ztraceno-v-digitalnim-prechodu
Software Článek Ztraceno v digitálním přechodu

Ztraceno v digitálním přechodu

Michal Rybka

Michal Rybka

20. 9. 2008 01:00 53

U technologií se díváme většinou stále jenom vpřed - čekají nás lepší aplikace běžící na strojích s větší pamětí, většími disky a tak dále. Přichází nové systémy, nové formáty, nová rozhraní - a staré krámy se ocitají kdesi vzadu na smetišti - bohužel i s tou "měkkou" částí - dokumenty, obrázky, softwarem. Skutečnou hodnotu věcí, které byly opomenuty, zjišťujeme často teprve s odstupem, což velice komplikuje migraci dat na novou generaci zařízení.

Reklama

Počítače taky stárnou

Po jistou dobu se může zdát, že přenos dat přece není žádný problém. Výrobci jsou slušní a je zaručena zpětná kompatibilita - disky s ATA 33 lze připojit i k řadiči ATA 100, SATA 150 k řadiči SATA II a ty s USB 1.1 k řadiči USB 2.0. 

Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning
Ztraceno v digitálním přechodu
i Zdroj: Pctuning

Žádné štráchy! Problém ale nastane ve chvíli, kdy si uvědomíte, že PATA mizí a USB 3.0 už nemá podporovat zařízení USB 1.1. To už taková legrace není, zařízení nelze přímo propojit - a nastupují převodníky, které konvertují starší rozhraní na novější a naopak. Koneckonců - převodníky lze (někdy) řadit za sebe, takže můžete třebas vzít starou klávesnici z počítače třídy XT, přes první adaptér ji proměnit na PS2 a přes další na USB. A - kdo ví - třeba přes další změnit z USB 1.1 na 3.0, takže všechno je v pohodě. Ale kdo by, koneckonců, připojoval tak pradávnou klávesnici k novému stroji? Důvody můžou být různé, někdy třeba jenom pocitové - mám daleko radši prahorní kontaktní klávesnice IBM, připomínající spíše psací stroj, než moderní jakobynotebookové klaviatury s extra nízkým zdvihem. To je, z hlediska vyššího principu informatického, celkem banalita.



Sériový port na věčné časy

Horší to je ale u techniků, kteří potřebují obsluhovat staré stroje, často vybavené sériovým rozhraním RS 232. Toto rozhraní je velice jednoduché, nevyžaduje komplikované řízení jako USB a proto se používá i dnes.

Řada starších strojů ale vyžadovala v RS 232 i zapojený 12V pin, který byl na všech starých počítačích i noteboocích, ale zhusta ho nenajdeme už na novějších "adaptérových" kartách a nebo USB-to-serial konvertorech. To už představuje větší problém - a proto existuje zajímavý trh se starými repasovanými počítači - ne pro chudé rodiny či rozvojové země, ale pro techniky, vyžadující určitý speciální hardware. Králičí díra u tohoto trhu vede neobyčejně hluboko - repasují se a znovuprodávají i tak hrozné vykopávky, jako programovatelné technologické kalkulačky Hewlett-Packard ze sedmdesátých let. Tyto systémy využívaly rozhraní HP-IB, které se dodnes používá u mnoha průmyslových a měřících zařízení - viděl jsem například trhače drátů, které automaticky měří parametry vyráběného drátu. Upgradovat počítač, na kterém provozujete Excel, na nový operační systém (a nový Excel) je celkem legrace, ale vyměnit půlku továrních zařízení jenom proto, že nyní můžeme dělat ještě více než předtím? Ne, to není řešení - a často se ani nevyplatí znovu vyvíjet speciální software. I kdyby nakrásně byl design perfektní a šlo o to "jen" přepsat software na novou platformu, stále je zde riziko chyb, které je třeba pracně a za draho lovit. Lidem může být víceméně jedno, jestli přehrávač multimédií v novém a krásnějším OS zpočátku padá, ale takový software pro řízení letadel a nebo raket - tak s tím byste rozhodně spadnout nechtěli. Nemůžeme se tak divit například NASA, že shání z různých zdrojů procesory Motorola 68000 a nebo Intel 8086 - je jednodušší udržovat staré, ale funkční systémy v chodu výměnou hardware, než vyvíjet znovu software. A je to, pochopitelně, i mnohem bezpečnější.


