Jak si dnes zahrát na Commodore 64 (i bez něj) | Kapitola 2
Seznam kapitol
C64 je jedinou osmibitovou platformou, pro níž existují i hry z mnohem výkonnější počítačů vícebitové éry. A nové hry pro něj vznikají dodnes. Podíváme se, jaké dnes máte možnosti v případě, že budete chtít zavzpomínat a zahrát si je znovu, nebo je vyzkoušet vůbec poprvé.
Zatímco na Amize jsme s vyprávěli o akcelerátorech a různých moderních perifériích pro nahrání dat, pro C64 vám stačí SD2IEC (emulátor disketové jednotky), které je k mání maximálně za50 EUR – to samé stojí i dobové disketové jednotky, často jsou ale ještě levnější. To obrovské množství prodaných kusů se zkrátka na současných cenách musí projevit.
Kromě zmíněného SD2IEC lze samozřejmě pořídit i jiné varianty, existují verze založené na Raspberry Pi 3, případně různé cartridge, jako třeba Multicard, kam lze nahrát různé obrazy zásuvných modulů, nebo Ultimate, což je asi nejlepší ovšem i nejdražší emulátor disketové jednotky (umí toho ale mnohem více).
Pokud hodláte používat původní disketovku, tak vám samozřejmě nic nebrání, ovšem budete mít trošku problém, jak na původní diskety nahrávat hry stažené z internetu a každopádně je nutné zakoupit nějakou cartridge s akcelerátorem práce s mechanikou – to se týká i pro použití SD2IEC, zatímco Ultimate má toto integrované. Nabídka těchto akcelerátorů je velká a stojí pár eur, dělají se moderní kopie, které bohatě stačí.
Používání dobového kazetového magnetofonu, což byla alespoň v našich končinách nejčastější periferie, je sice možné, ale opravdu nedoporučuji se tímto trápit. Nahrávání her z kazet je nesmírně pomalé a není k tomu dnes už důvod. Existují i moderní emulátory kazetového magnetofonu, které z SD karty přehrávají soubory TAP. Toto je samozřejmě funkčnější řešení, ovšem ta základní námitka vůči pomalosti platí stále – s ohledem na kompatibilitu prostě nelze emulovat magnetofon nějak zázračně svižně.
Kromě nějaké z těchto naprosto nezbytných periferií je ještě třeba další „drobnost“ – kabel pro připojení do videovstupu současných LCD. Používání dobových monitorů je sice možné, ale to asi jen málokdo bude ochoten zkoušet. Ladění televize na anténní výstup je asi tou nejhorší možností, jak C64 připojit. Proto zbývá onen kabel, který má na jedné straně zástrčku do C64 a na druhé 3 cinche – dvakrát audio a video.
Existují univerzální kabely s pětikolíkovým konektorem DIN, které fungují jak pro osmibitové Atari, tak pro C64, tak kabely specifické pro pozdější modely C-64 (mají na A/V jacku navíc prostřední pin a do Atari je nelze zastrčit). Pro modely s osmikolíkem doporučuji ty specifické pro C64, zvláště pokud nabízejí výstup na S-video, tam je obraz nejlepší – zatímco u pětikolíku jde video přes kompozitní signál, s osmikolíkem jsou oddělené složky pro jasový a barevný kanál.
Pořídit si můžete i cartridge Turbo Chameleon 64, která obsahuje konektor VGA, a tudíž má nejlepší možný obrazový výstup (ve skutečnosti jde o drobný podvod, tato cartridge je vlastně takový malý emulátor C64, takže při jejím používání slouží původní hardware jen jako okrasa, vše se řeší v tom žlutém kvádříku).
A novinkou je i relativně jednoduchá a nepříliš destruktivní modifikace s pomocí VICII-dizer board a RGBtoHDMI, která se dá zvládnout za minutu a s níž dosáhnete perfektního obrazu na HDMI.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
