Petro Taras Tyščenko: Ta druhá historie Commodore

Petro Taras Ostap Tyščenko je v Rakousku narozený Němec, který se narodil v roce 1943 rodičům, kteří utekli do Vídně z Ukrajiny už za První světové války. Ano, je to komplikované, nicméně většinu života žil a pracoval v Německu, takže to skutečně Němec je. (Správně by se měl psát po německu Tyschtschenko, ale pro mě je tento germanizovaný paskvil už od pohledu tak strašně odporný, že si dovolím přepis do nám foneticky srozumitelnějšího Tyščenka. Takže prosím berte toto mé zjednodušení na vědomí.)

Petro Tyščenko je velice příjemný, pozitivní a energický pán, není to „techie“, dokonce není ani expert na hardware. Ne, je to klasický manažer, který se zaměřoval na business a na otázky výroby a logistiky, čímž mi otevřel naprosto paralelní pohled na dějiny firmy a na faktory, které rozhodují o jejím úspěchu, nebo neúspěchu. V jeho případě je to o životním optimismu, o vzájemně prospěšné spolupráci a o kontaktech, se kterými se mu dařilo překonávat i těžká životní období a těžká období v dějinách Commodore.

Jeho příběh je zajímavý nejen tím, že se týká Amigy a pozdního Commodoru, ale hlavně tím, jak strašně se liší od jiných příběhů z té doby. Když jsem se ho během rozhovoru ptal na jeho pohled na pád Commodoru, došlo mi, že on viděl věci podstatně jinak, než jak se běžně vykládají. Typicky se setkáváme s technickým pohledem a s what-if spekulacemi technicky založených lidí, ale Tyščenko byl manažer, konkrétně se většinou zabýval logistikou – a jeho pohled na konec Commodore byl pohledem někoho, kdo se pokoušel zachovat značku, vyrábět z toho, co zbylo, další stroje a obecně uchovat dodávku počítačů pro nadšence, kteří by od Amig byli zcela odříznutí. 

Tím získal pozici jistého vyvrhele mezi bývalými vývojáři a inženýry Commodore, kteří, jak poznamenal, se s ním dosud nebaví. Možná byl pro ně supem, který chtěl vytěžit zbytky z toho, co z Commodore zůstalo, možná jim vadí to, že se přátelil s Mehdi Alim, který má mezi bývalými inženýry Commodore doslova pověst hrobníka. Tento pohled reprezentuje například Dave Hynie, který vytvořil dnes legendární video „The Deathbed Vigil and Other Tales of Digital Angst“, ve kterém se loučí s bankrotujícím gigantem.

Z hlediska techniků byl problém jasný: Na vině byl investor Carl Icahn, který ve snaze „vymačkat z Commodore víc“ dosadil jako šéfa Mehdiho Aliho, který začal osekávat náklady, omezoval vývoj a nakonec ho zastavil. Žádný vývoj rovná se žádná perspektiva, nebylo kam pokračovat – a to odpovídá zažité představě, že zastavení vývoje jsou první příznaky předsmrtných křečí firmy.

Je tu ale i druhý pohled, který bere v úvahu to, že lidé z vývojových oddělení měli jenom velice úzký pohled na skutečný stav firmy. Jak poznamenal Tyščenko, „kluci od vývoje byli izolovaní a zavření“ ve snaze udržet vývojová tajemství – a neznali příliš výrobní operace. A tam měl Commodore problémy v podstatě už od roku 1984, kdy z firmy odešel Jack Tramel. Ten se orientoval na úspory díky vertikální integraci a také razil zásadu, kdy se sahalo po tom nejlevnějším a optimalizovalo se na kost. 

Výsledkem Tramelova snažení byla firma, která na konci 70. let minula šanci dominovat v poloprofesionálním segmentu, kterou postupně zabralo IBM a jeho klony. Commodore byl „levný výrobce pro domácí videohry“, což ale nebyla pravda, protože i když osmibity Commodore dominovaly hraní v Evropě, v USA vývoj nabral jiný směr a dominovaly tam herní konzole Atari, později Nintendo a Sega, ale Commodore tam neměl prakticky žádný impakt.