Starosti běžných uživatelů jsou přízemnější - obvykle nepotřebují udržet v letuschopném stavu raketoplán, "jenom" by si kupříkladu přáli mít i po letech k dispozici data a nebo knihovny dokumentů.



Zálohujete taky na koleně?

Nejmenší firmičky fungují často tak, že si prostě ukládají data na disk (v nejhorším případě na notebook) a spokojeně je používají do doby, než disk zkolabuje a nebo je notebook ukraden. Teprve potom pak propadají pořádné panice a najímají speciální firmy, aby za těžké love vyrýžovaly z vybouraných disků data a vypisují odměny za nalezení ztracených notebooků.


Inteligentnější firmy a jedinci si naplánují nějakou zálohovací strategii, která v nejjednodušším případě zahrnuje uložení dat na jiný disk, vypálení na CD/DVD/BR a nebo upload na nějaké webové úložiště. A nebo vytištění důležitých dokumentů na papír, což je docela rozumný způsob zálohování - zvláště jak zjistili ti, kteří vyhořeli. V klasické žáruvzdorné skříni totiž papír přežije desítky minut za vysokých teplot. Navíc, i když zhnědne a nebo zčerná, obvykle jde alespoň částečně přečíst, zatímco plastová média se už dávno roztekla. Pro zálohování drobných objemů dat na řádově roky až desítky let to asi postačí - ale co když chcete víc?


Opravdu velké firmy a knihovny si stanovují zálohovací a archivační strategii, která bere v úvahu stárnutí médií a plánované upgrady v technologiích - stanoví si kalendář, kdy upgradují páskové mechaniky za novější model, kdy bude třeba migrovat. Pečlivě se volí typ zálohovacích médií, přičemž poměr cena / kapacita nebývá rozhodující. A samozřejmě, počítá se i s možností selhání záloh a tak se stanovuje kolik kusů se udělá, kam se umístí a podobně.


Tohle ale "normální lidé" nedělají a často prodají starý počítač i se svými daty (je úžasné, na co je možné u bazarových kusů narazit - a to se ani nemusíte snažit data všelijak obnovovat).

A nebo uloží zálohy ve formě disket a nebo CD-R na půdu, aniž by se zajímali o to, co na tom vlastně je, zda to jde přečíst a nebo zda ještě mají nějakou mechaniku, na které to půjde přečíst. První chybou je obvykle už to, že se často nenamáhají rozumně popsat, co je kde uloženo a jaký to má význam. Ukládat obsah disku bez ladu a skladu na CD (případně je kreativně ještě zkomprimovat) a nakonec označit disk popisem "ZÁLOHA - KAREL" je opravdovým receptem na katastrofu. Podstatně rozumnější strategií je kupovat si postupně větší a větší média (ideálně disky) a řekněme každé dva roky přemigrovat na nové médium. Možná v tom je chaos, ale je to vyhledávatelný chaos a dobře se migruje. Prostě jednou za dva roky necháte počítač data překopírovat víceméně autonomně a za pár hodin až desítek hodin je hotovo. "Přepalování" z CD na větší média je podstatně komplikovanější a časově neobyčejně náročný proces. Opravdu to nedoporučuji zkoušet, je to zkrátka hrozné a vyplatí se to absolvovat jenom u zcela kritických a životně nutných dat, jako jsou rodinné fotografie, smlouvy a podklady pro podnikání a podobné propriety, jejichž zkáza by vedla k rodinné či finanční tragédii.



Bernoulli, Zip, Jaz - pamatuje si je někdo?

