Proč už nemáme české počítače: problém s národními platformami | Kapitola 2

Naštěstí nejsme tak bohatí a ani nedlužíme tolik, abychom si každý den naběhli do povedené násobkové nomenklatury, kde se jedno a to samé číslo může jmenovat jedním, dvěma anebo i třemi způsoby, ale je to fakt slušná sranda. 

Tak například 10⁶ je vždycky „milion“, ale už 10⁹ může být „bilion“, „tisíc milionů“ anebo „miliarda“. S rostoucími exponenty jména vypadají spíše jako příznak afázické mozkové poruchy, takže například 10²⁷⁰³ se jmenuje „nongentillion“, ale taky „tisíc quinquagintaquadringentillionů“ anebo „quinquagintaquadringentilliard“. Z toho plyne, že pro všechny praktické účely je lepší zůstat u vědecké mocninné notace, než se to pokoušet zapisovat slovy – a taky že si musíte dát pozor, který systém používá autor textu, se kterým pracujete.

Podobný chaos se týkal i počítačů, u kterých se dlouhou dobu řešilo, jak se vlastně budou navrhovat a jaké systémy kódování budou používat. Tak například nebylo jasné, jestli je lepší analogový a digitální systém – a pokud analogový, tak v jakých rozsazích se budeme pochybovat a pokud bude digitální, jakou číselnou bázi použijeme. 

Díky Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi naštěstí víme, že absolutně nejjednodušší matematika je binární a že je ekvivalentní těm ostatním. Binární matematika je príma, protože vyžaduje jenom dva stavy, dovoluje mezi nimi vytvořit tak zvané zakázané pásmo (úroveň signálu, kterou nepovažujeme ani za jeden platný stav) a že můžeme tvořit logické obvody mnoha způsoby. Binární stroje nejsou nejkompaktnější, protože když máte vícestavový signál, můžete dělat složitější operace v menším prostoru – ale jejich zásadní výhoda je v tom, že se dají škálovat. Když máte osmibitový stroj, uděláte z něj šestnáctibitový tak, že prostě všechno zdvojíte, od registrů po sběrnice. Dobře se to miniaturizuje, dobře se identifikují defekty a chyby, je to prostě príma.

To, že budoucnost patří digitálním počítačům na binárním principu, bylo jasné poměrně brzy. V 50. a 60. letech se s počítači stále víceméně experimentovalo – a do toho začala vstupovat kulturní specifika, například to, zda používáte latinku, latinku s něco extra – anebo něco úplně jiného, například cyrilici. Japonci měli svoje problémy s hiragana a katakana, Židé si uvědomili, že vlastně podobně jako Arabové píšou opačným směrem – a pak přišly národy, které měly svoje naprosto unikátní znakové sady, ať už jde o thajský znakový systém anebo čínské písmo, které je opravdu ultra vypečené.

Nejjednodušší to měly anglofonní národy, které si vystačily se 26 písmeny, takže se v pohodě vešly i do pětibitového binárního kódu. Díky tomu postupovala technologická evoluce poměrně rychle, protože s pětibitovým kódem se dělají ekonomičtější přenosy dat a taky jednodušší děrovačky. Ostatní národy to měly složitější, plus měly volbu, že buď přejdou na latinku alespoň v počítačovém světě, anebo se budou muset nějak popasovat se svým písmem.

A to je problém, což si vybaví každý, kdo pracoval s počítači a s češtinou v 70., ale i 80. a 90. letech. Nejjednodušší by bylo kopnout Jana z Husi do husy, zbavit se nabodeníček a přejít na spřežkový pravopis v čisté latince. Někomu to možná připadá jako hereze, ale pokud jste to někdy zkoušeli, tak víte, že ve skutečnosti se dá se spřežkami psát rychleji než s nabodeníčky, protože pohyb prstů je kratší a nepoužívá se mrtvá klávesa pro háček anebo čárku: Počet stisků je stejný, ergonomie je horší. 

No, my jsme se nebyli schopni zbavit zlozvyků z 15. století, takže se nedivme, že se Thajci odmítají vzdát těch svých z 13. století, natož aby se Číňané zbavovali písma, které používají skoro dva a půl tisíce let. A proto přichází první motivace pro národní computing: Kulturní a jazyková specifika, která se jakž takž podařilo vyřešit a sjednotit až v 90. letech s příchodem Unicode.