Test skříně NZXT H7 FLOW: více prostoru a lepší odvětrávání pro výkonný hardware | Kapitola 2
Seznam kapitol
Koncem května tohoto roku spatřila světlo světa nová generace počítačových skříní NZXT, zapadající do nejvyššího segmentu s podporou základních desek formátu E-ATX. Skříně série N7 tak v portfoliu výrobce nahrazují dosavadní modely série H710, přičemž nabízí lepší potenciál pro chlazení výkonných a energeticky náročných sestav. Současně si zachovávají tradičně čistý a nadčasový design s celokovovou konstrukcí ve třech barevných variantách.
Díky opakovanému používání specifických designových prvků jsou počítačové skříně NZXT již po několik generací na první pohled snadno identifikovatelné. Celokovová konstrukce jejich pláště bez využití plastů a jednoduchý, ale přitom pohledný a nadčasový design s hladkými plochami bez výrazných dekorativních výstřelků, zůstává v duchu tradice zachován i u dnes testované skříně NZXT H7 Flow.
Levý bok bílé varianty skříně pokrývá celoplošná bočnice čtvercového tvaru z temperovaného skla bez viditelného zatmavení. Bez započtení výšky nohou má bok skříně pravidelné rozměry 480 × 480 mm. Čistotu designu podporuje absence jakýchkoliv viditelných kotevních prvků bočnice, a také bíle lakované okraje vnitřní strany skla.
Zcela průhledná bočnice prakticky neomezuje pohled do útrob skříně, takže při výběru komponent budoucí sestavy zvolíme pokud možno takové, které budou s designem skříně ladit. Všechny modely skříní předchozí série H710 využívaly pro ventilaci pouze úzké průduchy na bocích skříně, které se táhnou podél jinak neprodyšné čelní a horní stěny. Proudící vzduch musel při průchodu těmito průduchy prudce měnit svůj směr, což snižovalo účinnost chlazení. U nové H7 Flow už komplikované boční průduchy nenajdeme, neboť účinnou přímou ventilaci zde zajistí rozměrné průduchy na čele a stropě skříně. Další dvě modelové varianty NZXT H7 a H7 Elite (s plným neprodyšným čelem) však na jeden boční ventilační průduch pro přísun vzduchu stále spoléhají.
Na tomto místě ještě upozorním, že černá varianta skříně naopak kombinuje velmi silně zatmavené sklo bočnice, jež pohled na komponenty již výrazně omezuje.
Už jsme si řekli, že modelová verze H7 Flow se od výchozí verze H7 liší plechovým čelním panelem s takřka celoplošnou perforací. Za poměrně velkými a hustými otvory, které tak nebudou vážnější překážkou pro volné proudění vzduchu, vidíme jemnou síťku hlouběji umístěného prachového filtru. Znak výrobce na čele skříně je ztvárněn bílým lakem jasnějšího odstínu, který vynikne jen z některých úhlů pohledu.
Čelní panel je vyroben z jednoho kusu ohýbaného plechu s širším bočním okrajem, jenž se u horní hrany ukrývá pod plechem stropního panelu, avšak na ostatních hranách skříně je přiznán. S navazujícími plochami lícuje panel přesně a celek tak působí na pohled čistě.
Výrazným poznávacím znakem všech skříní nové série H7 je bohatě děrovaný průduch zabírající značnou plochu ocelového stropního panelu. Velikostí otvorů a svou šířkou navazuje průduch opticky na čelní panel. Na rozdíl od menšího modelu H510 Flow (s progresivní velikostí otvorů v mělce prolisovaném stropním průduchu) je stropní průduch H7 Flow zcela rovný a jeho otvory mají jednotnou velikost.
Do stropního panelu jsou čistě zabudovány I/O prvky skříně. Po boku dominantního kruhového tlačítka Power (s bílým podsvícením) nacházíme dva konektory USB 3.0 Type-A, jeden modernější konektor USB 3.1 Type-C a společný jack pro mikrofon i sluchátka. Doufal jsem, že kontrolku činnosti disku (stejně jako u H510 Flow) naleznu pod prosvětleným prstencem okolo tlačítka Power, ale marně. Ona zde není.
