Placení za odkazy: Rozumná strategie, anebo zoufalství?
Článek Placení za odkazy: Rozumná strategie, anebo zoufalství?

Placení za odkazy: Rozumná strategie, anebo zoufalství?

Michal Rybka

Michal Rybka

27. 2. 2021 03:00 10

Seznam kapitol

1. Od nás bez nás, k vám bez vás 2. Lobby naší doby 3. Microsoft: Sejměte je, vzniklou mezeru rádi zaplníme! 4. Za paywall 5. Sociální dilema 6. Za vším hledej prachy

Austrálie si prosadila zákon, který nutí technologické společnosti platit za odkazy na obsah velkých mediálních společností. Je to pokrok – anebo další z restriktivních zákonů, kterými se lokální vlády pokoušejí svázat a kontrolovat internet?

Reklama
Reklama

Mediální domy, které si chtějí ukousnout z Facebooku anebo Google, musí být registrovány pod ACMA, musí splňovat řadu kritérií počínaje jejich sídlem v Austrálii, tím, zda mají australské odběratele informací a také minimálními ročními tržbami 150 000 australských dolarů během alespoň tří z pěti posledních let (což je asi 2,5 milionů korun). Legislativa tedy nechrání malé tvůrce, amatéry, a dokonce musí jít specificky o „news“, tedy o zprávy, což celkem jasně ukazuje, že jde o výsledek činnosti tradiční mediální lobby.

Legislativa nemluví konkrétně o tom, kolik by se mělo platit, vychází z „povinně dobrovolných“ dohod mezi platformami a vydavateli. Říká tedy, že se obě strany dohodnout musí, ale myje si ruce nad tím, jak konkrétně budou jednotlivé dohody vypadat. Má další zajímavé sekce, jako například že digitální platforma musí předem informovat vyvolená registrovaná média o změnách ve vyhledávacích algoritmech, které mají dopady na pořadí jejich zobrazení alespoň 14 dní před provedením změn anebo v případě „urgentního veřejného zájmu“ alespoň 48 hodin po takové změně. Za významné se považují takové změny, které mohou měnit podíl zobrazovaného obsahu anebo mohou mít finanční dopady na registrované subjekty, což znamená, že platformy nejenže musí platit digitální výpalné, ale taky dbát na to, aby jejich technologické změny finančně nepoškozovaly společnosti, kterým je výpalné vypláceno.

(To patrně znamená, že se zvýší rozdíl mezi registrovanými vyvolenými a zbytkem lidových tvůrců, kterým platformy zásadně neříkají nic nad rámec obecného helpu. Celkem se nedivím, že takovou legislativu považují digitální platformy za velmi intruzivní zásah do své funkce.)

Vyjednávání (bargaining) je podle této legislativy povinně dobrovolné – tedy do té doby, než selže a pak je po třech měsících platba stanovena mediátorem určeným ACMA povinně. Většina zbytku dokumentu se věnuje procesu arbitráže, ale obsahuje jen málo vodítek pro stanovení konkrétních částek. Je vidět, že australská vláda zkusmo střílí na technologické titány a zatím čeká, co se vlastně stane.

Naprosto chápu, že se to platformám nelíbí – je to v podstatě uvalení daně za jejich provoz. Nutno zdůraznit, že nikdo australské mediální domy od internetu neodřízl – to nemůže udělat Google a ani Facebook, to může dělat jen australská vláda. I kdyby vyhledávače vyřadily australská média z vyhledávání, jejich weby stále budou existovat, stále k nim půjde přistupovat přímo. To, zda jsou či nejsou odkazy indexovány a vyhledávány, totiž neznamená to samé, jako zabránění k přístupu k obsahu, výmaz informace, stránek či účtů kompletně.

Základní rozdíl mezi cenzurou obsahu a přítomností či nepřítomností indexování a sdílení informací mediálních domů na digitálních platformách je v tom, že cenzurováni jsou i uživatelé, kteří nežádají povinné výpalné. To, co chce mediální lobby, je faktické zvýhodnění jejich „profesionálních“ médií a povinné platby, ať už se to platformám líbí anebo ne.

To nám balanc rovnováhy mění: Dokud platformy svévolně cenzurují a mění dostupnost digitálního obsahu za jinak identických podmínek pro všechny, je to jejich svévole. Pokud se mediální domy schovají za legislativu a využijí ji jako klacek pro vybírání výpalného, je to svévole na jejich straně.  To, o co si mediální společnosti řekly, je v zásadě zákonné nařízení, že jim platformy musí platit, nesmí je vynechávat z indexování a ani nesmí měnit algoritmy tak, aby se jejich porce výpalného zmenšovala.

Tohle je obrovský rozdíl proti stavu, kdy platformy někoho z vlastního rozhodnutí deplatfromují. Vydavatelé mají spoustu nástrojů, jak velmi precizně určit, co může být zobrazeno zdarma a co ne – a bojují i o peníze jen za linky a snippety, tedy krátká shrnutí zpráv. Z jejich hlediska je i ten, kdo shrne jejich článek do dvou vět, v podstatě parazitem. O to ale nejde, oni s tím nebojují – oni pouze chtějí dostat extra peníze, i když jim platformy fakticky přivádějí publikum. Vydavatelé nejen chtějí, aby v tom platformy pokračovaly, ale aby za to navíc platily.

Celá debata má řadu pozoruhodných aspektů, podle toho, jak se na věc díváte. Velká média považují platby technologických firem za oprávněné, australští nacionalisté navrhovali, že si „udělají vlastní technologické platformy“, Facebook demonstroval, že umí rychle zakázat sdílení australských zdrojů a také úplně odříznout stránky oficiálních australských organizací, zatímco Simon Birmingham, australský ministr financí, tvrdil, že „zákon zůstane tak, jak je, protože je správně vybalancovaný“. Právě vyjádření ministra financí ukazuje, odkud vítr vane.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

PCTuning je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým PCTuning