Oculus Rift S: Do virtuální reality snadno a levněji
Seznam kapitol
První generace prostředků umožňujících přístup k virtuální realitě širokému publiku se pozvolna odebírá do důchodu a o své místo na výsluní se pere generace druhá. Jak se zadařilo týmu „otců zakladatelů“ z Oculusu s jejich novými brýlemi za čtrnáct tisíc? Přichází vám na mysl, zda ten nesmysl má konečně smysl?
Praotec Oculus Rift CV1
Většina z nás nadšenců přišla poprvé do styku s virtuální realitou cca v roce 2016. Velká očekávání a následnou spadlou čelist velmi brzy vystřídala „ALE“. Jasně, byl to silný zážitek, jenže dalo se to skutečně prakticky používat? Velká část lidí trpěla silnou nevolností bez ohledu na aplikace. I přes papírově ne úplně marné rozlišení první pionýři spatřili něco, co jim přišlo jako „640×480“ a tedy trochu jako návrat do dob DOSu. Přitom krvavé nároky na HW. Jo, člověk musel mít nejen dost naditou prkenici, ale musel umět i pořádně mhouřit oči, aby se s první generací srovnal. Nutno předem podotknout a poodkrýt, že druhá generace Riftu S mě rozhodně nezklamala, přesto i zde nejsou všechny věci úplně sluníčkové.
Vezeme vzduch
Není asi potřeba se sáhodlouze rozepisovat o krabicích. Jasně, logistici z povolání, jako jsem třeba já, jazykem přejedou vyprahlé rty a se zalíbením i vzrušením se na ten kartónový zázrak zadívají. Většinu zbytku světa ale asi nezaujme fakt, že malá krabice ve velké krabici nezabírá ani zdaleka všechno místo. Jasně, všichni jsme zvyklí na to, že výrobci po konzultaci s marketinkovým oddělením občas svá balení poněkud přepísknou, ale až dosud jsem ani jednou nezaznamenal situaci, kdy je nevzhledná kartónová krabice využita jen částečně. Třeba by to bylo zajímavé místo, kde ušetřit na dopravních i balicích nákladech, aniž by zákazník cokoliv pocítil. Ale to jen tak pro inspiraci – nikdy nevíte, zda si při pondělní ranní kávě šéf logistiky v Oculusu nečte právě PCT.
A teď zase trochu vážněji: Balení působí bytelným dojmem. Výstelka Oculusu je příkladná. Nikde žádné vůle a solidní materiály včetně pěnového polystyrenu. Vzhledem k citlivé optice je to potěšující zjištění. Stav mimochodem velmi vzdálen například minulé generaci Pimaxu. Z balení na vás krom samotných VR brýlí vykoukne ještě dvojice ovladačů a dva jednoduché (a malé) manuály, z nichž ten tenčí, ale na informace bohatší vám řekne, že SW si stáhnete z webu Oculusu. No a to je k balení všechno, což, jak se dozvíte za chvíli, je moc dobře.
Jak to vypadá?
Konzervativně. Konzervativní šedá, konzervativní tvary. Vzadu dotahovací kolečko, na brýlích samotných nemalé množství kamer, audio jack… a nikde žádná sluchátka. A… hergot to je ale macík! Nemám teď u sebe ani HTC Vive, ani zmíněného Pimaxe, ale Oculus na mě působí mnohem těžším dojmem. Trošku mě mrzí, že jsem si nezvážil ostatní headsety, které jsem testoval, ale tento je s velkým náskokem nejtěžší. To je zřejmě dáno především velkým množstvím kamer a elektroniky pro sledování pohybu.