalizovat sám - přičemž opět neexistuje jasné pravidlo, prostě si musí každý sám rozhodnout, kolik času obětovat výměnou za automaticky spuštěný program.

Výhodu mají systémy osazené některým SSD - v takovém případě je prakticky jedno, kolik aplikací se po startu systému spouští, i na levném a pomalém SSD se vše načítá bleskově. Jistě si pamatujete na demonstrativní video od Samsungu - přínos SSD je zde prostě ohromný.

Na svém systému s SSD a plotnovým diskem paradoxně pozoruju zpomalení po startu, během kterého plotnový disk chvíli z nějakého důvodu chrastí, předpokládám že po budoucím úplném nahrazení plotnového disku SSD již bude vše nabíhat prakticky instantně, a na starosti s aplikacemi po startu si už vůbec nevzpomenu :).


Správně fungující disk je samozřejmě základem bezproblémového provozu, a je smutným faktem, že plotnové harddisky jsou ze statistického hlediska jednou z nejporuchovějších počítačových komponent. Je to dáno jejich konstrukcí, kombinující magnetismus a fyzicky pohyblivé součásti. Bez varování umírající harddisky naštěstí nabízí možnost diagnostiky pomocí SMART technologie. Tato diagnostika se poprvé objevila někdy v době, kdy harddisky dosáhly na kapacitu kolem 10-20GB, a obecně lze u všech disků novějších deseti let podporu SMART předpokládat. Pro její správnou funkčnost je potřeba jen povolit SMART v BIOSu základní desky, například Gigabyte z mě nepochopitelných důvodů často má ve výchozím nastavení SMART zakázán.

SMART sám o sobě funguje a provádí diagnostiku bez zásahu uživatele, pro zjištění stavu diagnostiky je však nutné použít specializovaný software. Windows Vista a Windows 7 dovedou pomocí SMART detekovat téměř mrtvý disk, ale není radno se na to spoléhat, a je vhodné SMART pravidelně kontrolovat a naučit se rozumět jeho výstupu.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Pro přečtení SMART výstupu lze použít nespočet programů, od diskových utilit po obecnější diagnostické nástroje, jako je například Everest. Tyto programy obvykle SMART nějakým způsobem vyhodnotí, a určí zda je disk zdravý nebo ne. Bohužel, toto vyhodnocení je obvykle špatné, diagnostika vyhodí varování nebo chybu u nepodstatných hodnot, a naopak nevaruje v případě smrtících závad.

Čtení SMART je přitom naprosto jednoduché, a jedná se v podstatě jen o několik důležitých hodnot.

Čtveřice atributů Reallocated Sector Count, Reallocation Event Count, Current Pending Sector Count a Offline Uncorrectable Sector Count informuje o stavu povrchu disku. Diagnostika je jednoduchá - u zdravého disku musí mít všechny tyto čtyři atributy nulovou hodnotu. Pokud začne některá z těchto hodnot růst, znamená to průšvih - vadné sektory. Díky tzv. realokačnímu mechanismu vadné sektory ještě automaticky neznamenají ztrátu dat, ale její riziko strmě roste s nárůstem vadných sektorů na disku. Řešení je jednoduché - reklamace nebo nový harddisk. Vedlejším průvodním jevem vadného povrchu bývá znatelné zpomalení disku, zejména pokud se přistupuje na místa, kde se vadné sektory vyskytly; při podivném zpomalení při práci s diskem proto doporučuji ihned zkontrolovat SMART.

V případě SSD je použita jiná sada atributů, a po pravdě si nejsem jist, jak přesně realokace v případě SSD funguje - dle ohlasů ze zahraničních fór je možné, že vyhodnocení funguje jinak, a nenulová hodnota zde nutně neznamená tragédii - ale ruku do ohně za to bohužel nedám. Nejvhodnějším postupem u SSD bude zřejmě použití diagnostické utility od výrobce (například Intel SSD Toolbox), která by měla být schopna SMART údaje interpretovat správně.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Atributem důležitým pro funkčnost disku je ještě Spinup Retry Count, který by měl být u zdravého disku nulový. Nenulová hodnota znamená, že disk má problémy s roztočením, a může se stát že jednoho krásného dne už se neroztočí vůbec - je to hodnota podobně smrtelně důležitá jako předchozí čtveřice.

Nedůležitými atributy jsou naopak například Ultra ATA CRC Error Rate nebo Hardware ECC Recovered - v praxi má většina disků v těchto atributech mraky chyb, ale na jejich provozu se to neprojeví - přestože diagnostika některých programů tyto chyby vyhodnocuje jako závažné.

