Články na téma počítače

Když se odborníci z oblasti humanitních studií vyjadřují k vlivu počítačů na lidskou populaci, obvykle slyšíme jenom nářek, pláč a stížnosti. Od Digitální demence Manfreda Spitzera přes obviňování her z podpory agresivity až po digitální kastraci. Je opravdu vývoj tak negativní – anebo je to jenom změna?

Stará PC mizí beze stopy! Je to velký paradox, ale právě rozšířenost PC do značné míry způsobí, že se většina PC historie definitivně ztratí – a to je problém. Když jsem začal budovat sbírku historických počítačů, zcela vědomě jsem z ní vynechal PC. Důvod byl prostý – bylo jich příliš mnoho a byly to jednoduše moc velké a moc těžké stroje.

Vymyslet moderní počítač, to je sice dřina a vyžaduje to spoustu nadání, ale zdaleka to nestačí. Inženýři si zkrátka musí připustit, že i ti další – tedy obchodníci, manažeři, designéři či reklamní odborníci – jsou holt třeba, i když mnohdy technice vůbec nerozumí. Bez nich se dá jen těžko dostat do povědomí širší veřejnosti a uspět.

Historie zná mnoho herních konzolí a jejich soubojů. Můžeme být fanoušky Playstation, nebo XBoxu, ale na začátku celé éry konzolí existovala jedna, která se stala přímo jejich symbolem. Ne, nebyla první, ale byla jednoznačně nejslavnější a vyráběla se po 14 let. Minimálně svou neuvěřitelnou životností může směle konkurovat svým nástupcům.

Staří zarytí bolševici i jejich mladí internacionálně neomarxističtí pohrobci rádi mluví o tom, jak to bylo za socialismu lepší, tedy až na nějaké ty drobné chyby. Nemíním se zabývat politikou, ale rád bych zavzpomínal na to, jak se počítačovalo za soudruha Husáka, jaké to bylo po převratu a jak jsme na tom dnes.

V těchto dnech se loučíme se starým rokem 2016 a za pár hodin přivítáme rok nový. I když jsme se neudili, nelze si než přát, aby ten nový přinesl více atraktivních novinek než ten současný, na který si v dnešním článku zavzpomínáme z pohledu hardware a událostí, jež hýbaly světem počítačových technologií.

Jedním ze zajímavých rysů evoluce počítačových technologií je stádovost. Výrobci i vývojáři se hromadně vrhají do stejných nápadů a stejně hromadně je opouštějí. Poptávkou se řídí jen minimálně: Buď žerete momentální hardwarové a softwarové módní trendy a jdete po tom, co zrovna frčí, nebo máte smůlu.

V tom samém roce, kdy se zrodila jakási nová rychlokvašená firma Apple, kterou ještě nikdo nebral vážně, se objevila zvěst o mikropočítači Tandy ve velké síti elektroobchodů Radio Shack. Devět z deseti tehdejších vizionářů by se vsadilo, že právě strojům této firmy bude patřit budoucnost. 

Klubů zná historie počítačů více, ale jen jeden mohl být první. Ani počítačová revoluce se neobešla bez řadových nadšenců. Ano, vůdci a vizionáři jsou zapotřebí, ale neméně důležití jsou ti bezejmenní, kteří se se skromnou anonymitou tvoří dějiny. Dnes tak běžné pojmy jako Hacker či Public Domain se zrodily právě díky nim a díky Homebrew Computer Club, který jejich snažení zastřešoval.

Intel se počátkem sedmdesátých let hřál na výsluní. Byl nejen významným výrobcem pamětí, ale i prvním výrobcem mikroprocesorů. Jenže v tuto chvíli se situace značně zkomplikovala. Tu výjimečnou pozici prvního výrobce mikroprocesorů si Intel neměl užívat dlouho. I Motorola si uvědomila, že mikroprocesory mají budoucnost.

Většinou o počítačové historii sám píšu, což mě do jisté míry zaslepuje. Nedávno jsem si přečetl knížku Pavla Tronnera, který publikuje články o počítačové historii i na PC Tuningu – a to mi poskytlo nejen určitou sebereflexi, ale i náhled na to, jak vlastně vidíme dějiny technologií. I na to, jak se liší náš vztah k historii, kterou známe jen z vyprávění a k historii, kterou si sami pamatujeme.

Šedesátá léta byla úžasnou dobou optimismu a víry v budoucnost. Generace našich rodičů a prarodičů se tehdy konečně odpoutala od té šedivosti válečných let a užívala si život plnými doušky. Autoři sci-fi psali romány plné letů ke hvězdám či vzdálenějším planetám a občas se v těchto velkolepých představách o budoucnosti objevovaly i osobní počítače.

Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.

Křesťanství o závisti prohlásilo, že to je smrtelný hřích. Ekonomická teorie nás ale také učí, že zdroje jsou ze své podstaty omezené a pokud chceme tytéž věci, kterých je málo, tak si je nutně musíme i závidět. Závist je tedy přirozeným důsledkem omezenosti zdrojů. Proč a jak se obyčejné stroje stávají předmětem závisti?

Moderní společnost si bez počítačů nelze vůbec představit. Považujeme je za absolutní samozřejmost, přitom před sto lety vůbec neexistovaly. Přemýšleli jste někdy o tom, jak jsme se k nim vlastně dostali? A proč se to stalo až ve 20. století a ne dříve? Proč lidem trvalo tak dlouho, než se rozhodli práci s čísly a daty automatizovat?