Při ukládání dat je třeba dávat si pozor na typ zálohovacího média - u nestandardních zařízení se může stát, že po čase zjistíte, že nemáte data jak přečíst. Je velice snadné zapomenout kufr disket 5,25" a nebo zásuvku plnou Bernoulliho disků a nebo ZIPek -

po určitou dobu ještě čtečku a nebo nějakou "kompatibilní" čtečku, která média "alespoň přečte" najdete, ale pokud si nedáte pozor, budete nepříjemně překvapeni. U mimomainstreamových zařízení budete překvapeni, jak rychle vás to může postihnout, například mechaniky pro REV dnes ještě koupíte, ale taková mechanika ZIP, to je celkem unikát. A to, podotýkám, nás od prvních ZIPek nedělí nijak hrozná časová vzdálenost a najdete-li harddisk z téže doby, téměř jistě ho přečtete. Je vážně fajn, že nám slibují životnost 30 let, ale mám opravdu velké pochybnosti, zda za těch 30 let seženete čtečku - a i kdyby, že najdete stroj, který bude mít rozhraní pro její připojení a software, který čtení zvládne.


Dnes se můžeme těšit (díky vyhynutí alternativních platforem) z poměrně velké dávky kompatibility mezi zařízeními, což ale v minulosti rozhodně nebylo samozřejmé. Například u 8" disket existovala řada variant, které vypadaly (třeba až na několik drobných výřezů) na první pohled stejně - ale nebyly, takže pro mechaniky HP jste potřebovali diskety HP a jiné v tom nefungovaly. Ale ani to, že výrobce použil standardní médium, neznamenalo, že šlo přečíst (jakkoliv!) na jiné platformě. Někdy se používaly nestandardní formáty s jiným počtem tracků, ale občas šla králičí nora hlouběji - mechaniky osmibitových Atari měly rotaci 288 RPM, zatímco na PC bylo standardem 300 RPM. Zkuste si přečíst něco takového! Pokud někde vyhrabete balík disket pro osmibitová Atari (a vzpomenete si, že je na nich něco opravdu důležitého), čeká vás gigantické dobrodružství. V takové chvíli nešťastník zalituje, proč si ty věci raději nevytiskl. Papír je papír, přátelé, a naskenovat to a nebo znovu opsat je mnohem méně náročné, než páčit data z médií v digitální formě.



S kazeťákem na věčné časy!

A pokud jste si data uložili na dnes již tak exotické zařízení, jako jsou magnetofonové pásky, je to ještě horší. Pomoc se nabízí většinou u moderních emulátorů, které umožňují připojit magnetofon do zvukovky, nahrát a zanalyzovat to "příšerné pískání" a rekonstruovat z něj data. Problém je často horší o to, že na pásce jsou dropouty, které jenom některé emulátory dokážou zpracovat rozumným způsobem.

Naštěstí není obvykle nutné migrovat hry a programy - to už udělali dobrovolníci, nicméně pokud jde o vaše data a nebo programy - nu, hodně štěstí. A to už vůbec nemluvím o tak ujetých médiích jako Microdrive a nebo 2,5" disky. Co tam skončilo, ztraceno jest patrně naprosto navždy!


I v případě, že se vám podařilo přesypat data tak řečeno fyzicky, stále ještě nemusí být vyhráno. Existuje mnoho a mnoho datových formátů - a často není snadné najít ten správný konvertor. Opět: Čím jste používali standardnější software, tím větší je šance, že dokument naimportujete přímo a nebo na něj najdete správný konvertor. Čím blíže mají původní data blíže ASCII textu, tím je problém jednodušší - buď jdou snadno načíst a nebo se pro ně dá poměrně snadno udělat konvertor. Běda, jak jde o data strukturovaná, binární a nebo, nedej Bože, ještě nějak komprimovaná. V takovém případě se (přes relativní jednoduchost starších systémů) stává z importu dat veliké dobrodružství s nejasným výsledkem.


Problémy se s časem jenom zvětšují. Pokud byla platforma a software, na které jste kdysi pracovali, populární, patrně pro ni najdete emulátor a nebo konvertor. Ovšem i dotyčný emulátor či konvertor se sám stává obětí evoluce a zastará tak, že sám nedokáže fungovat. Můžeme tak například najít emulátor osmibitového počítače pod DOSem, který ale nepoběží na Vistách, protože ty už DOSové aplikace v grafickém režimu nepodporují. Můžete použít emulátor DOSu (třeba DOSbox), ale emulátory samy o sobě nepatří obvykle mezi nejkorektnější aplikace a často používají různé triky, které emulaci jich samotných značně ztěžují. Přesto se můžete pokusit o docela krazy věci, jako je emulace Commodore 64 v emulátoru v Atari ST v emulátoru Amigy v emulátoru DOSu pod Vistami. A možná to bude fungovat - ale co přijde potom?

