Detaily dělají rozdíl aneb jak LEGO ožilo díky RTX a Epicu
Kostičkované světy nejsou pasé. Minecraft sice hráče už tolik netáhne, LEGO ovšem prožívá renesanci. Na konci minulého roku dorazil LEGO Fortnite, kde stavebnicový svět ožívá do posledního detailu.
U stavebnice LEGO vyrůstala řada z nás. Dánské kostičky si oblíbili děti i dospělí. Jedni skládají policejní stanice, jiní si pořizují sety založené na realistických předlohách. Titanic nebo Concorde by jistě chtěl mít doma každý. Hráči si mohli LEGO užívat i ve virtuálních světech. Můžu zmínit ságu her s Harrym Potterem nebo Star Wars. Do mainstreamu se stavebnice dostala i díky celovečernímu filmu. Není proto divu, že značka LEGO spojila síly také s hitem Fortnite. Nevznikly přitom jen skiny pro postavy, nýbrž prakticky celá nová hra. A stojí za to ji vyzkoušet, už jen pro ten nostalgický pocit.
K LEGO Fortnite můžete přistupovat různě. V základu jde o survival sandbox, avšak kreativitě se meze nekladou. Po vzoru Minecraftu (který má se stavebnicí LEGO rovněž spolupráci) lze LEGO Fortnite hrát třeba jen jako oddechovku se zaměřením pouze na stavbu a užívání si grafiky. A tak jsem k tomu přistoupil i já. Grafická nastavení jsme testovali na NVIDIA GeForce RTX 3080, avšak pro plný požitek doporučujeme sáhnout po GeForce RTX 4070 Super nebo RTX 4080 Super od MSI. Více o těchto kartách se dozvíte na konci článku.
Epic využívá Fortnite jako výstavní skříň Unreal Enginu. Ten aktuálně válcuje konkurenci a jeho pátou generaci využívají nejnovější hry, které vypadají o úroveň lépe než kousky rozhýbané třeba pomocí Unity. LEGO Fortnite je tedy podívanou mixující hravý svět Fortnitu a kostičky stavebnice LEGO. Vše navíc ožívá díky technologiím Nvidia, které dělají až překvapivě velký rozdíl.
O ray tracingu jste jistě už slyšeli. Jde o realistické nasvícení pomocí paprsků světla. Ty se vypočítávají hardwarově pomocí RT jader u grafik Nvidia GeForce RTX. Díky kombinaci hardwaru a implementaci v enginu je ray tracing propracovaný, realistický a nebere tolik výkonu, jako je tomu u konkurence. Ve výsledku dostanete mnohem propracovanější nasvícení, které si u LEGO Fortnitu můžeme předvést v praxi.
Pro začátek zde máme obrázek vnitřních prostor osvětlených východem slunce. Všimnout si můžeme malých detailů v podobě škvír ve zdech, kde prosvítá náhodně světlo. Zde ovšem osvětlení vůbec nemá být. Podobně zvláštně je osvětlený i stop. Při zapnutí RTX je světlo usměrněno. Můžeme pozorovat stíny v rámech oken, které jsou kolmo ke zdroji světla, jednotný stín pod nohami postavy, správně osvětlený strop nebo tmavá zákoutí v korunách stromů.
Díky tomuto detailu působí vnitřek přirozeně prosvětlen zvenčí. Vzhledem k počtu oken, denní době i povaze lesklých kostek dává toto osvětlení smysl a přidává na realističnosti.
Pokud se otočíme na druhou stranu místnosti, povšimneme si trochu opačného efektu. Ray tracing přesněji vypočítává světelné paprsky, což znamená, že je i z jistých částí odebere oproti základní implementaci, pokud to dává smysl. Opět si můžeme vzít za příklad strop, který je při vypnutí RTX téměř jednolitě osvětlený včetně rohu, kam by se světlo nemělo v žádném případě dostat. V pravé části u rámu okna vidíme světlý pruh. Rám je sice od zdi odsazený, avšak mezera je jen od strany kamery, světlo přitom putuje z druhé strany. V obou případech je tedy logičtější tyto části ztmavit, což ray tracing dělá.
Vzhledem k tomu, že do mezer průsvitů podél schodů vůbec nesvítí paprsky světla, RTX opět správně zobrazuje tuto část tmavší. Ray tracing tedy nepřidává jen paprsky a odrazy, ale zároveň je odstraňuje tam, kde nemají být.
Nejvýraznější příklad ray tracingu se mi podařilo vyfotit při detailu vzdušnější chatky. Bez RTX si opět všimněte nelogicky osvětleného stěn. Při zapnutí ray tracingu můžeme vidět mnohem více práce se stínováním v interiéru i exteriéru. Rozdíl je opravdu veliký a všimnete si ho na první pohled.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
