Ze sálů až na váš stůl: předehra k mikropočítačům
Seznam kapitol
Šedesátá léta byla úžasnou dobou optimismu a víry v budoucnost. Generace našich rodičů a prarodičů se tehdy konečně odpoutala od té šedivosti válečných let a užívala si život plnými doušky. Autoři sci-fi psali romány plné letů ke hvězdám či vzdálenějším planetám a občas se v těchto velkolepých představách o budoucnosti objevovaly i osobní počítače.
Laická veřejnost neměla v šedesátých letech tak úplně jasno v tom, k čemu jsou vlastně počítače dobré. K počítání? Ano, dle jména by tomu tak být mělo, ovšem, v této době již někteří osvícení vizionáři tušili, že širší užívání počítačů by mohlo přinést to, co dnes nazýváme informační revolucí.
Tehdejší období bylo pro chápání počítačů zlomové. Dá se říci, že mnohé základní myšlenky o tom, jak by se počítače mohly uplatnit v každodenním životě obyčejných lidí, vznikly právě tehdy. Samozřejmě, nelze ani v nejmenším tvrdit, že se je tehdy dařilo realizovat, a že tehdejší vizionáři přesně věděli, co se jednou stane. Jejich vize připomínaly pohled skrze mlžná mračna, za nimiž lze tušit budoucí velkolepé konstrukce. Podstatné ovšem je, že právě v této době došlo k opuštění původního chápání počítačů vhodného jen jako nástroje pro vlády, velké korporace a výzkumné ústavy.
Jednou z tehdy zcela nových myšlenek, která se zrodila v tomto zajímavém období, bylo vybudování počítačové sítě. Počátkem šedesátých let, kdy idea celosvětové počítačové sítě spatřila světlo světa, nebylo zdaleka tak evidentní a jednoznačně postřehnutelné, že by propojení počítačů mohlo něco přinést. Každý tehdejší počítač byl v jistém smyslu unikátem, na každém byly instalovány jiné periférie, systémy si programátoři upravovaly po svém, data byla přístupná jen po nasazení magnetické pásky do čtečky. Proč proboha by se takové kolosy vlastně měly propojovat? Představa, že by každému na pracovním stole trůnila malá krabička, se tehdy zdála naprosto nereálná. K čemu by normální člověk měl počítač potřebovat?
Vizionář z let šedesátých
Přesto v roce 1960 představil J.C.R.Licklider v článku „Symbióza mezi člověkem a počítačem“ svou vizi moderní výpočetní techniky. Byla neobyčejně přesná, a pokud bychom si jeho myšlenky dnes přečetli, připadalo by nám to normální a pochopitelné.
Psal o jednoduchých počítačích s grafickým prostředím, ovládaným ne klávesnicí, ale pomocí klikání přímo na obrazovku. Psal o digitálních knihovnách, elektronických obchodech, online bankovnictví, sdílení souborů. Psal…no, jasně, byla to pochopitelně v jeho době naprostá sci-fi. O pár let později v dalších článcích nazýval svou vizi Intergalaktickou počítačovou sítí, což nepůsobilo zrovna seriózně.
Hlavním hybatelem tehdejšího výzkumu se stala agentura ARPA. Ta byla založena 7. ledna 1958 v reakci na šok, který Američanům způsobil Sputnik. Fakt, že si někdo na světě dovolil zrealizovat něco, co ta nejdokonalejší země v této i několika okolních galaxiích neumí, tento fakt znamenal naprostou bombu a převrat v americkým myslích.
Zatímco Pravda avizovala vypuštění umělé družice jen v malém nevýznamném odstavci, na Západě se rozpoutala úhysterie, která mimo jiné vedla k založení agentury, podporující výzkum s potenciálním vojenským uplatněním.