Petro Taras Tyščenko: Ta druhá historie Commodore | Kapitola 2

V té době existovalo několik představ o budoucím vývoji a segmentaci trhu, ale Commodore nevěděl, kudy se vydat. Éra relativně profesionálních PETů byla za nimi, dražší stroje nahrazovalo rychle IBM. V oblasti osmibitů byla vážná konkurence, která nabízela jednoduché stroje za velice nízké ceny – a přestože Commodore měl v Evropě velmi úspěšný VIC20 a hlavně Commodore 64, byl tak trochu zaklíněný mezi velmi levným segmentem, kde neuspěl (řada C16, C116 a Plus4) a poloprofesionálním segmentem, kde taky neuspěl (C128 a C128D). Zkoušeli i osmibitový přenosný počítač Commodore SX64, který katastroficky neuspěl.

Po odchodu Tramela došlo k obrovské expanzi produktových linií. Commodore stále vyráběl profitabilní Commodore 64, ale přidal k tomu celou řadu PC kompatibilů od velmi levného Commodore PC1 po profesionální stroje PC10, PC20 až PC60. K tomu získal Amigu, se kterou si ale popravdě nikdo nevěděl rady, protože mezi profesionály (zatím) neprorazila, jelikož byla nová – a na domácí segment byla příliš drahá. 

Teprve s Amigou 500 (1987) přichází zdánlivý úspěch, ale ve skutečnosti bylo už zaděláno na problém, protože Commodore měl příliš široký záběr, neprodával až tolik kusů jednotlivých strojů a měl na nich jenom relativně nízkou marži. Za prvé – PC řada byla omyl, i když to vypadalo jako hra na jistotu a prodávalo se jich hodně, Commodore soutěžil se se stále větším počtem pořád levnějších klonů. Za druhé, široký záběr znamená komplikovanou výrobu a velmi náročnou logistiku, protože všechno nemůžete vyrábět na stejném místě. 

Za třetí, i když se zdálo, že Amiga bude další mega úspěch, sázelo se na hodně unikátních technologií. Jenomže pokud se má vrátit vývoj a výroba drahých zákaznických čipů, musíte mít velké obraty, jinak v tom ztrácíte peníze – a v domácím segmentu musíte jít s cenou dolů, takže vyděláváte málo nebo ztrácíte peníze. Konzole mají stejný problém, ale řeší ho tak, že si výrobci platformy nechávají platit poplatky od vývojářů her, čímž se to v případě úspěšných konzolí kompenzuje. Pokud ale úspěšní nejste, tak můžete prodělávat (prodáváte stroje se ztrátou) – a potom čím víc toho prodáte, v tím větším maléru jste.

Commodore jako druhý Apple?

Ve stejném problému byl Apple, který se také rozmáchl, a navíc licencováním MacOS ztratil exkluzivitu vůči klonům. Když se do něj Jobs v roce 1997 vrátil, osekal produktové řady, zrušil licencování a výrobu extrémně zjednodušil. A pozor, Mehdi Ali dělal ÚPLNĚ TOTÉŽ, tedy zastavil další diverzifikaci a zkoušel variace, jako byl Commodore CD32, což nemusel být úplně špatný nápad, ale tento stroj nebyl pojatý správně: Místo toho, aby to byla „levná Amiga s CD“, udělali z toho čistou konzoli, což nefungovalo úplně stejně, jako nefungovala Amiga CDTV.

Firmu do značné míry stále táhl levný, ale velmi ziskový Commodore 64, a proto se nejen variovalo a zjednodušovalo, ale připravoval se i nástupce Commodore 65. Jenomže „superosmibity“ byla vize z poloviny 80. let, podobně jako Sam Coupé (1989). Na podobné produkty bylo realisticky pozdě.

Mehdi Ali zastavil vývoj, aby se pokusil zefektivnit výrobu toho, co už existovalo a nejbližších možných nástupců, což byla povedená Amiga 1200 a o dost méně povedená Amiga 600. Stále tu byl problém s relativně žádanými ale také drahými Amigami 2000, 3000 a 4000: Velmi zajímavé stroje, ale pro hodně omezený trh – a omezený trh znamená, že to moc nevynáší.

Protože nejvíc vynášely levné stroje, měl Commodore další problém, který spočíval v tom, že musel zasahovat vánoční sezónu. Commodore ve čtvrtém kvartálu prodal 35 % ročního obratu u dražších strojů a až 60 % u těch levnějších pro domácí použití. Prodeje nezřídka poháněly speciální bundle akce, které vymyslel David Pleasance a které byly v Británii nesmírně úspěšné. 

Vánoční trh ale musíte zasáhnout, což je těžké, protože i u tak komplikované logistiky, kterou už Commodore měl, musíte dopravit produkty tak, aby byly na pultech v listopadu a v prosinci, a ne třeba až v lednu. Strojů byl vždy nedostatek, takže odběratelé žádali Commodore o alokace, které se málokdy podařilo zcela pokrýt. Pozitivní vztah mezi Tyščenkem a Manfredem Schmittem, který založil německého distributora Escom, začal tak, že mu Tyščenko „zachránil vánoční trh tím, že mu zajistil dostatečnou dodávku Commodorů 64“.