Jak si dnes zahrát na Commodore 64 (i bez něj) | Kapitola 4
Seznam kapitol
C64 je jedinou osmibitovou platformou, pro níž existují i hry z mnohem výkonnější počítačů vícebitové éry. A nové hry pro něj vznikají dodnes. Podíváme se, jaké dnes máte možnosti v případě, že budete chtít zavzpomínat a zahrát si je znovu, nebo je vyzkoušet vůbec poprvé.
Další variantou pro hraní jsou emulátory. Hraní na nich je v jistém směru pohodlnější a umožňují jednodušší ovládání, nahrávání, dokážou uschovat obsah paměti atd. Něco takového standardní C64 nenabízel.
Hru jste prostě buď dohráli, nebo vám došly životy či trpělivost. Díky této moderní vychytávce lze dohrát i tituly, které jsou na starém železe prakticky nedohratelné (pokud tedy nepoužijeme výše zmíněný crack). Prostě si uložíte pozici, kterou můžete kdykoliv znovu načíst.
Pro spuštění emulátorů jsou někdy třeba obrazy originálních ROM (ne každý emulátor je má přiložené), ovšem ty není problém získat na netu. Například výše uvedený Virtual C64 potřebuje ke své práci hned 4 ROM – kernelu, znakové sady, Basicu a disketové jednotky. Naštěstí je všechny lze na internetu nalézt a stáhnout.
V jednom je pro moderního uživatele C64 přímo hororem – v ovládání disketové jednotky. Zatímco osmibitové Atari a mnohé další platformy byly v tomto primitivní, stačilo vše správně zapojit, zastrčit disk, spustit počítač a hra či program se automaticky nahrál, na C64 tomu tak nebylo. Tato platforma bohužel neumí autostart diskety v jednotce, vše je nutné spustit ručně příkazem. Vzhledem k omezenému Basicu počítač nezná speciální příkazy pro práci s disketovou jednotkou a musíte si pomáhat obskurními pro člověka nepochopitelnými sekvencemi.
A tak například obsah adresáře diskety zjistíte pomocí příkazů:
LOAD "$",8,1
LISTNahrání hry z disketové jednotky lze obvykle realizovat pomocí následující sekvence:
LOAD "*",8,1
RUN
V případě emulátorů ale většinou stačí stáhnout obraz programu z kazety (*.t64) nebo diskety (*.d64) a soubor přetáhnout do okna emulátoru. V Denise 2.1 jej ani nemusíte rozbalovat ze souboru zip. U disket se obvykle automaticky spouští správný program, ručně musíte název zadávat jenom v případě, že bylo na disketě víc her.
Softwarové emulátory
Co se emulátorů týče, je jich velké množství snad pro všechny platformy. V OS X je asi nejlepší emulátor Virtual C64, který umožňuje vše potřebné i ukládání aktuálního stavu paměti.
Uvádět jména emulátorů pod Windows nemá smysl, jelikož je jich obrovské množství, stačí si jen vybrat. Přehled najdete třeba na emutopia.com. Za všechny jmenujme aspoň multiplatformní Denise, který by měl kromě C64 umět emulovat i Amigu.
Jeden z nejznámnějších a nejpopulárnějších, desítky let vyvíjený a stále aktualizovaný Versatile Commodore Emulator (VICE) pro Unix, MS-DOS, Win32, OS/2, BeOS, QNX 4.x, QNX 6.x, Amiga, Syllable či Mac OS X a emuluje mnoho platforem Commodore: C64, C64DTV, C128, VIC20, prakticky všechny modely PET, PLUS4 a CBM-II (aka C610/C510), který najdete na vice-emu.sourceforge.io.
Emulátor nevyžaduje instalaci. Obsahem zipu jsou složky se zdrojáky, ale s tím se asi kompilovat nebudete. Hotové binárky najdete v adresáři bin.
- x64sc.exe – emulátor C64 zaměřený na přesnost;
- xscpu64.exe – emulátor C64 s cartdridge SuperCPU;
- x64dtv.exe – emulátor C64 Direct-to-TV (DTV);
- x128.exe – emulátor C128;
- xvic.exe – emulátor VIC20;
- xpet.exe – emulátor PET;
- xplus4.exe – emulátor PLUS4;
- xcbm2.exe – emulátor CBM-6x0/7x0;
- xcbm5x0.exe – emulátor CBM-5x0;
- vsid.exe – přehrávač SID (souborů s hudbou z C64);
- c1541.exe – samostatný nástroj pro údržbu obrazu disku;
- petcat.exe – de-tokenizér CBM BASIC;
- cartconv.exe – program pro konverzi kazet C64/C128.
