Kolaps technologických bublin – přehnaná očekávání, či jen cena za pokrok?

Zajděte si do kuchyně a podívejte se, kolik tam máte věcí, které stále používáte, ale jsou starší než padesát let. Předpokládám, že jich tam bude docela dost – a nemusí jít jenom o sváteční talíře po babičce a stříbrné příbory, které prarodiče nějak získali v průběhu let, ale i hrnce, síta a taky třeba lis na česnek. Mám ten hliníkový, který vyráběly Kovozávody – a mám ho proto, že jako jediný přežil desítky let používání, zatímco nové lisy z plastu, a dokonce ty z něčeho-jako-čínské-oceli byly potupeny a zničeny při běžném používání. Je to konstrukce natolik úspěšná, že se repliky té věci dělají dodnes.

Tak – a teď se podívejte kolem sebe a zeptejte se, kolik máte elektronických věcí, které jsou podobně staré a stále je používáte. Moc jich asi nebude, vojenská baterka po tátovi, míchačka, která zůstala v dřevníku a možná zapomenuté žárovky ve sklepě, kam moc nechodíte. Pokud jde o sofistikovanou elektroniku, ta má jednoduše kratší životní cyklus.

Bude to mít určitě výrazné výjimky – například v audiu, které má samo o sobě velmi dobrou životnost, ale hlavně nese výraznou sentimentální hodnotu, takže si nepochybně držíte a opravujete zajímavé kousky jako staré zesilovače a reprosystémy. Podobně je to u retro scény, kde si možná držíte svoje oblíbené retro konzole a počítače, což ale nemění nic na tom, že se nejen přes celé třídy digitálních technologií přehnaly dějiny, ale zmizely úplně celé kategorie výrobků jako například domácí počítače. 

Jenomže dnes neexistuje nic jako domácí počítač, tedy počítač navržený specificky pro domácnosti. Digitální konvergence a optimalizace přináší produkty jako Macbook Neo, velmi optimalizovaný stroj pro nenáročné využití navržený s ohledem na studenty a školství. Ale v zásadě jde o běžný notebook s vylepšenou opravitelností, který funguje ve standardním ekosystému Applu. 

Specializované domácí stroje vymřely na konci 90. let proto, že je hezké, že něco ušetříte na elektronice, když vás to potom stojí mnohonásobně více v softwaru. Okouzlení hardwarem a jeho optimalizací byla strategická chyba, které si Japonci všimli už na konci 70. let – a tak s tím přestali. Západ se tím bavil zhruba do poloviny 80. let, než si také všimli, že mít super duper hardware je skvělé, ale mít funkční ekosystém softwaru, příslušenství a služeb je důležitější – a tak s tím přestali. O něco déle jsme s tím experimentovali u nás, kde asi nejkřiklavějším příkladem byl Ondra SPO 186 (1985), který vsadil na radikální hardwarové optimalizace za cenu ztráty ergonomie a nutnosti napsat pro něj software zcela znova. Což byla skutečně šílená idea.

Softwarový ekosystém je extrémně cenná věc, je to věc tak zásadní, že dnes přežívá už jenom několik rodin operačních systémů – a jenom Apple s jejich MacOS je ochoten a schopen opakovaně riskovat kompletní ztrátu zpětné kompatibility. Situace, kdy si držíte po vzoru Microsoftu zpětnou kompatibilitu a dovolíte existenci emulátorů, vychází z filozofie, že ne v hardwaru, ale v ekosystému je vaše síla – ale také zdroj problémů, což Microsoft zjistil ve chvíli, kdy začal experimentovat s architekturou ARM a tam se ukázalo, že zpětná kompatibilita stále faktor je a u nich to tak zůstává.