Petro Taras Tyščenko: Ta druhá historie Commodore | Kapitola 5
Seznam kapitol
Často žijeme ve víře, že historie je jenom jedna. Problém je v tom, že jedna věc je to, co se stalo, a věc úplně jiná je hledání důvodů, proč se to stalo. Příběh Petra Tyščenka ukazuje, jak odlišně mohou vidět stejnou věc vývojáři – a jak obchodníci v Commodore.
Když o tom přemýšlíte, tak dekáda po krachu Commodore není žádný zázračný příběh o zmrtvýchvstání, šlo spíš o snahu zajistit dodávky hardwarové komunitě, která Amigu stále držela naživu. Je mnoho spekulací o tom, co z Amigy mohlo být, kdyby její vývoj řídil Pleasance nebo třeba Hynie, ale to nemění nic na tom, že nejzávažnější problém byl ve výrobě hardwaru na míru, která je nákladná a která vyžaduje, aby trh měl určité minimální kritické objemy na to, aby se to vyplatilo – o vývoji nových věcí na míru ani nemluvě.
Dnes vidíme úplně jasně, že jenom ti největší hráči si mohou dovolit vyvíjet vlastní řešení. Trh o velikosti sta tisíc uživatelů vás dlouhodobě neudrží, dnes platí to, že se buď prosadíte jako standard, anebo končíte. Hodně debat o možné budoucnosti Amigy se týká hardwaru – o tom, že planární grafika, která ohromovala v 80. letech, se stala problémem v 90. letech. Ten základní průšvih je ale větší – a týká se toho, že jakékoliv nestandardní řešení muselo začít buď rychle dominovat, nebo by zaniklo.
Tyščenko je aktivní v retro komunitách a účastní se jich rád i po letech, i když „se s ním inženýři pořád nebaví a on sedí někde v koutě“. Je tam spousta věcí, které visí v poloze „co kdyby“, ale realisticky si nemyslím, že by Amigu dokázal kdokoliv zachránit. S velmi velkou snahou a utopením obřího množství peněz by se dala udělat další generace, možná ještě dvě – jenomže ani to nemění nic na tom, že vývoj vlastních řešení je nákladný a proti Amize stál stále se rozjíždějící vlak stále levnějších technologií.
Podívejte se kolem sebe: Za patnáct tisíc si můžete koupit velice dobrý notebook nebo výkonnou konzoli. Dnes se technologie rozvíjí díky obrovské výrobě a úsporám z rozsahu – a to je parní válec takové síly, že v něm dominuje doslova pár hráčů, zatímco ti menší si musí hledat specializované oblasti, kde mohou uspět díky řešením na míru.
Dlouhou dobu jsem si myslel, že Amiga trpěla nějakou kletbou, jako by to byla prokletá opičí pracka, která zničí každého, kdo ji vezme do rukou. Ale ono to popravdě připomíná spíš postupné katastrofické přistání na břiše, kdy se hráči pokoušeli udržovat při životě srdcový projekt, který žádal hodně úsilí a peněz, aby vůbec přežil.
U menších hráčů na trhu je relativně snadné udělat chybu, ze které se už nezvednou, jako se stalo Escomu. Jen ti opravdu velcí, jako je Microsoft, mohou dělat gigantické, obří chyby, které ustojí – jen si vzpomeňte na všechny ty věci, které skončily obrovskou finanční ztrátou, ať už to byl Microsoft Kin, Zune nebo rudý kruh smrti u Xboxu 360.
Projekt velikosti Amigy by měl možná šanci jenom tam: Ale i u Microsoftu bychom těžko hledali motivaci k udržování konkurenčního systému a i tak by po prvním větším průšvihu potopili celou tu věc do hlubin, jak to udělali v ostatních případech.
Tyščenko dal svou snahou o novou produkci Amize reálně asi pět let života k dobru. Je to dost? Je to málo? Ať je to, jak je to, udělal to – a proto si zaslouží respekt i v komunitě, která mu vyčítá, že dost nenaplnil jejich přání a jejich sny.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
