Proč už nemáme české počítače: problém s národními platformami | Kapitola 3
Seznam kapitol
Se 17. listopadem se vracím k otázce, která mě pronásleduje celé roky: Je dobré mít svoje vlastní národní počítače? Národní počítače vznikaly v 70. a 80. letech – a v mnoha případech byla jejich existence zcela oprávněná, hlavně když jste psali zvláštními obrázky, a to nějakými divnými směry. Byl to ale celkově dobrý nápad?
Další specifika jsou politická, totiž založená na představě, že silný národ má své vlastní tanky, své vlastní kvéry a taky své vlastní počítače, aby se nemusel nikoho doprošovat, a naopak mohl i vyvážet. Zatímco na Západě proběhla regulérní technologická evoluce, na Východě to bylo jinak: Poté, co se ukázalo, že kybernetika není jenom buržoazní pavěda, ustanovil se centrálně plánovaný plán na výrobu jednotného počítačového systému, což mělo ušetřit čas a zdroje, ale bohužel podobě jako jiné centrální plány to jenom zpomalilo vývoj a stálo to více zdrojů.
Zcela určitě se podívejte na video The Unlikely Rise and Collapse of the Bulgarian Computer z kanálu Asianometry, které popisuje nepravděpodobný vzestup bulharského počítačového průmyslu. Bulhaři se pokusili udělat ze sebe svého druhu Japonsko východního socialistického bloku, a dokonce se postavili proti Sovětům, kteří je nutili do jednotného systému počítačů. Tento konflikt tak trochu prohráli, ale přesto se jim podařilo oklonovat Apple II do osobního počítače Pravetz.
Jednotný počítačový systém představoval problém, protože v socialismu byly priority jasně dané: Armáda, výzkum a výroba – a na ostatní prostě nezbývalo. S počítači byl ale ten problém, že si část vědců, učitelů a politiků uvědomovala, že pokud se má Východ vyrovnat Západu, musí se učit počítačová gramotnost, což tak nějak na suchu sice jde, ale jenom pomalu a blbě. Bylo potřeba něco udělat, protože s tempem socialistického plánování by se rozdíl vůči Západu neustále zvětšoval právě o tu vzdělávací komponentu.
A to byla další a asi nejsmysluplnější motivace proč udělat národní počítače. Byla to trochu z nouze ctnost, kde se volily všechny možné cesty, jak maximálně zlevnit to, co se dělá pro školství a pro domácnosti, což zahrnovalo, za prvé, klonování v masivním rozsahu, za druhé používání čehokoliv, co bylo po ruce a za třetí dost nehezké hacky, které měly stroje zlevnit a zjednodušit. Přesně takhle vznikly stroje jako PMD 85, které často používalo komponenty „tak trochu mimo specifikaci“, které nechtěli prioritní odběratelé anebo Ondra s jeho příšerným zobrazovacím hackem, který stál 80 % procesorového výkonu.
S národními počítači ale přišly další problémy. Svou základní funkci plnily: PMD 85 bylo primárně stavěné pro řízení technologických celků (proto mělo ten šílený les vstupně výstupních konektorů vzadu).
Ondra byl opravdu levný – a IQ 151... prostě bylo. I když lze pochopit, že cílem byl odolný počítač rozšiřitelný moduly, byl to zdaleka nejhorší pokus o školní počítač – a to hlavně kvůli jeho katastrofické nestabilitě, protože ta věc se běžně resetovala sama od sebe.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