Důležitým atributem je ještě Temperature, tedy teplota disku. Je nutné tuto SMART hodnotu brát spíše jen orientačně, čidla některých disků prostě kecají, například některé Samsungy vykazují abnormálně nízkou teplotu, nějakého "podchlazení" disku se za normálních okolností při pokojové teplotě není třeba vůbec obávat. Závažnější je horní hranice, pokud Temperature vykazuje hodnotu cca 50°C a výše, disk se zřejmě přehřívá, což jeho životnosti zrovna neprospívá, a je vhodné lépe vyřešit odvod horkého vzduchu v case, případně zajistit dodatečnou ventilaci.

Zřejmě optimálním řešením by byla malá utilita, sedící například v system tray, která by hlídala konkrétní atributy, a v případě změny jejich hodnoty by uživatele varovala - takovou utilitu však neznám, pokud někdo z čtenářů ano, pochlubte se v diskusi pod článkem...


Závěrem bych si rád dovolil malou exkurzi do historie. Nevím jak vy, ale já si dodneška pamatuju svůj první počítač - samozřejmě jsem tomu nijak zvlášť nerozuměl, ale tehdejší disky směšné velikosti znamenaly problém, už když byly nové. Pamatuju si, jak mě obchodník přesvědčil, že větší disk bude rozumnější volba, a nedojde mi hned volné místo. Stejně tak si pamatuju, jak na disku byl předpotopní filesystém FAT16, který při sebemenším náznaku špatného vypnutí, pádu nebo zamrznutí (v DOSu to tenkrát nebyl problém) zbaběle a zároveň zoufale spouštěl pořád dokola scandisk. A ta nejšílenější vzpomínka je na nutnost dělení disku na oddíly, aby se místo optimálně využilo. Systém na C, druhý systém případně hry na D (přechod na Windows nebyl zrovna jednoduchý), další hry na E, další na F, ještě další na G, a zbytek her na H... Uff!

Úložný prostor stále představuje nejslabší místo a Achillovu patu dnešních počítačů, a to jak vzhledem k výkonu, tak vzhledem ke spolehlivosti. Naštěstí v dnešní době již není problém sehnat relativně nekonečný diskový prostor za relativně levný peníz, RAID pole si s trochou skromnosti může dovolit každý, a zálohy na superlevná optická média (taky si pamatujete dvourychlostní vypalovačky za sto tisíc a první CD vypálená u kamaráda za řádově několik stovek korun???), externí disky nebo kamsi do cloudu (třeba Windows Live Mesh 2011) také nejsou problém.

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

Co nás však čeká do budoucnosti? Inflace diskového prostoru sice pokročila, ale dokud bude nutné systém či prostě programové soubory držet na plotnovém disku, bude nutné se zabývat optimálním rozvržením oddílů, jakkoliv se tato nutnost bude snižovat. Je dané technologií, že výkonnost plotnových disků je již dnes na špičce, a prakticky se již nebude zvyšovat, může jít o jednotky či maximálně desítky procent, což je vlastně pořád to samé. Stejně tak přístupová doba se již těžko bude snižovat. Vlastně v přímém přenosu sledujeme konec života jedné technologie (plotnové harddisky), a její plynulé nahrazení druhou - SSD nebo obecně flashovými pamětmi.

SSD je totiž pořád ještě v plenkách a vychytávají se dětské nemoci. V nejbližších letech nás čeká bouřlivý rozvoj této technologie, přičemž bude raketově růst dostupná kapacita, výkon a úměrně tomu současně klesat cena. Hudbou blízké budoucnosti jsou datové boxy k prasknutí nacpané flash pamětmi s gigantickou kapacitou a současně ohromujícím výkonem, to vše transparentně ovládané inteligentním řadičem (zde je z dnešního pohledu nutné zapracovat nejvíc) - přičemž stejně jako v případě cloudu už nutnost řešit oddíly nebo různou rychlost úložiště v různých fyzických oblastech odpadne. Celá tahle věc bude fungovat instantně, rychlost datových operací bude blesková, a vše bude naprosto user-friendly a uživatelsky přívětivější než podivné věci typu filesystém, oddíly, spousta složek...

Definitivní průvodce optimalizací diskového prostoru

V tom momentě se přirozeně tento článek stane archaismem - nebude to za dlouho, ale přece jen si ještě nějakou dobu počkáme. Věřím, že do té doby jsem pomohl alespoň rámcově přispět k osvětlení celé problematiky oddílů, a současně doufám, že plotnodiskové peklo skončí co možná nejrychleji :)

Jakékoli připomínky samozřejmě uvítám v diskusi pod článkem.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

PCTuning je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým PCTuning