Články na téma počítače

Když se odborníci z oblasti humanitních studií vyjadřují k vlivu počítačů na lidskou populaci, obvykle slyšíme jenom nářek, pláč a stížnosti. Od Digitální demence Manfreda Spitzera přes obviňování her z podpory agresivity až po digitální kastraci. Je opravdu vývoj tak negativní – anebo je to jenom změna?

Stará PC mizí beze stopy! Je to velký paradox, ale právě rozšířenost PC do značné míry způsobí, že se většina PC historie definitivně ztratí – a to je problém. Když jsem začal budovat sbírku historických počítačů, zcela vědomě jsem z ní vynechal PC. Důvod byl prostý – bylo jich příliš mnoho a byly to jednoduše moc velké a moc těžké stroje.

Vymyslet moderní počítač, to je sice dřina a vyžaduje to spoustu nadání, ale zdaleka to nestačí. Inženýři si zkrátka musí připustit, že i ti další – tedy obchodníci, manažeři, designéři či reklamní odborníci – jsou holt třeba, i když mnohdy technice vůbec nerozumí. Bez nich se dá jen těžko dostat do povědomí širší veřejnosti a uspět.

Historie zná mnoho herních konzolí a jejich soubojů. Můžeme být fanoušky Playstation, nebo XBoxu, ale na začátku celé éry konzolí existovala jedna, která se stala přímo jejich symbolem. Ne, nebyla první, ale byla jednoznačně nejslavnější a vyráběla se po 14 let. Minimálně svou neuvěřitelnou životností může směle konkurovat svým nástupcům.

Staří zarytí bolševici i jejich mladí internacionálně neomarxističtí pohrobci rádi mluví o tom, jak to bylo za socialismu lepší, tedy až na nějaké ty drobné chyby. Nemíním se zabývat politikou, ale rád bych zavzpomínal na to, jak se počítačovalo za soudruha Husáka, jaké to bylo po převratu a jak jsme na tom dnes.

V těchto dnech se loučíme se starým rokem 2016 a za pár hodin přivítáme rok nový. I když jsme se neudili, nelze si než přát, aby ten nový přinesl více atraktivních novinek než ten současný, na který si v dnešním článku zavzpomínáme z pohledu hardware a událostí, jež hýbaly světem počítačových technologií.

Jedním ze zajímavých rysů evoluce počítačových technologií je stádovost. Výrobci i vývojáři se hromadně vrhají do stejných nápadů a stejně hromadně je opouštějí. Poptávkou se řídí jen minimálně: Buď žerete momentální hardwarové a softwarové módní trendy a jdete po tom, co zrovna frčí, nebo máte smůlu.

V tom samém roce, kdy se zrodila jakási nová rychlokvašená firma Apple, kterou ještě nikdo nebral vážně, se objevila zvěst o mikropočítači Tandy ve velké síti elektroobchodů Radio Shack. Devět z deseti tehdejších vizionářů by se vsadilo, že právě strojům této firmy bude patřit budoucnost. 

Klubů zná historie počítačů více, ale jen jeden mohl být první. Ani počítačová revoluce se neobešla bez řadových nadšenců. Ano, vůdci a vizionáři jsou zapotřebí, ale neméně důležití jsou ti bezejmenní, kteří se se skromnou anonymitou tvoří dějiny. Dnes tak běžné pojmy jako Hacker či Public Domain se zrodily právě díky nim a díky Homebrew Computer Club, který jejich snažení zastřešoval.

Intel se počátkem sedmdesátých let hřál na výsluní. Byl nejen významným výrobcem pamětí, ale i prvním výrobcem mikroprocesorů. Jenže v tuto chvíli se situace značně zkomplikovala. Tu výjimečnou pozici prvního výrobce mikroprocesorů si Intel neměl užívat dlouho. I Motorola si uvědomila, že mikroprocesory mají budoucnost.

Většinou o počítačové historii sám píšu, což mě do jisté míry zaslepuje. Nedávno jsem si přečetl knížku Pavla Tronnera, který publikuje články o počítačové historii i na PC Tuningu – a to mi poskytlo nejen určitou sebereflexi, ale i náhled na to, jak vlastně vidíme dějiny technologií. I na to, jak se liší náš vztah k historii, kterou známe jen z vyprávění a k historii, kterou si sami pamatujeme.

