Snapdragon X Elite v ASUS Vivobook S 15 OLED: Smash or pass ARM?
Seznam kapitol
O revoluci s Windows for ARM se mluví už velice dlouho. Jak si stojí nová generace notebooků s armovým procesorem Qualcomm Snapdragon X Elite, který má rozdrtit dlouholetý oligopol Intelu a AMD s architekturami x86?
O přechodu na architekturu ARM se mluví dlouho – a je to „komedie plná selhání“, od zoufalých Windows RT přes použitelné, ale pomalé Windows for ARM předchozí generace až po současný stav, který je docela funkční, avšak přináší řadu otázek. Často se mluví o tom, že Microsoft závidí Apple jejich kombinaci efektivity a výkonu, ale ono to není úplně zadarmo, a přestože problémy Intelu s jejich vlastními výrobními procesy jim hodil hodně vidle do vývoje, AMD s jejich architekturami a výrobním procesem od TSMC ukazuje, že zdaleka není pravda, že „x86 je mrtvé“. Naopak: Nové Ryzeny ukazují, že i u nich je spousta prostoru ke zlepšení.
Jedna z historek, které můžete opakovaně slyšet, je ta, že „x86 je zastaralá architektura našich dědů“. Ten, kdo to tvrdí, zjevně neví, že x86 vznikla v roce 1978, zatímco ARM spatřil světlo světa v roce 1983, tedy pouze o pět let později. Opravdový rozdíl mezi těmito architekturami je ve skutečnosti filozofický: Procesory x86 sází na CISC (Complex instruction set computer), tedy poměrně komplexní instrukční set, který nabízí kompilátorům široké možnosti překladu z vyšších jazyků, zatímco RISC (Reduced instruction set computer) sází na to, že v hardwaru jsou jenom ty opravdu často používané instrukce a kompilátor musí vyšší kód přeložit do delších sekvencí jednodušších instrukcí.
Oboje má svoje výhody i nevýhody, architektury CISC používají kompaktnější kód, zatímco RISC dovoluje fyzicky menší a výše taktovatelná jádra. Samozřejmě, pak tu máme další strukturální změny, o kterých se vůbec nemluví, jako když se v naprosté tichosti přešlo z von Neumannovy architektury, která sdílí paměť pro kód i data, na modifikovanou harwardskou architekturu, která má paměť pro data a kód oddělené. (Modifikovaná je proto, že hlavní paměť kód i data stále může sdílet, ale jak jste si jistě všimli, tak cache pro kód a pro data jsou už léta oddělené, protože mají různé vlastnosti, a dají se tedy i různě optimalizovat.)
Dnes s velkou slávou přichází rodina procesorů Qualcomm Snapdragon X Elite, což je architektura ARM optimalizovaná původně pro superpočítače, která se skládá z homogenních výkonných jader, jež jsou v clusterech po čtyřech a aktivují se podle zátěže postupně, takže při malé zátěži se to chová jako quadcore, při zvýšení jako octacore a teprve v plné zátěži jede všech dvanáct jader. Cílem architektury Oryon je hlavně snadná škálovatelnost: U superpočítačů jde o to, že musíte být schopní škálovat výkon prakticky od nuly až po miliony aktivních procesorů, na což jsou jejich operační systémy stavěné a využívají právě strategii sledování zátěže a přihazování dalších a dalších prostředků, pokud se nedaří úlohu pokrýt.
Jestli to je dobrá strategie u osobních počítačů, je ve hvězdách. U mobilních telefonů se prosadil koncept výkonných a efektivních jader, dokonce existuje strategie „efficiency first“, která říká, že pokud proces dokáže uspokojit pomalé jádro, na ta výkonná se nenasazuje. Cílem je maximální úspora baterie, protože drtivá většina mobilních procesů „skoro nic nedělá“, občas něco zkontroluje, komunikuje, to je vše. S novými procesory Alder Lake jsme získali tuto vlastnost i na PC – ale zde, u Snapdragonu X Elite, vidíme úplně jinou filozofii škálování.
Podle mého pozorování se s takto diametrálně odlišným modelem Microsoft nepopral úplně dobře. V první verzi benchmarků bylo zjevné, že procesor jede většinou hodně pod maximem. A i když to následné patche vylepšily, výsledek stále budí otázky. Vnitřní architektura Windows by se podle všeho dala lépe optimalizovat na heterogenní model výkonných a efektivních jader, protože Windows se skládají doslova ze stovek procesů, které „většinou nic nedělají“ a pro opravdu náročné aplikace se více hodí výkonná jádra.
Procesor indikuje 12 jader, 12 threadů. Většina zdrojů mluví o tom, že jde o 12 identických jader, ale narazil jsem i na tech specs, kde jsou popisována jako 8 výkonných a 4 efektivní, ale všechna jsou označována jako „Oryon“. Rozhodně rozložení procesů je zvláštní, první čtveřice jader je saturována nejvíc, další čtveřice výrazně méně – a poslední čtveřice skoro vůbec.
Asus Vivobook S 15 vychází konstrukcí z osvědčených tvarů, v podobném form factoru najdeme i verze s klasickými procesory x86. Je to vcelku dobrý tvar, tedy až na chybějící LEDku u NumLocku, z čehož mě čert může vzít: U strojů bez dedikovaných kláves typu PgUp používám numerický blok, ale tady není ani LEDka, ani on screen indikace, v jakém stavu jste, což je smutné a kazí to dokumenty, kde místo listování klávesou PgDn píšete „3“, děkuji pěkně.
I po otevření působí stroj strohým, střízlivým dojmem.
Štítek vlevo naznačuje, že je stroj osazen Snapdragonem X Elite, konkrétně modelem X1E78100, 12 jader, 12 threadů, maximum 3,4 GHz, typické TDP 23 W, maximální 80 W.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
