AI džin je z lahve venku – má ho smysl ještě honit?

Po Facebooku krouží údajný výrok Noama Chomského o tom, že „AI je největší krádež duševního vlastnictví od kolonizace Ameriky Evropany“. Pomineme-li zjevnou absurditu ve směru informačního transferu, který převážně mířil od kolonizátorů ke kolonizovaným, a ne naopak, vidíme hlavně kyselé hrozny, spočívající v tom, že existence LLM vyvrátila Chomského teorii univerzální gramatiky, což nepochybně naštve. Dodnes mi není jasné, jestli je pro myslitele horší to, že se nedožije přijetí svých hypotéz – nebo se naopak dožije jejich vyvrácení.

Chomsky musí být vážně naštvaný – už před třemi roky tvrdil, že „generativní AI nepovede k obecné umělé inteligenci“, což je docela odvážné tvrzení. A protože není schopen opustit své teorie, už před lety tvrdil, že LLM nejsou schopny dosáhnout pochopení univerzální gramatiky, z čehož nevyvodil to, že teorie univerzální gramatiky je mylná, ale to, že LLM nejsou hodny vědecké pozornosti. Mezitím se modely stále skokově zlepšují a narůstá i jejich efektivita. 

Nářky umělců, filmařů, ilustrátorů a překladatelů, kteří názorově oscilují mezi tím, „že AI je stejně k ničemu“ až po to, „že to kompletně ničí branži“, jsme tu měli opakovaně. Nyní se objevují snahy o zavedení licencí jako je Generative AI Training Licence pro „legální použití dat při učení“, s čímž přišla britská organizace CLA (The Copyright Licensing Agency). Tato licence by měla dovolovat přístup k učebním datasetům, za jejichž využití by byli autoři obsahu odměňováni.

Velkou otázkou je to, jestli na podobné kousky není příliš pozdě. Velké učební datasety už vznikly – a popravdě řečeno, pokud vycházejí z veřejně publikovaných informací, je jenom těžké říci, že lidé je mohou použít pro svoje učení, ale AI je použít nesmí. Celá šaráda kolem tvrzení, že „jde o pouhé koláže“ a „pouze o rekombinace“, se kterou se ohánějí kritici AI, je založena na hluboké neznalosti toho, jak učení funguje a jak funguje generování obsahu.

Ještě problematičtější jsou pokusy o chránění určitého stylu, na což narážíme u fenoménů, jako je Studio Ghibli Trend, nebo u nás populární ladaizace obsahu. Tvůrci pochopitelně nejsou nadšeni – a jejich odpor roste s věkem, například Hayao Miyazaki prohlásil, že AI umění „je urážkou života samotného“. To mi přijde zajímavé, protože pokud jde o život, tak něco jako umění je u něj relativně vzácné, tudíž to pro něj není charakteristické. To, co vnímáme v přírodě jako „krásné“ vzniklo evolucí a obvykle jde o poměrně funkcionální proporce, které náš mozek vnímá jako estetické. (Zřejmě podobnou cestou vzniklo i mezi piloty oblíbené rčení, že „krásná letadla létají dobře“.)