Jak vytvořit mistrovské dílo podle Dana Vávry – a podle ostatních | Kapitola 2

Dále se věnoval autorům a typům autorského psaní. „Nejhorší jsou autoři, kteří se snaží něco udělat, ale neví co, takže píší sami o sobě. A nejhorší jsou ti, kteří píšou o tom, jak mají krizi a neví, co mají udělat – příkladem je Adaptation.“ Podstatné přitom není to, jestli autor ví, kam míří, jestli má plán nebo nemá, základem je příprava a výzkum. 

Dan se věnoval významným autorům, o kterých tvrdil různé věci, například o Tolkienovi to, že nevěděl, kam míří (což podle mě není pravda, protože Silmarillion naznačuje, že o velké mytologii Středozemě přemýšlel velice dlouho). Zajímavý příklad je Rowlingová, u které je její úspěch pro mě celkem záhadou, protože se nevymyká z doslova záplavy literatury pro dospívající a její svět mi nepřišel vůbec promyšlený a z velké části je nelogický, což lepí až v novějších dílech. 

Jeden ze zajímavých názorů (který nepadl na přednášce) je ten, že ona své publikum v podstatě podvedla: První díl Harry Pottera je skoro dětská knížka, ale s každým dalším a dalším to míří k temnému thrilleru, takže vlastně nechala příběh růst spolu se čtenáři. To je nepochybně zajímavý trik, který dovolil kolem příběhu vybudovat komplexní marketing: První knížky vypadaly bezpečně pro rodiče – a ty poslední byly napínavé pro čtenáře, takže když se čtenář zaháčkoval, už nebylo cesty zpět. 

Velký problém s analýzou úspěšných autorů je survivorship bias, totiž to, že ignorujeme podobně dobré, ale ne tak úspěšné autory – a tím pádem neanalyzujeme, proč uspěli jedni, ale ne ti jiní. To je docela složité, protože ty další musíte nejdřív najít, nikdo vám je nedoporučí – a při té příležitosti narazíte na spoustu záhad. Jednou z největších záhad je pro mě dvojice záhad obklopujících Franze Kafku (1883-1924) a Gustava Meyrinka (1868-1932).

Franz Kafka je dnes vyhlášený autor, který ale podle svých vlastních měřítek musel sám sebe vnímat na konci života jako neúspěšného. Byl velice sebekritický a žádal svého přítele, Maxe Broda, aby jeho nevydaná díla po jeho smrti spálil – jde o věci jako Amerika, Zámek nebo Proces. Max Brod jeho přání nesplnil, dílo vydal – a ty věci Kafkovi zajistily nesmrtelnost.

Kafka byl ve své době divný autor, téměř poeovsky přecitlivělý a paranoidní a jeho vize byly pro běžného člověka přelomu 19. a 20. století jenom těžko pochopitelné. Pak se ale stalo 20. století – a to, čeho se Kafka obával, co teprve tušil, se najednou stalo sdílenou zkušeností milionů Evropanů – od neschopnosti pochopit nové pořádky přes situaci, kdy vás režim z „čehosi“ obviňuje, ale nedokáže to jasně formulovat, a tak si vymýšlí nálepky jako „nepřítel lidu“ nebo „dezolát“ a konče naprosto neprůhledným byrokratickým systémem. Ten s nástupem EU vyrostl do obludnosti, kterou by si ani Kafka nedokázal představit ve svých nejhorších snech. V podstatě se dá říct, že se Kafkovi jeho konečný úspěch nakonec „stal“, přišel zvenčí a zarezonoval s něčím, co bylo dříve jenom okrajové.

Gustav Meyrink je ještě mnohem větší záhada. Meyrink je vynikající autor mystiky, hororu a sci-fi, kterého si někteří asociují možná s Golemem, ale málokdo zná jeho fantastické povídky, které mají naprosto světovou úroveň. Přestože to byl v mnoha směrech bytostně pražský autor, je u nás prakticky neznámý, možná proto, že to byl pražský Němec, a tak ho bylo potřeba upozadit vůči třetiřadým českým autorům. 

Nebo možná proto, že to byl rebel, který neměl rád žádný systém – jeho povídka Černá koule (1903) předchází konceptu Schwarzchildovy černé díry vypočítané z Einsteinových rovnic v roce 1916, jenom v případě Meyrinkových představ černá koule, která nemilosrdně pohlcuje vše kolem, nevzniká gravitačním polem zhroucené hvězdy, ale „materializací duševního světa pruského důstojníka“.

Přesto, když se bavíme o popularitě, Kafka dnes jednoznačně dominuje nad Meyrinkem. A Meyrink je stále okrajový, i když je velice dobrý. Podobně u Haška kde kdo zná „Osudy dobrého vojáka Švejka“, což je jeho nejznámější, i když podle mě poněkud atypické a nepříliš zábavné dílo. Haškovy povídky jsou mnohem, mnohem ostřejší a lepší, jsou tak dobré, že se moc často nereprintovaly, protože se dají použít i dnes. A jsou extrémně dobré, mnohokrát jsem u nich doslova řval smíchy, což o Švejkovi vážně říct nemůžu.