Recenze SteelSeries Aerox 5: Myš děravá jak ementál | Kapitola 2
Seznam kapitol
Jsou myši, které vybíráte na doporučení komunity. Jsou myši, které jste si oblíbili a držíte se jich nejen svou dominantní rukou. A pak jsou myši, které jsou trochu divné, možná je ani nechcete, ale nastartují vaši zvědavost na maximální otáčky. Jak se drží? Jak to funguje? Takhle na mě zafungovala SteelSeries Aerox 5.
Konstrukce a ergonomie
U myši asi nečekáte, že vás překvapí designem. Ruce nám rostou pořád stejně, v ovládání počítačů jsem rovněž žádnou revoluci nezaznamenal, co tedy vymýšlet? Pokud nechcete myš vertikální, vždycky skončíte víceméně u klasiky.
I v její kategorii vypadá Aerox vcelku usedle. Z myši netrčí žádné opěrky pro palec, předěly, pseudo-ergonomická zakřivení, dostanete jen konzervativní tvary. Dokonce se ani nedá říci, že by byla naprůměrně vyboulená či naopak dorzoventrálně zploštělá.
Přesto ji nejde kvůli perforování přehlédnout. Schválně jsem si s myší dal alespoň 14 dní v denním provozu, abych si na síťkované tělo udělal názor. Ani po této době však nedokážu přijít s kategorickým verdiktem. Na pohodlí nemá provedení vliv, ruka otvory prakticky nevnímá. Větrání dlaně se ale také úplně nedostavilo, zato mi přišlo, že Aerox se k ruce méně lepí. Takže kdybyste chtěli u počítače svačit… Jen pozor na drobečky. Zatímco vlhkost myš snese, zbytky po sušence budete zevnitř chvíli vyklepávat.
Vůči výhodě snížených nároků na hygienu ale stojí podsvícení. Myslím, že idea byla, aby skrz mřížku prosvítaly všechny barvy duhy, v praxi to však připomíná spíš nahrazování fotoateliéru sadou kempigových svítilen. Obojí svítí, ale účinek totožný není.
V případě Aeroxu míří diody směrem ke stolu, ale odražené světlo zakrývá elektronika uvnitř. Ve skutečnosti si tak neužijete ani jemné rozptýlené světlo, ani pohled na obvody uvnitř, protože ani jedno nevidíte pořádně. Nicméně stačí myš přikrýt dlaní a starosti o estetiku vás přejdou.
Na myši najdete devět tlačítek. Levé a pravé myšidlo, spínač pro změnu DPI a kolečko, bohužel bez setrvačníku, najdete na obligátních místech, od zvyku se odchylují jen tlačítka pro palec.
Oči nejprve zachytí stříbrné tlačítko, které běžně slouží pro dočasnou změnu DPI. Tady je však programovatelné v aplikaci SteelSeries GG. Někdo ho možná zkusí využít jako sniper button, já jeho funkci vůbec neřešil – Aerox lépe bude sedět do ruky lidem s delšími prsty, nebo minimálně palcem. Pokud jsem myš chytil, jak mi bylo přirozené, na jinak rozměrné tlačítko jsem nedosáhnul. Řešením bylo chopit se myši blíže ke kabelu, ale pak jsem zase musel příliš lámat palec pro častěji využívané tlačítko Zpět.
I to je trochu svérázné. Na běžné poměry patří k těm užším a nebýt hrany probíhající jeho středem, špatně by se nahmatalo. Takto si jen musíte krátce potrénovat svalovou paměť. Tiskne se bezproblémově, jen je třeba si zvyknout.
Vedle ležící tlačítko Vpřed má však jistější stisk, reaguje rychleji a výrazněji, zatímco Zpět je houbovitější. Škoda, tato tlačítka patří k těm nejpoužívanějším a zasloužila by si více prostoru, nebo alespoň konzistentní chování.
Mnohem více mi vyhovovaly mechanické reakce toho, co je na Aeroxu možná to nejzajímavější: naklápěcí tlačítko hned vedle. Ve SteelSeries možná řešili, jak na myš dostat nějaký ten button navíc, aniž by musel palec hrát tipovací soutěž. Uspěli.
Zmiňované tlačítko je výrazně profilované, palec se o něj přirozeně zadrhne, pokud se zvedá od Vpřed/Zpět. Zprvu působí nepatřičně, že toto tlačítko netisknete, ale ohýbáte, ale krásně to zapadne do sebe – klasika se mačká vpředu a vzadu, bonusy se kroutí vzhůru a dolů.
Snadno si tak nadefinujete, že běžně používaná tlačítka stisknete intuitivně a na tuto „sklápěčku“ si pak nabindujete třeba push-to-talk nebo nějaké panic macro, které si šetříte na horké situace a nechcete ho stisknout omylem.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