Je to stejně šílené, jako za sebe řetězit jednotlivé adaptéry. To, zda někdo bude v budoucnosti psát emulátory pro nové a nové operační systémy, je rovněž nejisté. Můžeme jenom zhruba odhadovat, že přechod na novou platformu se odehraje každých nanejvýš 10 let. Nechat si "roky" uložená data a pak se je pokoušet přečíst, je značně zoufalé.


Je nějaké řešení? Automaticky těžko. Můžeme pevně věřit v to, že zcela zásadní a nejrozšířenější formáty, jako je JPEG nebo Unicode, se udrží dlouho - ostatně ani ASCII dodnes není problém, na rozdíl od "upravených" verzí, jako je několikero češtin postavených nad ASCII pro DOS. Patrně nejlepší je pečlivě si třídit věci důležité a nedůležité - a po nanejvýše deseti letech pak důležité dokumenty přesavovat do nejrozšířenějšího formátu své doby. Čím déle čekáte a necháváte data "uležet", tím horšího překvapení se dočkáte. Tragédie bývá často o to větší, že chcete zachránit jenom malý počet souborů, který se povaluje kdesi v obrovském salátu starých médií, z nichž polovina nejde vůbec přečíst. Internet jako úložiště není o nic bezpečnější - pokud data systematicky někdo nespravuje, je docela velká šance, že úložiště časem zmizí. Sdílené informace a programy, které zrcadlí mnoho webů a vyhledávače je dovolí vždy najít, jsou jedna věc. Jediná kopie privátních dat ale může zmizet jako pára nad hrncem. Jako alternativní úložiště k fyzickému médiu je to bezpochyby dobré, ale obelisk, na který vysekáte zprávu pro budoucnost, to rozhodně není.



Co s programy z doby kamené?

Je pozoruhodné, jak mainstream k historickým datům vůbec nepřihlíží, jako by snad minulost vůbec neexistovala. Ohromující pohrdání minulostí předvedl Microsoft ve formě Windows Vista - očekávali bychom, že součástí Windows bude nějaký emulátor pro starší aplikace, ale všichni se tváří, že problémy musí být vyřešeny tak, že se svět přizpůsobí Vistám a ne naopak.

A ten, kdo používá a nebo chce pracovat s nějakým legacy formátem dat je dinosaurus, kup si nový Office! Dle mého mínění je zcela na místě definovat vždy, čas od času, emulační standard nezávislý na konkrétním hardware či OS, který by dovoloval emulovat celou generaci starších systémů - něco jako MAME. MAME je zaměřen na arkádové stroje - ale copak si moderní kancelářské stroje nezaslouží stejnou úroveň podpory? Nikoho nezajímá, že je po dvaceti letech třeba migrovat archiv dokumentů do nového prostředí? U takové aplikace by bylo důležité nejen aby byla schopna spustit starší software, ale hlavně aby podporovala snadný a automatizovatelný export do nových formátů. Zatím - zdá se - je polotransparentnost oken pro tvůrce OS důležitější, než problémy s migrací starého software a dokumentů. Potřebujete-li migrovat data, často se prostě neobejdete bez freeware a nebo shareware nezávislých tvůrců a nebo pomoci specializovaných firem. A to je, podle mého názoru, opravdu velká chyba. Dnes jsou rozhodujícím prvkem IT data, ne aplikace ani OS - a s rostoucím objemem dat, která stále vznikají, budou stále důležitější.


Nicméně - větší část úkolu, spočívajícího v tom, aby se cenné knihovny dat nezměnily v zaprášenou hromadu odpadu, je zatím jen a jednom na uživatelích. Zálohování je složitější věc, než to vypadá - a strategie migrace dat, která vám dovolí bezpečně pracovat i po mnoha letech se svými dokumenty, je ještě náročnější.


Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Pctuning je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme

Váš tým Pctuning