Placení za odkazy: Rozumná strategie, anebo zoufalství? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Austrálie si prosadila zákon, který nutí technologické společnosti platit za odkazy na obsah velkých mediálních společností. Je to pokrok – anebo další z restriktivních zákonů, kterými se lokální vlády pokoušejí svázat a kontrolovat internet?
K celé zábavě se přidal i Microsoft, který (pro některé překvapivě) navrhl, aby americká vláda „zkopírovala“ australské zákony a donutila platit Google a Facebook i za americký obsah. Důvod je prostý: Obě firmy Microsoftu konkurují – a proč jim nepustit žilou, když je tu taková možnost? Podíl Microsoftu ve vyhledávání je zatím nevýznamný, takže i negativa, která mu to přinese, jsou jen omezená, zatímco mediální daň připraví jeho konkurenty o část výnosů. Stačí, když si přečtete z článku na australských IT News klíčovou větu, že „Microsoft je připraven (v případě odchodu Google) zaplnit vzniklou díru svou vyhledávací službou Bing, přestože má jen pětiprocentní podíl na trhu.“ („Microsoft is confident its search engine Bing can fill the gap, despite holding less than five percent market share.“)
To, co mi přijde opravdu drsné, je míra demagogie, která se kolem bitvy o mediální daň rozhořela. Dozvídáme se, že je nutná proto, aby „se podporovala nezávislá žurnalistika“, „je nutná pro naše demokratické svobody a hodnoty“, „jde o inovativní krok řešící nerovnováhu mezi technologií a demokracií“ a dokonce se do toho namíchalo i tažení na Capitol. Jak? Jednoduše: Trumpova legislativa byla striktně proti cizí mediální dani (protože na ni tratí americké technologické společnosti) – a jak dnes víme, vše, co dělal Trump, bylo špatně, takže teď musíme otočit a udělat to obráceně. Nebo ne?
Rozklíčování problému je přitom prosté: Všem jde primárně o prachy. Dominující technologické firmy nechtějí přijít o podíl, ty, které se šklebí v koutě, v tom vidí příležitost jak získat alespoň nějaký podíl a vlády chtějí získat páku na technologické firmy. Situaci vidí zhruba tak, že když sousedova kráva žere jejich jablka, která k sousedovi napadala na zahradu, mají logicky právo na kus steaku.
Otázkou je, jestli to je pravda. Ve skutečnosti je tam další významná kolize, totiž boj nových a starých mediálních společností. Ty staré neustále argumentují tím, že v potu tváře sepisují informace, které si vyhledávače zveřejní samy, monetizují je samy - a tím vydavatele přivádějí k bídě. To ale není pravda; ony jsou pouze postavené tváří v tvář tomu, že základ jejich existenční doktríny je mylný. Vychází z toho, že zprávy jsou cenné a unikátní a v tom je jejich hodnota. Jenomže to už dávno neplatí – a dá se to celkem triviálně dokázat.
Předně: I tradiční mediální společnosti mají spousty nástrojů k tomu, aby monetizovaly svůj obsah. Mají paywally, které oddělují část zdarma a část prémiovou. Ta zdarma by měla sloužit k základnímu informování lidí, kteří za obsah platit nechtějí – a paywall oddělí tuto část, nezřídka pouze přebíranou od tiskových kanceláří jako je ČTK, od prémiového obsahu, za který platí ti, kteří za něj platit chtějí.
Za druhé, už dlouho existují nástroje pro to, aby limitovaly vyhledávací roboty, aby je vykázali o dům dál – a Google tyto nástroje dokumentuje a podporuje. Pro zákaz crawlerů na webech máme dlouho robots.txt. Můžeme říct Google, ať stránku nezahrnuje do výsledků vyhledávání, existují postupy, jak zabránit obsahu na stránkách, aby ho vyhledávače zobrazily mezi výsledky vyhledávání. A pak tu máme samozřejmě paywall, typicky chráněný heslem, za který se nikdo nedostane. I crawlery potřebují jméno a heslo, bez něj nikam nevlezou. Takže tyto nástroje existují a vydavatelé je mohou používat, pokud chtějí.
Problém je v tom, že oni je používat nechtějí. Oni vědí, že víc než polovina provozu přijde přes Google a Facebook a o ten přijít nechtějí, jen z toho chtějí prachy. To, co doopravdy chtějí, se trochu podobá tomu, jako by někdo do výlohy obchodu na náměstí nastrkal televize s puštěnými filmy – a pak žádal radnici, ať jim zajistí výběr poplatků za shlédnutí. Existuje spousta technických řešení jak zajistit, aby tato situace nenastala: Výloha se zakryje, produkce bude jen uvnitř a bude se vybírat vstupné a tak dále.
O to tady ale nejde, protože to by snížilo zisky. Proto se prosazuje řešení, které je tak trochu na úkor někoho jiného. Média a politici ale mají vzájemné speciální vztahy, takže i když to smysl nedává, tak si to prosadí – zvlášť když jde o „cizí“ peníze, což se před vlastními občany podstatně lépe obhajuje. Kdyby mediální domy chtěly po politicích, ať mediální daň uvalí na Australany anebo by chtěly peníze přímo po Australanech, kteří sdílejí jejich zprávy, tak by to dost pravděpodobně neprošlo. Místo toho to maskují za národní boj proti nadnárodnímu kapitálu, na což řada jednodušších lidí docela slyší.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