Celou pravou stranu skříně zakrývá bíle lakovaná a zcela rovná plechová bočnice bez jakýchkoliv prolisů a otvorů. Dokonalou vizuální čistotu čtvercové plochy bočnice nenarušují ani žádné kotevní prvky.
Při pozorném zkoumání přesnosti lícování bočnice se stropním panelem zjistíme, že vzájemná spára sousedních dílů se u rohů svírá. S ohledem na plechovou konstrukci stropního panelu by nebyl žádný problém lícování pouhým ohybem upravit. Domnívám se však, že sevření spáry v rozích stropního panelu (s takto napruženým bodovým kontaktem) může být i opatřením výrobce proti možné rezonanci navazujících plechových dílů.
Pohled na zadní stěnu testované skříně mě překvapil absencí obvyklých pojistných kotevních prvků bočnic a stropního panelu. Výrobce si tedy velmi věří v tom, že při manipulaci se skříní nám nějaký panel nezůstane omylem v ruce. Mohu ale prozradit, že systém upevnění panelů je skutečně velmi pevný. S demontáží bočnic a stropního panelu nám pomohou tři prolisy v horní části zadní stěny, kde se také nachází úzký ventilační průduch.
Nová série H7 opět používá osvědčenou koncepci s napájecím zdrojem na dně skříně. Oproti předchozí modelové řadě H710 se musíme obejít bez samostatného rámečku pro instalaci napájecího zdroje, oproti modelu H710i pak chybí i dvojice vertikálních záslepek určených k osazení grafické karty lícem ke skleněné bočnici. K tomuto účelu výrobce nabízí možnost zakoupení alternativního držáku s prodlužovacím kabelem PCIe 4.0 (za 89,99 dolarů), který je určený do pozice standardních záslepek PCIe.
Za drobný krok zpět v porovnání s H710 lze považovat standardní osazení pouze 120mm ventilátoru do 120/140mm ventilační pozice na zadní stěně. Obdobně nechápu ani důvody pro nahrazení děrovaných záslepek slotů PCIe za plné neprodyšné provedení. Že by snížení výrobních nákladů?
Pohled na dno odhaluje jedny z mála plastových dílů jinak ocelové konstrukce skříně. Plastová je čtveřice oválných nohou skříně s pryžovými podložkami, plastové jsou také rámy dvojice prachových filtrů. Menší prachový filtr, nacházející se pod čelem skříně, přivádí vzduch k čelním ventilátorům a své uplatnění najde spíše u modelových verzí skříní s plným neprodyšným čelem (NZXT H7 a H7 Elite).
U menšího prachového filtru se ještě chvíli zastavíme. Způsob jeho vysunutí směrem vpřed je naoko pohodlný, ale má to jeden „háček“. Vlastně bych mohl spíše říct, že tomu jeden „háček“ chybí.
Filtr je v provozní poloze zajištěn ke dnu skříně pomocí dvojice výstupků. Při demontáži jej proto musíme pomocí hlouběji utopeného madla mírně vyhnout (zatlačením směrem k desce stolu, nebo podlaze) a současně táhnout směrem vpřed. Nedostatečný volný prostor pod skříní a horizontální tvar madla nám však neumožňuje jeho stisk mezi prsty (do mezery pod skříň vsuneme dlaň jen naplocho). Jedním prstem tak filtr snadno odjistíme (vyhnutím okraje s fixačními výstupky), ale nedokážeme jej současně vytáhnout, neboť nám prst z madla sklouzne. Plocha madla je totiž zcela hladká a neklade prstu potřebný odpor.
Před uvedením do sériové výroby zřejmě nebyl produkt dost důkladně otestován. Stačilo totiž pouze mírně upravit madlo do miskovitého tvaru, nebo na něj alespoň vylisovat nějakou drobnou hranu pro zachycení prstu. Takhle musíme při demontáži celou skříň lehce nahnout a filtr uchopit dvěma prsty.
S podobně konstruovaným filtrem pod zádí však na stejný „háček“ nenarazíme. Jeho madlo lícuje se zadní stěnou skříně a není tak problém jej uchopit dvěma prsty i bez naklopení skříně. V obou případech se jedná o kvalitní prachové filtry z houževnatého plastu se zalisovanou jemnou síťkou.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
