ARM se řadí na značky, Snapdragon X zabije architekturu x86. Už zase? | Kapitola 3

Přechod Apple na x86 v roce 2006 nebyl výsledek snahy sjednotit trh s hardwarem, ale důsledkem faktu, že se prostě nedařilo pohnout s PowerPC architekturou dál, přes vysoké teploty se ji nedařilo dostat na vysoké kmitočty. Přechod byl nejjednodušší řešení – nejjednodušší, nicméně vyžadující technologii překladu kódu pomocí Rosetty. S tím, jak se Apple znovu rozhodl přejít na Apple Silicon, potřeboval další mezidobí a další Rosettu. 

Přešel Apple na Apple Silicon proto, že je architektura ARM o tolik lepší než x86? Částečně. Hlavním důvodem bylo ale to, že to je Apple Silicon – a Apple se nemusí s nikým dělit o výnosy a také není závislý na tom, zda mu Intel dodá dost čipů v dostatečné kvalitě – a s vlastnostmi, které po nich Apple chce. Výhoda je vertikální integraci, která jak zlepšuje výnosnost, tak i možnost optimalizace aplikací.

Zásadní nevýhoda je v krkolomné podpoře starého software, což ale Apple nezajímá, protože pokud sledujete jeho konání, tak víte, že Apple nezajímá žádný starý software. Způsob, kterým se Apple dokázal odřezávat od celých tříd starých aplikací, neilustruje nic lépe než ledový klid, se kterým zařízl všechny 32bitové aplikace v iOS 11 a macOS 10.15. Good bye blue skies, pokud jste měli něco, co jste potřebovali anebo měli rádi, je to mrtvé, nazdar kašpar. Apple hledí vpřed, nebuduje garáže pro skladování veteránů!

Apple nezajímá zpětná kompatibilita, což je prakticky přesný opak toho, co dělal Wintel: Mohl být pomalejší a neohrabanější, ale je naprosto běžné, že v tom chodí dvacet let starý software. Je naprosto běžné, že vám chodí většina software, protože od začátku byl Wintel navržen tak, že v podstatě vylučuje optimalizaci na nějaký konkrétní hardware. A to, přestože je to vykládáno jako velká slabina, je ve skutečnosti jejich zásadní výhoda.

I v moderních PC je ve skutečnosti zašitá značná část architektury původních PC, což dovoluje takové šílenosti, jako adaptovat je pro provoz ISA zvukovek. Rozbíhat třicet pět let staré zvukovky na hardwaru, ve kterém oficiálně ani není sběrnice, kterou potřebují, je vážně dost šílené, ale fakt to jde.

V PC se během desítek let změnilo skoro všechno, ale jedna věc se skoro nemění – anebo se mění jenom pomalu: Fakt, že všechno jede na architektuře x86, nebo alespoň na něčem, co se zvenku jeví jako architektura x86. Opravdu nebudu opakovat, kolikrát jsem narazil na věštkyně, které prorokovaly konec x86 a dávaly jim „dva, maximálně tři roky“ – jenom proto, aby se architektura x86 obrodila, změnila, stala se z větší části RISC architekturou, dočasně se vrátila na absolutní vrchol, přidala podporu pro 64bit instrukce, přidala podporu multicore a třeba taky integrovanou grafiku anebo TPU. 

Celou tu dobu x86 fungovala vcelku bezproblémově – a nabízela běh staršímu softwaru víceméně bez komplikací. „Víceméně“ znamená, že problémy tam sice byly, instrukce se u jednotlivých procesorů kapku lišily, ale s tím, jak se platforma Wintel vyvíjela, podařilo se to celkem zahladit softwarem a překrýt emulací. 

U Windows je neobvyklé, aby opravdu tvrdě limitovaly hardware svými požadavky – a pokud se to stane, bývá to u poměrně starých instrukcí. Nově přibyla k požadavkům pro Windows 11 podpora instrukcí SSE4, což znamená, že pokud máte procesor mladší než 10 let, měli byste být v pohodě. Pro srovnání: Jde o dobu, kdy Apple teprve dokončoval přechod na x86!