Nás bude zajímat bin/x64sc.exe. Po spuštění to vypadá skoro stejně jako před řadou let na klasických televizorech s obrazovkou CRT. Oba emulátory umějí věrně napodobit i chování obrazovky včetně různých neostrostí, rozpíjení barev či pruhů, aby byla nostalgie (téměř) dokonalá. Vše si můžete samozřejmě doladit dle libosti. Emulovat můžete různé varianty C64 pro PAL i NTSC (hry existovaly ve více verzích podle toho, pro který trh byly určené). A měnit můžete i barevné palety – pamětníci si vyberou, jak si to pamatují, ti ostatní si zase můžou zvolit jásavější barvy, než byly ty původní. Soubory s obrazy médií můžete otevírat přes menu, nebo je prostě přetáhnout do okna a měly by se automaticky načíst a spustit.
Před většinou her je cracktro. To se často odbouchávalo mezerníkem, občas klávesou run/stop (v emulátoru escape) či funkčními klávesami. Obvykle to jsou klávesy F1, F3, F5 a F7 (C64 měl jen čtveřici funkčních kláves na boku, zbývající se zadávaly se shiftem). Před hromadou her také můžete aktivovat cheaty – buď odpovídáním na otázky, nebo přes funkční klávesy.
Hry na Commodore 64 se většinou spouštěly pomocí kláves F1–F8 anebo (častěji) výstřelem na joysticku, někdy i mezerníkem (který byl nějak provázaný s výstřelem na joysticku 1).
Joystick v portu 2. Obvykle
Ve výchozím nastavení se joystick ovládá pomocí numpadu (numerické klávesnice). šipky slouží pro směry, nula pro výstřel. Co je zmáčknuté a na kterém joysticku, by mělo být vidět ve stavovém řádku. V nastavení si můžete pochopitelně namapovat vlastní klávesy, a případně přiřadit i joystick či gamepad připojený k PC. Retrogamepady (s klasickými tlačítky, nikoliv analogové) mají u nás třeba na RPiShopu, nebo můžete zkusit aliexpress. Není to sice klasický QuickShot pro Commodore, ale je to použitelné.
Singleplayerovky využívaly většinou port 2. Po načtení hry prostě zkuste vystřelit, pokud se nepohnete, vyzkoušejte prohodit joystick v portech… virtuálně. Vývojáři se nedrželi nějakých konvencí, takže prohazování joysticku bylo tak časté, že je na něj i speciální klávesová zkratka.
A když se nepohnete, tak ještě zkuste funkční klávesy. Často bývá na obrazovce napsané, jak se posunout dál.
Za zmínku stojí ještě warp mode na stavovém řádku vlevo, který zrychluje zdlouhavé načítání (dá se vynucovat, jinak by měl běžně urychlovat načítání automaticky), který lze aktivovat klepnutím na čtvereček ve stavovém řádku.
Existuje i pár emulátorů pro Android, které najdete na Google Play.
Přímo v prohlížeči
A konečně, asi nejjednodušší, i když z hlediska ovládání a nastavení nepříliš komfortní, jsou emulátory, které běží přímo v prohlížeči. Pro nezávazné vyzkoušení to ale stačí. Obrovskou databázi her s možností hraní přímo v prohlížeči (opět přes VICE) a dokumentace (včetně bookletů k disketám) najdete na Internet Archive (archive.org). Včetně 338MB balíku obrazů disket a kazet. V softwarové knihovně najdete hromadu her spustitelných z prohlížeče.
Výhodou je, že se spouštějí přímo s vybranou hrou a zřejmě je vyzkoušená i funkčnost. Nevýhodou je, že neukládá nastavení, takže pokud třeba přemapujete klávesové zkratky pro joystick, budete je muset pokaždé nastavovat znovu.
Ovládá se pomocí kláves. Menu vyvoláte přes klávesu F12, zpět v nastavení se vrátíte přes backspace. Joystick v základním nastavení se ovládá šipkami na numerické klávesnici, pro střílení slouží nula, ale to můžete v nastavení změnit. Jen to nejde zdaleka tak komfortně jako u lokálně spuštěného VICE a nastavení se neuloží.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
