První počítačový klub ze Silicon Valley | Kapitola 5
Seznam kapitol
Klubů zná historie počítačů více, ale jen jeden mohl být první. Ani počítačová revoluce se neobešla bez řadových nadšenců. Ano, vůdci a vizionáři jsou zapotřebí, ale neméně důležití jsou ti bezejmenní, kteří se se skromnou anonymitou tvoří dějiny. Dnes tak běžné pojmy jako Hacker či Public Domain se zrodily právě díky nim a díky Homebrew Computer Club, který jejich snažení zastřešoval.
Na dalších setkáních lidí postupně přibývalo. Na čtvrtém překročil počet stovku, no a postupně to vše začalo svým zakladatelům přerůstat přes hlavu. Každý z nich měl úplně jinou představu, jak by měl vlastně klub fungovat. Co se však ukázalo jako mnohem horší – obě tyto představy se naprosto míjely s tím, co chtěli ostatní.
Gordon French měl pocit, že vše musí být jasně řízené, debata usměrňovaná, a že někdo, v ideálním případě on, bude zadávat nová témata, zatímco ostatní se mohou účastnit diskuse. V dalším životě by se asi měl stát učitelem, protože snaha o jednoznačné vedení a moderování veškerého dění z něj přímo prýštila. Neváhal skákat lidem do řeči a upřesňovat jejich tvrzení, případně žádat o rozbor nějakého detailu. Absolutně to neladilo s naprostou svobodomyslností většiny. Byli to hackeři, ne žádní vědečtí pracovníci na konferenci. Chtěli volnost, nikoliv řád.
Fred Moore by se mohl zdát lepší volbou na jakéhosi „předsedu“, nicméně i on měl své mouchy. V jeho případě se jednalo o velmi silné (možná až přespříliš) sociální cítění. Zápisky ze schůzí klubu plnil svými filozofickými úvahami ve stylu: „Je jasné, že lidé chtějí počítače, pro zábavu a vzdělání. Proč tento trh ale nezajímá velké korporace? Jsou příliš zaměstnaní prodáváním předražených strojů sobě navzájem, vládě a armádě. Nechce se jim nic prodávat přímo lidem.“
Neustále chtěl všechny tlačit ke konkrétním cílům, obvykle spojeným se sociální tématikou. Vymyslet něco, co pomůže tělesně postiženým. Pomoci nezaměstnaným. Jakoby nepochopil, že místo skupiny bojovníků za sociální spravedlnost má před sebou partu spíše anarchisticky smýšlejících jedinců. Nikdo z nich nechtěl měnit svět k lepšímu. Zajímali se jen o počítače. Prostě, narodil se na špatné straně velké louže. Tady by vyrazil na brigádu a o nějakých počítačích by si mohl nechat jen zdát. Možná by jej ten zápal přešel.
Napětí mezi oběma zakladateli a zbytkem klubu nemělo čas narůst a zakořenit. To je jenom dobře, proto tak na tyto začátky všichni zúčastnění vzpomínají s radostí. French musel v červnu odejet na dlouhodobou stáž do Baltimore, no a jeho nástupcem se nestal Moore, nýbrž Lee Felsenstein. Moore se na něco takového neměl kdy dívat jako na zradu – v oné době jej totiž opustila přítelkyně, takže jej klub přestal zajímat.
A tak se stalo, že dva nevýznamní zájemci o počítače založili klub, který propojil ty nejlepší mozky v daném oboru, době a místě a položil základy dalšímu rozvoji mikropočítačů. Zakladatelé velmi brzy své dílo opustili, zůstali neznámí, bez ocenění. Dá se říci, že k historii počítačů nijak nepřispěli. Samozřejmě, s výjimkou toho skvělého, ba geniálního nápadu, ze kterého máme dodnes užitek všichni.