Šedesátá léta byla úžasnou dobou optimismu a víry v budoucnost. Generace našich rodičů a prarodičů se tehdy konečně odpoutala od té šedivosti válečných let a užívala si život plnými doušky. Autoři sci-fi psali romány plné letů ke hvězdám či vzdálenějším planetám a občas se v těchto velkolepých představách o budoucnosti objevovaly i osobní počítače.

Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.

Křesťanství o závisti prohlásilo, že to je smrtelný hřích. Ekonomická teorie nás ale také učí, že zdroje jsou ze své podstaty omezené a pokud chceme tytéž věci, kterých je málo, tak si je nutně musíme i závidět. Závist je tedy přirozeným důsledkem omezenosti zdrojů. Proč a jak se obyčejné stroje stávají předmětem závisti?

Moderní společnost si bez počítačů nelze vůbec představit. Považujeme je za absolutní samozřejmost, přitom před sto lety vůbec neexistovaly. Přemýšleli jste někdy o tom, jak jsme se k nim vlastně dostali? A proč se to stalo až ve 20. století a ne dříve? Proč lidem trvalo tak dlouho, než se rozhodli práci s čísly a daty automatizovat?

Nedávno se mi v Datartu naskytl naprosto úžasný pohled. Zatímco regály kroužili lidé, kteří hledali zlevněné televize, odšťavňovače a ledničky, jeden stůl byl doslova oblepený manažery v kvádrech – a ano, na tom stole obhlíželi vystavené Macbook Airy. Vypadalo to asi tak, jako byste vedle položili vedle mraveniště kostku medu – doslova se tam hemžili jeden přes druhého!

Rok 2010 je za námi a na prahu nového roku 2011 vám přinášíme velký přehled událostí, které se bohudík či bohužel staly. A že toho bylo opravdu hodně. Stačí jen nadhodit témata jako Fermi, konec značky ATI, iPad či FaceBook a je zřejmé, že vzpomínat bude opravdu na co.

Denně hltáte novinky ze světa IT a nemůžete se dočkat, až tou novinkou konečně obdaříte i svůj počítač? Považujete se za hardcore ladiče a vyznavače extrémního hardware? Počítač, ve kterém není přetaktovaný CPU a grafika neuznáváte? Nebo už jste z toho všeho "vyrostli" a je vám to ukradené? Co si myslíte o luxusním hardware?

Nepřipadá vám úžasné, kolik se v poslední době objevilo na trhu vychytaných stavebnic a hraček? Od klasického Merkura včetně rozšíření o elektřinu přes zábavné updatované Lego Technics NXT 2.0 až magnetické stavebnice MagCube. A když se zamyslíme v širším hledisku, nejsou i některé počítače vlastně takové hračky pro dospělé?

Hlučnost počítače je faktor, který se téměř každému zdá zpočátku bezvýznamný. Výjimku snad představují nešťastníci, kteří obsluhují serverové místnosti, v nichž to řve snad jak ve strojovně U-Bootu. Hluk tam bývá tak hrozný, že je zapotřebí mírně křičet, aby se přes to hučení a rachtání člověk něco dozvěděl. Ve srovnání s tím pět, šest a nebo více větráků v moderním počítači neznamená přece vůbec nic, není-liž pravda?

Nemůžu se zbavit dojmu, že moderní počítače mají spíše spotřební kvalitu. To není urážka, pouze pozorování. Přestože se nám někteří autoři scifi pokouší vsugerovat myšlenku, že takový počítač jest odolnější organismu biologického (kupříkladu ve Stroji času), v praxi mašinka bude fungovat tak pět, deset let - pokud se k ní chováte opravdu slušně.

Ubiquity je nový experimentální plug-in pro prohlížeč Firefox, který nedávno ve velmi rané verzi vyplul z Mozilla Labs. Pokud jste náhodu četli nedávný článek Michala Rybky na téma GUI, pak byste tohle neměli přehlédnout. Slibuje totiž konečně opravdový pokrok v oblasti, se kterou si neví rady ani ty největší softwarové společnosti. Čeká nás revoluce?

U technologií se díváme většinou stále jenom vpřed - čekají nás lepší aplikace běžící na strojích s větší pamětí, většími disky a tak dále. Přichází nové systémy, nové formáty, nová rozhraní - a staré krámy se ocitají kdesi vzadu na smetišti - bohužel i s tou "měkkou" částí - dokumenty, obrázky, softwarem. Skutečnou hodnotu věcí, které byly opomenuty, zjišťujeme často teprve s odstupem, což velice komplikuje migraci dat na novou generaci zařízení.