Jak vytvořit mistrovské dílo podle Dana Vávry – a podle ostatních | Kapitola 3

Popularita se mění i v čase. Ve starověku v helénském světě dominovala trojice epických básní: Ilias, Odysseia a Theogonie. Dnes z nich známe první dvě, protože třetí se týkala náboženství, zatímco ty první dvě byly akční. Jasně nejpopulárnější, nejopisovanější a nejkomentovanější byla ve své době Ilias, protože popisovala témata jako válka, hrdinství a čest v boji, což rezonovalo s tehdejším publikem. U nás dnes naopak frčí Odysseia, protože ta mluví o cestování a o dobrodružství, což více rezonuje s naší explorativní kulturou a se snahou poznat svět. Právě Odysseia je základem moderních filmů jako Souboj titánů (1981), ale podle všeho byla zpracována a arabizována do Sindibáda – cestování dnes prostě frčí víc, než objímání zraněných přátel na bojišti a rozsáhlé tklivé dialogy mezi nimi. 

Nadčasová díla do značné míry neexistují, protože působení díla je rezonance mezi autorem a recipientem, která se v čase mění. Dnes, s nástupem témat, jako je dlouhověkost a digitální nesmrtelnost, se vrací do středu pozornosti Epos o Gilgamešovi, který byl extrémně populární v Sumeru a Mezopotámii, ale který nijak zvlášť neoslovil helénistický svět a až do novověku byl v podstatě přehlížený a neznámý.

Kulturní závislost je obrovská. Když lidem vykládám, že Lakomá Barka od Wericha je jenom přepsané vyprávění z Tisíc a jedné noci, jsou často v šoku. V ještě větším šoku by asi byli němečtí nacionalističtí folkloristé z 19. století, kdyby jim došlo, že „německá klasická lidová pohádka“ Duch z lahve je ještě starší vyprávění z Tisíc a jedné noci, které podle všeho je převzaté z hebrejské tradice, takže se tento kus dostal do Německa nikoliv s Židy, ale od Židů oklikou přes Araby. Každá kultura si věci převypráví, přemění – a výsledek je často k nepoznání.

Řada příběhů není vůbec kulturně přenositelná, pokud je kompletně nepředěláte. Indická tvorba je od nás tak daleko, že bez reinterpretace vůbec fungovat nemůže. Přestože dnes Bollywood produkuje víc obsahu než Hollywood, je jejich nelineární struktura vyprávění pro našince skoro nepochopitelná. Danem zmíněný JRR Tolkien se pokoušel v Silmarillionu postavit svět Středozemě jako křesťanský, v čemž skoro úplně selhal, protože jeho svět s konceptem ér a eónů a stvoření ve vlnách je prakticky jistě hinduistický. Dan rovněž zmiňoval, že Tolkien nevěděl, co prsteny vlastně znamenají, což je vtipné, protože jde o ryze perský motiv, který se objevuje v Tisíc a jedné noci, kde vládce nechá udělat prsteny pro svoje satrapy. 

Mohl bych spolu s jinými argumentovat, že kreativita neexistuje, že jde jenom o vědomé nebo nevědomé přetvoření už hotového, ale to je blbost. Ve skutečnosti u úspěšných děl jde často (ale ne vždy) o přejímání existujících úspěšných vzorců a jejich předělání do modernější podoby, přičemž necháváte rezonovat to, co funguje. Shakespearův příběh o milencích ze znepřátelených rodin, Romeo a Julie, má jasně doloženého předchůdce v Tisíci a jedné noci– a je to jenom maličký příběh o nešťastné lásce, následovaný zajímavým příběhem o milostném trojúhelníku dvou dívek a mladíka, který by vzhledem k lesbickým konotacím ve středověké Evropě vůbec neprošel – a tak byl zapomenut a zatím čeká, než si ho nějaký z progresivních autorů všimne, což asi bude chvíli trvat, protože oni rádi znovuobjevují kolo a staré věci skoro nečtou. Takový příběh by i dnes působil explozivně, i když se bavíme o stovky let staré klasice, dokonce arabské klasice, což vypadá skoro až nepravděpodobně.