Razer Wolverine v3 Pro: Když se chcete rozmazlovat. Hodně rozmazlovat | Kapitola 2
Seznam kapitol
Ano, většinu svého křemíkového času trávím v kokpitech různých strojů: letadel, aut, v kabinách traktorů i kamionů. Jenže občas se člověk prostě potřebuje rozvalit jen tak na gauči a pustit si Diablo. Gamepad? Ale jistě! A proč ne rovnou naprostou špičku od Razeru.
Ovladač přijde zabalený v celkem kompaktní černé krabičce. Uvnitř se nachází elegantní černé pouzdro a v pouzdře samotný ovladač, USB stick (pro bezdrátové připojení), USB kabel a dva jiné nástavce ovladače ministicků.
První kladný bod u mě ovladač získal tím, že je jej možné používat bezdrátově a že je standardně vybavený akumulátorem. Jasně, klasické ovladače k Xboxu lze samozřejmě také používat bezdrátově, ale akumulátor s nabíječkou musíte případně dokoupit zvlášť. Tady ne. Tady je svět v pořádku.
Druhý dojem, který mi vykouzlil úsměv na rtech, přišel okamžitě po stisknutí prvního tlačítka: „Ty jo? Mechanika? A takhle… počkej, počkej, ještě jednou... hmmm, no to se tedy povedlo!“. Tlačítka jsou vybavená mechanickými spínači podobnými, jaká jsou na mechanických klávesnicích. Jenže zatímco mechanickým klávesnicím jsem nikdy nepřišel na chuť, tak tady jsem se zamiloval na první sáhnutí. Rozdíl v stisku každého jednoho tlačítka v porovnání se standardním ovladačem je… masivní.
Zkusil jsem úchop. Padl mi do prstů naprosto přirozeně. Ergonomie je takřka totožná jako u standardního Xbox ovladače. Jen máte na spodní straně další čtyři tlačítka (skvěle dosažitelná prostředníčky a prsteníčky, dle mého mnohem lépe vyřešeno než u předchozího modelu V2) a na čele navíc dvě tlačítka, která se nejlépe ovládají špičkami ukazováčků. Oproti standardnímu gamepadu jste tedy o šest tlačítek bohatší. Spodní strana je pogumovaná, což opět jen a jen přispívá k již tak skvělé ergonomii.
Ovladač má mírně vyšší hmotnost, zatímco standardní Xbox (s akumulátorem) je na 280 g, kousek od Razoru se vyhoupl na 307 g. Rozdíl poznáte, ale že by to bylo zásadní, nebo že bych snad cítil dříve únavu, to rozhodně ne.
Další velice zajímavý prvek představuje dvojice zámečků na spodní straně. Těmi můžete analogové páčky na čelní straně přepnout na klasická tlačítka. Když ženete své Commandos a potřebujete být rychlí, je to fajn funkce. No a když zase chcete na gampadu poškádlit třeba nějaká ta autíčka, přepnete zámečky do analogové polohy a máte znovu klasiku, kterou znáte z běžných gamepadů.
O kvalitě tlačítek jsme se pobavili, ale další malé poklady představují i Hallovy senzory snímající pohyby ministicků. Mám až příliš mnoho zkušeností s trápícími se potenciometry na joysticku či plynové páce, a tak vítám, že se tahle mnohem odolnější technologie dostává i do tohoto segmentu. Lze předpokládat, že Wolverine bude hodně, hodně trvanlivý.
Po připojení jsem byl malou chvilku nešťastný z celkem výrazného loga výrobce, které do potemnělého obýváku posílalo rušivé světlo. Odplivl jsem slinu řkouc, proč si tenhle cirkus proboha už konečně nemůžou odpustit a připravil se na obligátní přelepení páskou… než jsem zjistil, že to lze v softwaru vypnout. Díky, Razere, díky! Ani takováhle blbost není ve světě herních ovladačů (bohužel) úplným standardem.
Mimochodem, software funguje jak na PC, tak na Xboxu. Je naprosto přehledný a jednoduchý. Můžete nejen svobodně mapovat tlačítka, ale navíc si hrát například s citlivostí či dead zónami, či upravovat sílu zpětné vazby. Efektivní a z mé strany bez výhrad.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
